Renesanci jsem nikdy nijak zvlášť nemilovala. Ten mix nudné architektury, urážení gotiky a ujíždění na čemkoliv, co vzdáleně připomíná antiku, mě nutil obracet oči v sloup dost vydatně na to, že jsme s kamarády dokonce založili Vasari hate club. Bože chraň každého, kdo se mi snažil vsugerovat, že šlo o jedno z nejlepších období pro umění, vědu a v podstatě úplně všechno.
Teď když jsem starší nemůžu říct, že bych toto období nesnášela. Ne, že bych si ho snad oblíbila, ale už si nemyslím, že jsou všechny jeho výplody otřesné. Především jsem si tedy našla cestu k renesančním malířům a jejich nádherným dílům.
Jednou jsem ve snaze udržet se na stabilní mentální úrovni (brigáda mi dala zabrat) procházela e-shop Duchess Milianda. Je to evropská indie značka, která hodně pracuje s potisky klasického umění. Jestli jste někdy snili o tom, že s sebou všude potáhnete své oblíbené dílo, je tohle místo pro vás. Mají dokonce i historickou sekci plnou rób posledních staletí, ale nechci psát analýzu stránky.
Narazila jsem na šaty Primavera a absolutně se zamilovala.
Na tom elegantním střihu, dalo by se říct téměř minimalistickém, mě něco uhranulo. Připomíná mi to Diorův New Look. Řekla bych, že je skutečně "statement", kus oblečení který se nosí sám. Doplnila bych ho jen o pár doplňků ve slonovinové/červené, a byla bych spokojená.
Těší mě, že si umím představit outfity. U některých svých vysněných šatů by za bžilion let nic moc nevymyslela. Můj oblíbený je zchudlá šlechtična, přestože by to víc sedělo k Michelangelovi. Zahrnoval by tuhle halenku a jednodušší černé doplňky. Přesto bych se nejspíš pokusila i o něco OTT, protože to zní jako sranda.
Těší mě, že si umím představit outfity. U některých svých vysněných šatů by za bžilion let nic moc nevymyslela. Můj oblíbený je zchudlá šlechtična, přestože by to víc sedělo k Michelangelovi. Zahrnoval by tuhle halenku a jednodušší černé doplňky. Přesto bych se nejspíš pokusila i o něco OTT, protože to zní jako sranda.
Navíc, kdybych si v těchto šatech vylosovala u maturit renesanci, byla by to jasná jednička.
Ale proč mám tak ráda Primaveru?
Primavera, znamenající jaro, je malba z 80. let 15. století umělce Sandra Botticelliho, který může být označen za tvůrce jednoho z ideálů renesanční krásy. Krom toho je znám především pro svůj osobitý rukopis plný melancholie, drobných detailů a jakési nadpozemské elegance, díky které je jeho dílo skvěle stravitelné pro diváka i po šesti staletích.
Zobrazuje devět postav na louce s pomerančovým hájem, symbolem rodiny Medici. Postavy patří do antické mytologie. V centru stojí Venuše, oblečená v bílých, propracovaných šatech, označených jako "pouze zlato a světlo". Je namalována jako typická Botticelliho kráska. Přelétá jí její syn Amor, připravený vystřelit na jednu ze Tří Grácií. Jsou to sestry v bílých šatech, tak jemných až jsou téměř nahé. Tancují, protože jsou bohyněmi všeho krásného a okouzlujícího. Není divu, že se staly Venušinými společnicemi.
Vedle nich stojí Merkur, další symbol Medicejských. Odhání tmavé mraky zimy. Skrze způsob, jakým jej sleduje jedna z Grácií (Castita) historici usuzují, že jsou pár, nebo alespoň zamilovaní. Vyvažuje to druhou dvojici, modrého Zefyra a nebohou Chloris. Někteří to považují za drsné dostavení, většina odborníků se shoduje, že se jí chce zmocnit. Přestože je Zefyros popisován jako nejklidnější z větrů, většina příběhů o něm ho líčí jako někoho, kdo nebere ne jako odpověď. Například Hyacyntus. Žena opodál je tak trochu obklopená tajemstvím, ale nejčastěji je vnímána jako Flora. Zepfyr litoval svého činu a měl v ní Chloris proměnit, minimálně tak zní jedna z verzí pověsti.
