pondělí 13. září 2021

Fantastická Ostrava

 Zdravíčko! 

Posledních pár sobot bylo pěkně akčních. Tato nebyla výjimkou, protože byly Fantastické trhy. Jezdím na ně už tři roky (po letošku), pokaždé s jinou partou, ta sobotní byla navíc o tři lidi od normálu chudší. Tato místa doplnili Bert, Stázin kluk, a Mája, ségra od Káji. Jestli duo Kája a Mája vzniklo pro libozvučnost nebo náhodou nevím, ale jejich rodiče asi mají pořádný výtlem.

Cestou ke vstupu jsme zabloudili, že bychom si taky měli zajít pro ty hezké, žluté náramky nám došlo až po chvíli. Pravý vstup, ne ten podchodní, byl označený docela špatně. Na druhou stranu, taky jsme možná jen nevšímavý pozéři, kterým chybí to správné vedení. Jak jinak bych se totiž dostala k tomuhle outfitu?  (obrázek dole)
Ještě před (druhým, právoplatným) vstupem mě zaujalo, kolik bylo na trzích lolit. Bylo to bezva, v životě jsem víc nelitovala, že nemám své (jediné) šaty!
Víte, jedna věc je vidět ostatní na stránkách, jako je LKD nebo Aminu, ale druhá vidět ty nádherné látky, nekonvenční stylizaci a vše, co mě na stopu této módě přivedlo, na živo. Proto jsem si řekla že se sebou něco udělám a zvládnu ušit alespoň jednoduchou sukni. 
To je ale plán do budoucna.






Outfit, jsem ve předu


Chtěla jsem jít ve své oblíbené sukni, ale taťka, navrátivší se z obchodu tvrdil, jaké je tam divné, chladné počasí. Nakonec jsem se pekla v riflích, které sice zbožňuju, ale na byznys, ne na párty.
Na druhou stranu, jízda na zvláštních vozítkách byla díky nim jednodušší. Nevím, kdo je vyrábí, ale bylo tam třeba mohutné kolo stylizované do žáby, Vítkovice na kolečkách a méně zdobená, ale stejně zábavná koloběžka pro dva. 
Tady si ji užíváme se Stázou, zase jsem se obarvila na zrzavou. Není to takový odvaz jako zelená, ale nemusí se to tak udržovat.
Doufám, že hustokola budou na více akcích. (Možná už jsou, jen na není nechodím :D. V tomhle případě se omlouvám a žádám o typy. Brala bych je na oslavě osmnáctin.)


Přirozeně jsem nakupovala. Módních stánků bylo letos více než před lety, což se projevilo na mém utrácení. Bylo docela nezřízené, abych se tak pochlubila.
Jsem fanda štěstíček, miluju ten adrenalin, proto u mě Porcelain Doll zaválel. Pierrette mi přišla milá, nepřekvapivě, proto mě mrzí, že jsem byla nervózní a dost možná červená jako rajče. Dovedu být společenská, jsem agresivně přátelský extrovert, ale pak je na mě moc vjemů a cítím se jak po několika hodinách práce v kostýmu ve strašidelném hradě. (Zvláštně specifická část mého léta.)
Až na prstýnek a náušnice v sáčku je vše ze štěstíčka. 

Naprosto boží dortový prstýnek je od značky Viviana Iris, která vyrábí šperky i oblečení pro lolitu i další styly, jako fairy kei. Jejich stránky stojí za prohlédnutí, i když si nic nekoupíte, protože (minimálně ve mně) budí chuť tvořit a péct. 
Samozřejmě, dělali jsme i jiné věci než nakupovali. Například stáli a tarasili cestu, protože nikdo nechtěl dělat vůdce. Často jsem pak vedla já a řeknu vám jedno - důvod, proč ve skupinovém cosplayi dělám Pippina a ne Aragorna je jiný, než ten, že se o Aragorna Stáza byla ochotná poprat. 


