Léto umělcovo

V červenci jsem měla svoje westernové období a měla jsem pocit, že jasné barvy amerického západu nejlépe vystihnou fixy. Přestože mi vždycky šla více kresba předměty, které se nedají smazat (pero je můj speciál :D), překvapilo mě, jak snadno to šlo. Přestože to není to nejlepší, co jsem kdy vytvořila, byla jsem s tím spokojená. Hlavně jsem se překvapivě skvěle bavila - skrze plochy a barvy, které se nedají smíchat v jemný stinný přechod jsem probudila vnitřního fauvistu. 
Bylo to skvělé načasování, protožeeee...

Se blížil plenér. 
Letos jsme jeli do Jeseníků. Umíte si představit, že jakkoliv jsme přátelský a přejícný kolektiv, někteří z nás trpí představou, že jsme nejhorší. V prváku jsem každé ráno umírala strachem, že to někomu dojde a okamžitě mě vyhodí ze školy. 
Letos jsem měla poprvé pocit, že kreslím co chci, jak chci a navíc mě to ještě baví. Učitelé mi poradily, ať zkusím kreslit přírodu, (no jo, protože všechno kreslím křivě :D,) a mě to bavilo. Prý mi to i docela šlo. 
Dívka na všech třech obrázcích je Klárka, bruneta která byla obarvena jelikož nemám hnědý fix.

Slíbila jsem krajinku a tady je. Víte, jak dlouho to trvalo? 
Dvě hodiny. 
Nechci tvrdit, že se mi zajídá realistická kresba. To bych kecala. Ale impresionismus a z něho vzniklé styly mi je bližší a tak jsem se jím, s fixem v ruce, inspirovala. Je to moje první skutečná krajinka, a myslím, že jako taková nedopadla špatně. Hlavně mě bavily hory - ráda zkouším vzdušnou perspektivu, zbožňuju totiž gotickou a raně renesanční malbu. Taky bylo zajímavé vymýšlet, jak udělám stromy. 

A samozřejmě pár figurálek. Kája zase s Klárkou, při obědě. Kája má nádherný profil a Klárka výraz. Učitelé mi chválili ten její u nás ikonický škleb, má takový zajímavý úsměv. Mně se zase líbí její vlasy, má je až po zadek, ale to jsem nemohla zachytit. Myslím, že lepší portréty se mi nikdy nepovedly.
Zjistila jsem, že na rozdíl od krajin nejsem schopná dělat portréty na pohlednice. 

Tomuto dílu říkám Zátiší s Vivi, alternativně Vivi jako jedna z mých francouzských dívek s mými Barbie botami na podlaze. Zase perokresba. Když tak nad tím přemýšlím, skoro furt pracuju jen perem a fixy :D. Možná to začne být repetetivní. 
S partou jsme zrovna odpočívaly, ale to neznamenalo, že jsme nepracovaly. Každý večer jsme dostávali známky a hodnocení, takže jsme pracovat museli. 

Dva menší obrázky, pohřební krajina a kostel. Na hřbitově jsem si vypálila kolečko na nohu a mám ho pořád, takže ho budu mít minimálně až do ledna, kdy už konečně budu bílá jak máslo. Netěším se, až přijdu o opálení, ale je to lepší než kolečko na noze. A kolečkem myslím kolco před půlku lýtka, které jde vidět. Fakt hodně vidět.
Kostel je jediná architektura z plenéru, která se mi celkem povedla. Ráda pracuju s rudo-oranžovou paletou. 
Třetí obsahuje moje dvě první práce, které měly úspěch. Proto jsem pak taky začala pracovat z fixy. Černobílý oblouk z naší ubytovny je pak práce, kterou učitelé považovaly za nejlepší. Asi má atmosféru. Bavila mě, navíc není ani tak křivá :D.
Ti šneci nejsou dodělaný, mrchy furt utíkaly.

Tohle je mix prací z plenéru a z brigády. Lipno (Planá) byly super, ale v okolí se toho moc kreslit nedalo, tak jsem pořád dokola kreslila výhled z místa, kam jsme se chodily opalovat. Taky jsem přihodila věžičku, je totiž zcela vzácně kreslená pastelkami.
Myslím, že na některých krajinách z brigády jde vidět, že jsem se propadala hlouběji a hlouběji do spirály úzkosti. Vypadají ještě expresivněji, než ty z plenéru. Taky mi začaly docházet fixy, takže jsem musela být kreativní.

Níže jedna z mnoha figurálek opalující se Petry, zkouška s pastely a další perokresba.