Obrazy této násilné nátury byly často dávány novomanželům. Hodně to hraje na notu toho, že ženy nikdy neměly toužit po muži a tomu to mělo být jedno. A taky na oblibu antiky a Ovidia, což je podle mě jediný důvod, proč se Boccacio proslavil.
Ale proč mám tak ráda Primaveru?
Primavera, znamenající jaro, je malba z 80. let 15. století umělce Sandra Botticelliho, který může být označen za tvůrce jednoho z ideálů renesanční krásy. Krom toho je znám především pro svůj osobitý rukopis plný melancholie, drobných detailů a jakési nadpozemské elegance, díky které je jeho dílo skvěle stravitelné pro diváka i po šesti staletích.
Zobrazuje devět postav na louce s pomerančovým hájem, symbolem rodiny Medici. Postavy patří do antické mytologie. V centru stojí Venuše, oblečená v bílých, propracovaných šatech, označených jako "pouze zlato a světlo". Je namalována jako typická Botticelliho kráska. Přelétá jí její syn Amor, připravený vystřelit na jednu ze Tří Grácií. Jsou to sestry v bílých šatech, tak jemných až jsou téměř nahé. Tancují, protože jsou bohyněmi všeho krásného a okouzlujícího. Není divu, že se staly Venušinými společnicemi.
Vedle nich stojí Merkur, další symbol Medicejských. Odhání tmavé mraky zimy. Skrze způsob, jakým jej sleduje jedna z Grácií (Castita) historici usuzují, že jsou pár, nebo alespoň zamilovaní. Vyvažuje to druhou dvojici, modrého Zefyra a nebohou Chloris. Někteří to považují za drsné dostavení, většina odborníků se shoduje, že se jí chce zmocnit. Přestože je Zefyros popisován jako nejklidnější z větrů, většina příběhů o něm ho líčí jako někoho, kdo nebere ne jako odpověď. Například Hyacyntus. Žena opodál je tak trochu obklopená tajemstvím, ale nejčastěji je vnímána jako Flora. Zepfyr litoval svého činu a měl v ní Chloris proměnit, minimálně tak zní jedna z verzí pověsti.
Obrazy této násilné nátury byly často dávány novomanželům. Hodně to hraje na notu toho, že ženy nikdy neměly toužit po muži a tomu to mělo být jedno. A taky na oblibu antiky a Ovidia, což je podle mě jediný důvod, proč se Boccacio proslavil.
Jde však o mnohem více, než jen pěkný obrázek, jelikož je Primavera nositelkou mnoha vrstev symbolismu. Existuje spousta interpretací tohoto díla a experti jsou stále schopni přicházet s novými nápady.
Existují také výklady považované za nejen oficiální, ale dokonce zamyšlené. Jeden je politický, ukazující na všechny odkazy na moc rodiny Medici, ale také na jejich vnitřní spory. Obraz byl dokonce použit Lorenzem di Pierfrancesco (který nastoupil k moci po smrti Lorenza I., odchodu Piera de Medici, a popravou Fra Giraloma, což byly události které proběhly v rámci zhruba šesti let) jako osobní propaganda.
Ne, že bych ho za to odsuzovala, pro Florencii to bylo velmi bouřlivé období.
Mám ráda teorii o personifikovaných městských státech. Amor je Řím, už jen kvůli faktu že je Roma anagram jeho jména. Florencii, město květin, zastupuje majestátní Flora. Merkur je Miláno, Venuše Mantova, Chloris Bolzano a Zefyros Benátky. Tři Grácie symbolizují Janov, Neapol a Pisu. Odpovídá to výklad obrazu jako alegorii lásky - emoce se mění stejně rychle, jako spojenectví. Přestože tuto myšlenku nevnímám jako příliš pravděpodobnou, oceňuji kreativitu.