Na Fantastických trzích se nudit nebudete. Co jsem tak viděla a slyšela, tak sice postrádá přednášky a projekce, ale má deskovky, šerm (s ochotným učitelem/trenérem/mistrem, záleží na tom, co máte s nabytými schopnostmi v plánu) a hlavně takové malé, osobité kouzlo. 
Akce je samozřejmě mnohem komornější než Animefest, a malý prostor jí vynahrazuje to, že brzy víte skoro o všem, co se děje a většinu lidí vidíte několikrát, takže si připadáte skoro jako na táboře. Až na to, že tady jste dobrovolně.



Detail na náušnice


Každému bych doporučila, ať sem za rok přijede, nejenže nemáte co ztratit, ale můžete spoustu získat. Navíc se celá akce nachází v Trojhalí Karolina, kam je bezvadný dojezd.
Zní to jako bych do Ostravy lidi lákala až moc zoufale, ale bylo to jedno ze snad nejhezčích odpolední, jaké jsem v poslední době zažila.
A teď akce stranou, přichází vyrábění.





Bára má ve středu osmnáct, což jsme ve čtvrtek oslavily (článek se chystá) a zmínila, že má ráda háčkované Pokemony. Bylo to v den mého velkého projevu. 
Každé pololetí máme mít mluvený projev. Jsem chytrá a spočítala jsem si, že je lepší být první v neznámé vodě, než se měsíce stresovat koho vybere příště, navíc mi nevadí mluvit na veřejnosti, tak jsem to vzala. Naneštěstí je tentokrát tématem Má tvorba, což zní vhodně na uměleckou školu.
Smutná pravda je, že většina z nás nemá vlastní tvorbu, jasné portfolio. Třeba dneska jsme byli ve škole až do pěti, a to je jenom pondělí, to se pak člověku nechce nic kreslit. Naštěstí to nemusí být kreslení. Tak jsem si vzala háčkování.
Není to to nejdrsnější, ale jakmile jsem po týdnu příprav začala mluvit, lidi se smáli. Dokonce i v místech, kde jsem to nečekala, ale nestěžuju si. Prý i učitelce to přišlo vtipné, ale v tom je to divné. 
Nebylo to vůbec vtipné. Prostě jsem jen mluvila tak jak obvykle. A tohle se mi děje od základky. Asi je to tím, že mám vyjadřování Woodyho Allena. A nebo mám Aspergera, protože k němu směřuje většina mého chování, ale to bych si měla vyříkat s někým jiným.


Už pár měsíců mám rozdělaného Poliwaga a Bára byl ten impulz ho dodělat. Mám ji ráda a při příští pařbě mě nechá spát u svého bráchy na gauči, což dokážu ocenit a tady ho máte. 
Nejkulatějšího Pokemona s mírně naštvaným výrazem.
I po třech letech si všímám velkých chyb, například celé té spirály, ale jsem spokojená. Něco tvořit je občas to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.
A posunula jsem se ještě o krok dál. Začala jsem s korálkováním!
Pár let dozadu dostala sestřenka s Dendou 3D stavebnici z korálků. Proč mě babička, jakožto jedno ze tří dětí v rodině, takhle vyčlenila nevím, zato vím že Denda svého psa nikdy nepostavila. Já jo, po letech, a byla to zábava. 
Chytilo mě to. 
Když jsem se šla pochlubit k babičce, dala mi radostně i set od sestřenky, Natky, v růžové. Ironicky má teď Natka svou černou fázi, respektive To není fáze, mami, což je sranda sledovat.

Docela závidím lidem s mladšími sourozenci, když jste z dvojčat, není fáze toho druhého taková sranda, protože většinou si sami něčím procházíte. Snad i proto miluju příběhy se Stázinou ségrou. Ta holka je učiněná chyba mládí, a to personifikovaná. 
Protože i po tom psovi mě to bavilo, a baví, udělala jsem si  i svoje oblíbené zvíře, želvu. 
Podle návodu v cizím jazyce a v písmu, které nepřečtete je to snad ještě větší sranda. Je to stejně náročné jako sudoku, ale můžu u toho sledovat filmy. Spojuje to dvě z mých nejoblíbenějších aktivit. 






A protože už nemám co napsat zdar a hezký večer (ɔ◔‿◔)ɔ ♥. 


sobota 11. září 2021

Core, aesthetic a subkultury; úvod do nepopsatelného

 Když jsem chtěla být mladý, alternativní edge lord, googlila jsem si subkultury. Líbila se mi lolita, měla jsem punk fázi a scene se mi zdálo naprosto mimo dosah, což byl snad jediný důvod, proč jsem se nepustila i do něj, a s každou subkulturou přicházela nová hudba, filmy a, protože musím použít tohle slovo podruhé, kultura. 
Punk má vlastní filozofii. Ale co taková Dark Academia? A co že to vůbec je? 
Termín aesthetic znamená v doslovném překladu estetika, estetický, ale používá k popsání jednotného stylu skupiny, v doslovné definici: 

(Aesthetic) znamená zájem o to, jak něco vypadá a jaký z toho jde pocit. (Vibes, feels, energie)

Neřekla bych, že je to jednoduchý, všeobjímající popis, ale můžete si získat představu o tom, o co jde, a to je móda, stejně jako celkový image. Nemusíte být fanoušek žádné kapely (jako u gotiky), stačí když si oblečete nějaké šaty a pak děláte to, co ostatní. Sbíráte šišky v nabírané sukni, například.

Rozdíl subkultura x aesthetic:

první je myšlenka, podle té pak móda x nahoď hadry a ty ti ukážou cestu

Ve výsledku je tak sbíraní obilí Cottagecore zájem, ale když vás to nebere, nic se neděje a hezké fotky si seženete jinde. V punku naopak bez odporu k systému (rodičům, škole, ...) moc daleko nedojdete. Může to znít jako srovnávání hrušek a jablek, obilí a anarchie se k sobě ani neblíží, ale s příklady bych mohla pokračovat do nekonečna. Aesthetic pravděpodobně vznikly jako odpověď na dobu, kdy je důležité produkovat outfity pro celý svět, nejen pro skupinu kamarádů a známých, minimálně to tak některým z nás přijde (do jisté míry jsem tím vina), přičemž vzniká potřeba skrýt se pod tagy a označení, aby si vás ten celý svět mohl najít. Proto za nimi stojí minimum myšlenek a ty, které přeci jen existují jsou velmi fotogenické. 
Známé styly jsou Dark Academia (tmavé tlumené barvy, internát v Anglii), E-girl (Tik-Tok alternative, průměrný prvák na umělecké škole) a Art Hoe (víceméně umělec). 

Dark Academia
 
E-girl

Art Hoe

Je na čase vrhnout se na core. Core a aesthetic jsou často používány jako synonyma, na Aesthetic Wiki potom zároveň jako synonyma a jako pojem nadřazený (aesthetic) a podřazený (core), pod který spadá skupinka stylů jako Kidcore, Cottagecore a Goblincore. Pro ty  rádoby vtipné popisky nemám. Jaký je tedy rozdíl? 
Myslím, že jde o jeden z těch případů, kdy jde o rozdíl pocitový. Outfity jednotlivých core sdílí především barvy a motivy, můžou tak vyzařovat rozdílnou energii, nebo si naopak můžou být tak podobné (u Goblincoru a Hobbitcoru, například), že jde o pouhé detaily, které je řadí do dané kategorie. 
Když se vám zalíbí nějaký kousek, máte možnost přístupu ke spoustě outfitů, které vás inspirují, přičemž Core většinou napodobíte i s běžným oblečením ze sekáče či obchodu, v čemž je asi největší síla. Ve většině skupin se přijímá diverzita, a to i tělesná, takže i bez mír jako modelka (od Twiggy po Kim, vyberte si ideál) můžete zazářit. 
Teda u většiny, Twilightcore je známý tím, jak špatně na lidek s náznakem křivek vypadá. Ale o tom příště.

Core

Cottagecore

Goblincore
Možná to tak mohlo vyznít, ale proti žádnému z těchto pojmům nic nemám. Ba co víc, zajímají mě a tohle je jen začátek dlouhé série, který pouze osvětlil (snad) o co gou. Přesto musím říct, že tohle je jen můj osobní pohled na věc a každý si na to musí udělat vlastní názor, protože i pouhé definice pojmů jsou na tomhle poli sporné.
Taky jsem se nesnažila nikoho urazit, takže prosím mějte hezký den - večer - okamžik před odchodem do školy! >:D 
(Nostalgiacore smajlík)
(Styly a anglismy píšu velkým, protože jde o v češtině málokdy používaná slova, ale subkultury malým, protože už se uchytily.)

neděle 5. září 2021

Odemkněte svoji duši, aneb kinda clickbait

 Když si můžu vybrat první kulturní událost roku, buď si dám záležet, anebo se nechám přemluvit reklamou v tramvaji. Nehodlám adoptovat dítě, (Tenhle problém, ty blbá reklamo, by spravila legalizace adopcí stejnopohlavních párů. Vím, že se snažíš pomoct dětem, ale řešení je nadosah a stojí mu v cestě doslova jen Pitomio a jemu podobní.) ale nechala jsem se zaujmout esoterickou trho-výstavou. Zaujmout se nechaly hlavně mé kamarádky, ale já s nimi ráda pojedu kamkoliv, navíc jsem se docela těšila na hory kamenů. 
Setkaly jsme se na Káje, což je vzhledem ke dvěma původním variantám srazu Výstaviště a Stodolní stále ještě trochu překvapení. Stejně tak to, že si Karolína (Kája, ale chci ji odlišit od té zastávky) přivedla jednovaječné dvojče. Taky jsem z dvojčat, dvojvaječných, a můžu vám říct, chvíli jsem byla zmatená. Nakonec se však ukázalo, že jsou mezi nimi drobné rozdíly, takže už si naši Káju nikdy nespletu. To se mimochodem stalo učiteli na PGR, chtěl Káju hodit do školy, ale byla to Mája. 
Po peripetiích skupin z rozdílných částí kraje jsme se sešly, zjistily že já a Stáza máme přesně opačnou estetiku a vydaly se na místo, které nám mělo otevřít třetí oko. 
Otevřelo nám to hlavně díru do kapsy. Vstupné 60 Kč bych chápala, kdyby to nebylo na půlku jednoho patra. Mohly jsme i na tu druhou, a za ty prachy jsme tam i šly, ale stejně jsme se shodly, že to za to nestálo. 
Na trhu toho moc a když už, tak třeba jako v případě minerálů často předražené. Koupila jsem si cool vypadající kámen přívěšek a prodavačka mi prozradila, že je to kámen géniů, fluorit. Já věděla že mě to k němu táhne. 
Další zajímavé věci byly eso lasagne a pyramidy do každé domácnosti, pro každou zahradu. Eliška s Bárou si dokonce sáhly do kapsy a koupily si karty na věštění, přičemž vykládat umí jen Eliška. Přišla jsem si později trochu povrchně, když se ostatní ptaly na reálné problémy a já chtěla vědět, jestli mě vezmou na FAMU. (Podle karet jo, juchů.)
Na druhé straně bylo něco o včelách, kde jsem si koupila krowku a ozdoby na nehty. Už se chystám na advent, proto mají vánoční téma.
Doporučila bych eso trhy na příští rok? Ne, rozhodně ne, za vstupné to nestojí. Doporučila bych je lidem, kteří nepovažují 60 Kč za obří výdaj? Jo, je to dokonce i trochu zajímavé. 

neděle 29. srpna 2021

Jedeme dál

Hej hej hej (kdo vymyslí vkusný rým je nej).

Co jste dělali celé léto? Já celý červenec pracovala nedaleko Mordoru (osobní vtip, který pochopí po prohlédnutí fotek každý. Vlastně z nás dělá Orky.) A v srpnu jsem pařila. (Svým způsobem, ale nejlepší pařby jsou po dvanáctihodinové směně.)
Díky výplatě, která se o více než týden zpozdila, mám notebook, takže můžu zase psát své záživné zážitky, přidat překlady několika cool věcí (nejen o filmu) a šířit se o své ztracené a znova nalezené lásce k vintage a lolita módě. 
Prozatím těpéro, vy mí Šmajdalfové.



pátek 28. května 2021

Píchlé deníky no. 3

 Musím se rychle vypsat, později to možná upravím. 

Mám znova píchlé ucho. Kamarádka píchá (Vivi udělala uši, sobě nos) tak jsem se svěřila do jejích rukou. Po konci školy jsem s ilustrátory Klárou a Stázou zevlovala a najednou se Kamča vrátila s polívkou a s jehlami. 

Akt byl doprovázen silnými nadávkami a německým počítáním. Mamce jsem později (všimla si toho až když jsem jí o tom o tři dny později řekla, není moc všímavá) tvrdila, že to nekřuplo. 

Křuplo. Slyšela to Klára na druhé straně třídy. 

Všichni mi říkají, jak to mám červené a já se vymlouvám, ale co čekali? Je to chrupavka. 

Jediná fotka, ta tečka nahoře


Ten den byl tématický. Se Stázou, Vivi a Kamčou jsme si daly gotický den. Devadesátkový goth, přesněji. 




Šla jsem s rolákem s krátkým rukávem, přes to černé bodýčko a minisukně. Bunda vojenská z NDR 50. let. 
A k tomu hafo doplňků, které nejsou vidět. 

Před tím jsem ztratila nerozbitelná sluchátka, což mě zasáhlo, tak jsem si udělala smuteční make up. Teď už mám nová, ale furt mě to štve. Tahle fotka nemá na blogu co dělat, fotila jsem ji skrz Messenger kamarádům do skupiny.



Škoda, že se tam neusmívám, ale furt jsem ještě tak trochu brečela. Vlasy jsem chtěla alá 80s, ale srovnaly se se zemí během focení. Normálně fakt vypadám šťastně, nesuďte mě prosím. 

A aby to nevypadalo, že se jen bavíme, tak teď máme klauzury. 
Kamarádka se přiznala, že kvůli tomu brečí. Další už utratila několik stovek za fixy a pár jich ještě čeká. Stáza měla breakdown a začala odznova, ale už se vrátila ke starému. (Ilustrace dělá pinball.) 
Majda nakreslila sto stránek, třetí Andy ještě více. (Animace - flipbook) 
Grafika má piktogramy OH, s možným českým tématem. Já dělám cibulový vzor. Mám z toho nepříliš vítězný pocit (a potřebuju za jedna) tak to budu prezentovat v kroji. Show je taky důležitá. 
Zatím mám jen sukni, ale zbytek si třeba ušiju. 

A příští měsíc jedu do Prahy (budeme s mamkou bydlet ve Starém městě v ulici s Bezhlavým templářem!!!), pak bude plenér v Litomyšli (holky mi slíbily Pána pařmenů, já Stáze Monty Pythony) a nakonec grilovat za strejdou. Mezitím budu mít víkendový sraz v Šiklově mlýně, kvůli brigádě. Snad to nevyjde na Prahu, tu už jsem odsunovala kvůli Litomyšli. 

Vyšla knížka o Půlnočním kovbojovi, Shooting of Midnight Cowboy. 


pátek 21. května 2021

Proč teď nemůžu psát články

  Čau, ne že bych byla super aktivní, ale většinou to dotáhnu na čtyři články v měsíci. 

To se ovšem až do července změní, protože mi chcípl počítač a na telefonu se mi špatně edituje a píše. Na nový noťas si budu vydělat z brigády (Šikland, budu tam celý měsíc) takže to nejspíš nebude nijak slavné ani v červenci. Ale srpnen na tom bude líp, protože si do té budu zapisovat všechno na papír. 

Takže zatím sbohem a díky za ryby! 

pátek 14. května 2021

Co ze mě vyroste? Je tu nějaká naděje?

 Jsem členem klubu blogerů a už nějakou dobu se snažím napsat něco k tématu, ale jsem v poslední době často bez nálady, popřípadě bez času. Jedno téma mě však ale zaujalo a dokonce k němu mám co říct a tím je Povolání.

Když jsem sehnala svou první brigádu v pizzerii, mamka se na mě smutně podívala a prohlásila, že já nejsem typ na vydělávání si rukama. Tenkrát mě to zarazilo, ale ona má pravdu. Jsem malá, přirozeně kulatá a změna teploty mě vždycky položí na lopatky.
(Mám pocit, že ve Hře o trůny by mě teď nazvali dítětem léta.)
Na druhou stranu jsem taky pěkně ambiciózní a podle většiny i chytrá, což vede ke spoustě přemýšlení nad budoucností. Mám přehnané představy o vlastní inteligenci a schopnostech, takže si představuju svá studia na předních univerzitách, od NYU po Oxford, a pevně věřím, že mě přeci musí vzít. Že jo. Alespoň někam. 
Ale na jaký obor?


Myslím, že gif mě prozradil. Podlehla jsem svodům archeologie. Byla jsem, a to trvá i dodnes, zažraná do historie, blyštivých pokladů a všech těch příběhů které za tím stojí. 
O tom však archeologie není. Je to o dřině, vykopávání a tak dále a tak dále, alespoň myslím. 
Díky svému tehdejšímu nápadu jsem se začala učit luvijsky a zajímat se o luvijský lid jako takový, a kdyby mi můj hlavní plán nevyšel a já se musela uchýlit k vykopávkám, moc ráda bych rozkryla tajemství této civilizace, ale neumím si představit sama sebe jako archeoložku, rozhodně ne praktickou. Bojím se štírů, hadů a na přímém slunci se mi dělá špatně. Tím jsem právě vyřadila většinu zajímavých lokalizací. 
Mohla bych být akademikem, ale to mě tak úplně neláká. Celkově je to pro mě hezká, svým způsobem uklidňující, ale neuspokojivá představa. 

Jako malá jsem chtěla být jako Indy. Věčně na cestách s krásnou slečnou po boku. Teď mám jiné cíle, ale stejně je to hezká představa. Musíme si však uvědomit jednu věc. Indiana Jones je film a já miluju filmy. 
Svítá vám?
Právě teď je mým snem slavný filmový business. Ano, ten co prý mladé nevinné lidi jako já sežvýká, vysměje se jim a pak je vyhodí celé zmuchlané na dlažbu, což je vede k tomu že ve třiceti dělají servírky a číšníky v nějakém podniku v LA. 
Jediné štěstí, že nechci být herečka. 
Jako malá jsem všem tvrdila, že chci být režisérka, přičemž jsem myslela, že to je osoba co píše scénáře. A několik let později jsem se k té myšlence, tentokrát se správným názvem, vrátila a díky tomu vypadá má budoucnost alespoň trochu růžově.
Se scénaristikou bych se ráda přihlásila na FAMU, a na několik škol v Británii (UCL, KCL, atd.), ale nezapomínám ani na zadní vrátka. Jestli se během let nic nezmění, hodlám si dát i vedlejší obor, nejspíše archeologii, protože se občas budím s představou, jak jsem vyhaslé nic co nikdy nic nedokázalo. 
Toho se dost bojím. Že nikdy nebudu dost dobrá. Nejspíš nestvořím další Samotáře, ale co Lásku nebeskou? Chci točit filmy, chci být uznávaná, ale vždycky je tu velká šance neúspěchu. S oblibou tvrdím, že si ve volném čase píšu děkovné řeči na ceny od Oscarů po Zlatou malinu, jenže nemusím dosáhnout na žádnou cenu. Fakt. Jsem si toho vědoma. Když se potom chovám přehnaně sebevědomě, co se mé budoucí kariéry týče, není to protože bych byla tak sebejistá, ale protože se o tom snažím přesvědčit sama sebe. 
A nemůžu si pomoct. Možná by bylo fakt lepší zacouvat k vědě. Mamka mě tlačí k Dějinám umění, ještě to prostě není pro mě. Sice o nich hodně vím a zajímají mě, ale co bych s nima mohla dělat? Žádná z nabízených možností mě neláká. 
Řekla bych, že mi ambice zatím moc štěstí nepřinesly. Snad se to jednou změní.

(Chci ještě zmínit rozhovor s mamkou a taťkou. Stěžovala jsem si. jak jsem si představovala že na třídní sraz po dvaceti letech pojedu v bouráku který bude v té době obdoba Mercedesu a mamka poukázala na to, že to si představují všichni. Shodly jsme se, že asi chceme všichni působit jako frajeři. Taťka prošel kolem a nevěděl o co jde, tak řekl že byl za největšiho frajera a šel si dál :D. Možná jsem to ego zdědila po něm.)

Fantastická Ostrava

 Zdravíčko!  Posledních pár sobot bylo pěkně akčních. Tato nebyla výjimkou, protože byly Fantastické trhy. Jezdím na ně už tři roky (po leto...