Pár kreseb z dovolené. Mamka mi před ní koupila velký kbelík z fixy, což mě neskutečně potěšilo. Jakkoliv jsem si idealisticky představovala, kolik toho nakreslím, nakonec jsem moc nestíhala :D. 
I dovolená byla na Lipně, takže jsem kreslila hlavně vodu. Na ní byly plachetnice takže ehm jo, přesně to je na první práci. 
Chaotické střechy jsou z Krumlova, pod ním je zeď z Velhartic. Byla by lepší, kdyby mi naši se ségrou nenaznačovali, že by už rádi šli. Vedle je lesní cesta, upoutalo mě, jak děsivě vypadá. Bylo těžké ji vystihnout a úplně se to nepovedlo. 

Další kresba z Krumlova, na tuhle měla trochu víc času. Přesto s ní nejsem spokojená, ale vím, že mě bavila. Ať teď vidím, jak je zase křivá.

Abych sem pořád nedávala jenom krajinky, přidám i pár dalších věcí. Hned, jak jsem se vrátila z brigády, vrhla jsem se na klasické umění. Hodně jsem o něm četla a udělala jsem podle něj hromadu studií.

Tyhle tři mám snad nejradši, anděla kvůli výrazu (chudák se nejspíš neustále ládoval kávou), Bakchus, protože je tak dramatický a Zvěstování od da Vinciho. Já vím, že to není originální, je to jen kopie, ale bavilo mě to. Práce s pastely může být špinavá a zdlouhavá, ale výsledky stojí za to. Tohle se líbilo i mým kamarádům, což znamená, že jsem se nebála jim to ukázat, na rozdíl od jiných obrazů.
Na Vánoce jsem dostala knížky o da Vincim a Majkelandželovi, takže jsem měla dost materiálu. Jestli si za pár měsíců vytáhnu renesanční malbu, budu poměrně spokojená :D.

Tohle je jedna z mála originálních kreseb, se kterou jsem spokojená. Je myslím poměrně hezká, inspirovaná výstavou MEN na zámku Hluboké, klasickou malbou a kamarádkou Kamčou, duchovním otcem všech polonahých andělů s vyšším počtem očí. 

Taky jsem šla na pár výstav, včetně Egona Schieleho. Nevím, co si o jeho odkazu myslet, ale některé z jeho prací se mi dost líbily. Taky jsem zašla na Hlubokou na Pištěka a další výstavy, přičemž jsem musela obdivovat jak nádherně je celý areál postavený. Až budu bohatý osamělý milionář, tohle si dám postavit xD. Nechci se tu však rozepisovat o každé zvlášť.
Na druhou stranu, do kina jsem se dostala jenom jednou, na Mavericka. Je to škoda, ale nemyslím si že toho moc stálo za ty peníze.

 Zítra začíná škola, a já snad ani nejsem moc nervózní. Nervózní jsem celé léto, z různých věcí, ale tahle věc mě nechává klidnou. Jen se mi nechce trávit zase deset hodin učením a vstávat o půl šesté. 
Jak se cítíte vy? :) Snad jste všichni v pohodě. Teda, v rámci možností. A snad se vám všem bude dařit, ať už studujete, nebo jste už šli pracovat.

Jak jsem si v létě zamilovala jaro

Renesanci jsem nikdy nijak zvlášť nemilovala. Ten mix nudné architektury, urážení gotiky a ujíždění na čemkoliv, co vzdáleně připomíná antiku, mě nutil obracet oči v sloup dost vydatně na to, že jsme s kamarády dokonce založili Vasari hate club. Bože chraň každého, kdo se mi snažil vsugerovat, že šlo o jedno z nejlepších období pro umění, vědu a v podstatě úplně všechno.

Teď když jsem starší nemůžu říct, že bych toto období nesnášela. Ne, že bych si ho snad oblíbila, ale už si nemyslím, že jsou všechny jeho výplody otřesné. Především jsem si tedy našla cestu k renesančním malířům a jejich nádherným dílům. 

Jednou jsem ve snaze udržet se na stabilní mentální úrovni (brigáda mi dala zabrat) procházela e-shop Duchess Milianda. Je to evropská indie značka, která hodně pracuje s potisky klasického umění. Jestli jste někdy snili o tom, že s sebou všude potáhnete své oblíbené dílo, je tohle místo pro vás. Mají dokonce i historickou sekci plnou rób posledních staletí, ale nechci psát analýzu stránky.
Narazila jsem na šaty Primavera a absolutně se zamilovala.

 

Na tom elegantním střihu, dalo by se říct téměř minimalistickém, mě něco uhranulo. Připomíná mi to Diorův New Look. Řekla bych, že je skutečně "statement", kus oblečení který se nosí sám. Doplnila bych ho jen o pár doplňků ve slonovinové/červené, a byla bych spokojená.
Těší mě, že si umím představit outfity. U některých svých vysněných šatů by za bžilion let nic moc nevymyslela. Můj oblíbený je zchudlá šlechtična, přestože by to víc sedělo k Michelangelovi. Zahrnoval by  tuhle halenku a jednodušší černé doplňky. Přesto bych se nejspíš pokusila i o něco OTT, protože to zní jako sranda. 

Navíc, kdybych si v těchto šatech vylosovala u maturit renesanci, byla by to jasná jednička.  
Ale proč mám tak ráda Primaveru? 



Primavera, znamenající jaro, je malba z 80. let 15. století umělce Sandra Botticelliho, který může být označen za tvůrce jednoho z ideálů renesanční krásy. Krom toho je znám především pro svůj osobitý rukopis plný melancholie, drobných detailů a jakési nadpozemské elegance, díky které je jeho dílo skvěle stravitelné pro diváka i po šesti staletích. 
Zobrazuje devět postav na louce s pomerančovým hájem, symbolem rodiny Medici. Postavy patří do antické mytologie. V centru stojí Venuše, oblečená v bílých, propracovaných šatech, označených jako "pouze zlato a světlo". Je namalována jako typická Botticelliho kráska. Přelétá jí její syn Amor, připravený vystřelit na jednu ze Tří Grácií. Jsou to sestry v bílých šatech, tak jemných až jsou téměř nahé. Tancují, protože jsou bohyněmi všeho krásného a okouzlujícího. Není divu, že se staly Venušinými společnicemi.
Vedle nich stojí Merkur, další symbol Medicejských. Odhání tmavé mraky zimy. Skrze způsob, jakým jej sleduje jedna z Grácií (Castita) historici usuzují, že jsou pár, nebo alespoň zamilovaní. Vyvažuje to druhou dvojici, modrého Zefyra a nebohou Chloris. Někteří to považují za drsné dostavení, většina odborníků se shoduje, že se jí chce zmocnit. Přestože je Zefyros popisován jako nejklidnější z větrů, většina příběhů o něm ho líčí jako někoho, kdo nebere ne jako odpověď. Například Hyacyntus. Žena opodál je tak trochu obklopená tajemstvím, ale nejčastěji je vnímána jako Flora. Zepfyr litoval svého činu a měl v ní Chloris proměnit, minimálně tak zní jedna z verzí pověsti.
Obrazy této násilné nátury byly často dávány novomanželům. Hodně to hraje na notu toho, že ženy nikdy neměly toužit po muži a tomu to mělo být jedno. A taky na oblibu antiky a Ovidia, což je podle mě jediný důvod, proč se Boccacio proslavil.

Jde však o mnohem více, než jen pěkný obrázek, jelikož je Primavera nositelkou mnoha vrstev symbolismu. Existuje spousta interpretací tohoto díla a experti jsou stále schopni přicházet s novými nápady.
Existují také výklady považované za nejen oficiální, ale dokonce zamyšlené. Jeden je politický, ukazující na všechny odkazy na moc rodiny Medici, ale také na jejich vnitřní spory. Obraz byl dokonce použit Lorenzem di Pierfrancesco (který nastoupil k moci po smrti Lorenza I., odchodu Piera de Medici, a popravou Fra Giraloma, což byly události které proběhly v rámci zhruba šesti let) jako osobní propaganda.
Ne, že bych ho za to odsuzovala, pro Florencii to bylo velmi bouřlivé období.
Mám ráda teorii o personifikovaných městských státech. Amor je Řím, už jen kvůli faktu že je Roma anagram jeho jména. Florencii, město květin, zastupuje majestátní Flora. Merkur je Miláno, Venuše Mantova, Chloris Bolzano a Zefyros Benátky. Tři Grácie symbolizují Janov, Neapol a Pisu. Odpovídá to výklad obrazu jako alegorii lásky - emoce se mění stejně rychle, jako spojenectví. Přestože tuto myšlenku nevnímám jako příliš pravděpodobnou, oceňuji kreativitu. 
 Další tvrdí, že Merkur byl namalován podle bratra Lorenza I., Giuliana, zatímco Venuše vznikla podle Simonetty Vespucci. Údajně to byli milenci, s jistotou to však nevíme. Stejně tak má být Simonetta Botticelliho velkou láskou, to, ze které se nikdy nevzpamatoval. 
A samozřejmě, je to také alegorie jara a, cituji anglickou Wikipedii, "but it is generally agreed that at least at one level the painting is "an elaborate mythological allegory of the burgeoning fertility of the world.""

Proč se mi tedy tato malba líbí? Většinou propadám modernějším pracím, především víc grafickým, jako je můj drahý Toulouse-Lautrec.
Myslím, že to bude zčásti barvami. Jsou jako mlha nad propastí, jemné a přitom evokují tajemství. Taky se mi líbí stylizace, díky které bylo dílo na dlouhá léta zapomenuto. Nemám nic proti realismu, ale poupravené verze skutečnosti jsou mi bližší. Botticellův svět je plný postav s jemnými rysy a okouzlujících scenérií, díky kterým Leonardo da Vinci prohlásil, že neumí malovat přírodu. Nakolik s ním souhlasíte je na vás.

Mějte se hezky, snad mé psaní nikoho nezmátlo.