Další tvrdí, že Merkur byl namalován podle bratra Lorenza I., Giuliana, zatímco Venuše vznikla podle Simonetty Vespucci. Údajně to byli milenci, s jistotou to však nevíme. Stejně tak má být Simonetta Botticelliho velkou láskou, to, ze které se nikdy nevzpamatoval.
A samozřejmě, je to také alegorie jara a, cituji anglickou Wikipedii, "but it is generally agreed that at least at one level the painting is "an elaborate mythological allegory of the burgeoning fertility of the world.""
Proč se mi tedy tato malba líbí? Většinou propadám modernějším pracím, především víc grafickým, jako je můj drahý Toulouse-Lautrec.
Myslím, že to bude zčásti barvami. Jsou jako mlha nad propastí, jemné a přitom evokují tajemství. Taky se mi líbí stylizace, díky které bylo dílo na dlouhá léta zapomenuto. Nemám nic proti realismu, ale poupravené verze skutečnosti jsou mi bližší. Botticellův svět je plný postav s jemnými rysy a okouzlujících scenérií, díky kterým Leonardo da Vinci prohlásil, že neumí malovat přírodu. Nakolik s ním souhlasíte je na vás.
Mějte se hezky, snad mé psaní nikoho nezmátlo.
Existují také výklady považované za nejen oficiální, ale dokonce zamyšlené. Jeden je politický, ukazující na všechny odkazy na moc rodiny Medici, ale také na jejich vnitřní spory. Obraz byl dokonce použit Lorenzem di Pierfrancesco (který nastoupil k moci po smrti Lorenza I., odchodu Piera de Medici, a popravou Fra Giraloma, což byly události které proběhly v rámci zhruba šesti let) jako osobní propaganda.
Ne, že bych ho za to odsuzovala, pro Florencii to bylo velmi bouřlivé období.
Mám ráda teorii o personifikovaných městských státech. Amor je Řím, už jen kvůli faktu že je Roma anagram jeho jména. Florencii, město květin, zastupuje majestátní Flora. Merkur je Miláno, Venuše Mantova, Chloris Bolzano a Zefyros Benátky. Tři Grácie symbolizují Janov, Neapol a Pisu. Odpovídá to výklad obrazu jako alegorii lásky - emoce se mění stejně rychle, jako spojenectví. Přestože tuto myšlenku nevnímám jako příliš pravděpodobnou, oceňuji kreativitu.
Další tvrdí, že Merkur byl namalován podle bratra Lorenza I., Giuliana, zatímco Venuše vznikla podle Simonetty Vespucci. Údajně to byli milenci, s jistotou to však nevíme. Stejně tak má být Simonetta Botticelliho velkou láskou, to, ze které se nikdy nevzpamatoval.
A samozřejmě, je to také alegorie jara a, cituji anglickou Wikipedii, "but it is generally agreed that at least at one level the painting is "an elaborate mythological allegory of the burgeoning fertility of the world.""
Proč se mi tedy tato malba líbí? Většinou propadám modernějším pracím, především víc grafickým, jako je můj drahý Toulouse-Lautrec.
Myslím, že to bude zčásti barvami. Jsou jako mlha nad propastí, jemné a přitom evokují tajemství. Taky se mi líbí stylizace, díky které bylo dílo na dlouhá léta zapomenuto. Nemám nic proti realismu, ale poupravené verze skutečnosti jsou mi bližší. Botticellův svět je plný postav s jemnými rysy a okouzlujících scenérií, díky kterým Leonardo da Vinci prohlásil, že neumí malovat přírodu. Nakolik s ním souhlasíte je na vás.
Mějte se hezky, snad mé psaní nikoho nezmátlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat