úterý 5. července 2022

Zase další léto, zase další brigáda

Léto je u mě ve znamení práce, možná to je tím, že na běžné užívání si je stejně moc vedro. 
Nebo tím, že přes školu na práci čas nemám. 
Tak jako tak, dělám teď patnáctky v penzionu na Lipně. Patnáct hodin, to je hodně práce, a to mám za sebou teprve dvě šichty. Tady to chodí tak, že si odpracujete dva dny, další dva dny máte volno a tak dále, ale asi jsem zase nějaká speciální, protože s Petrou jsem za posledních pět dní pracovaly dvakrát a teď máme další dva dny volna. 
Už jsem stihla dělat snad všechny typy kávy bez alkoholu a od dělání koktejlů mé pořád pálí ruce. (Citrusy jsou zlo.)
Když mám volno, snažím se dělat věci na přijímačky. Mám rozepsanou druhou povídku, ale ani po půl roce brainstormingu nevím, o čem bude ta třetí. Nečekaně se mi sešli dvě víceméně fantasy, a teď bych chtěla něco realistického, ale jediné, co mě napadá je sci-fi. To je můj oblíbený žánr co se psaní týče, ale nevím. Většinou to je postapo a to by se teď asi nehodilo. 
To je teď asi všechno. Žiju, i když moc nestíhám psát. 


Lolita 52 Challenge; 14th week

 Nedávno jsem se vrátila z plenéru. Byla jsem tam od pondělka do pátku a musím říct, překvapivě jsem si to užila. Nejsem moc přírodní člověk, ale Branná byla super a začaly mě bavit krajinky. Nejraději je dělám fixy, ale i pastelky jsou fajn. Je to taková pohoda sedět s kamarády a třeba dvě hodiny v kuse pracovat na jediném obrázku.
Navíc jsme se dívali na filmy, například Brain Dead nebo Loganův útek, a většinou to byla sranda, takže mám hlášky na zbytek života. (Ty čůráš na moji maminku!)

  • ┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓
  •  What my own Lolita lifestyle is like
  • ┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

  • Moc lifestyleových věcí nedělám. 
    Nechodím na čajové dýchánky a nevlastním okrasný porcelán, takže to ani nemůžu předstírat, přestože to vypadá jako zábava. Navíc, stejně jsem spíše na kávu, a tu si na své šaty rozhodně vylít nechci.
    Piknik v lolitě by mi nevadil, bylo by to vlastně nehorázně super. Navíc, vím přesně co bych se vzala - tu marmeládovou repliku Jane Marple. 
    Navíc nemám ani roztomile vyzdobený pokoj. Jelikož ho sdílím se sestrou, shodly jsme se na cool výzdobě, což zahrnuje hromadu plakátů a fotek.  Jednoho dne bych si přála mít krajkové záclonky nebo více plyšáků. 
    Navíc jsem přestala poslouchat japonskou hudbu a sledovat anime. 
    Co teda vedu?

    Když lolitu nosím, je to obvykle super casual. Minimální objem a jemné doplňky, kterých sice nosím hodně, ale ono se to ztratí. Nosím lolitu když jsem ve stresu, nebo když potřebuju vypadat zajímavě. Samozřejmě chci občas prostě nahodit to nejlepší, co má skříň nabízí, to jsem asi nejšťastnější. Obvykle to jsou modré víly, jako letos na klauzurní obhajoby. Sice to šlo dost jižně, ale ten outfit se všem líbil. 

    Jde to dobře se sebepéčí. Což je pěkně ubohý překlad self care, ale jak to lépe popsat netuším. Snažím se starat o své vlasy a pleť, a taky jíst zdravě. Taky hodně cvičím, pomáhá mi to na náladu. V pilates musí být nějaké hormony.

    Svůj ultimátní lolití život si žiju skrze ruční práce. Snažím se šít, plést a háčkovat. Miluju háčkování, začínala jsem s amirugumi a teď zvládnu prakticky cokoliv. Dokonce i ten Magicarpí čepec, po kterém jsem pár zim toužila. 
    Začala jsem zčásti kvůli lolitě, zčásti protože to působilo jako zábava. Občas dělám i s pryskyřicí nebo s korálky. 
    Tyhle DIY jsou nejspíš nejlepším způsobem jak rozšířit šatník. Jednou bych si chtěla udělat i vlastní klobouk, ale do té doby se toho budu muset ještě hodně naučit. 



    Velmi starý článek který jsem zapomněla vydat.

    sobota 18. června 2022

    My Chemical Romance, Praha, 2022

    Jestli byl tohle nejlepší večer mého života, jsem buď hodně šťastná, protože to bylo boží, nebo deprimovaná, protože už skončil. Pořád jsem ještě moc nadšená na to, abych něco skutečně promýšlela a to už je to týden :D.

    Nekoncertní část, prolog:
    Začalo to okolo roku 2015, kdy jsem zoufale chtěla být emo a každý zroj mě odkazoval k napajedlu všech smutných, zlomených a hlavně cool teenagerů: MCR. Má angličtina byla ještě zoufalejší než dnes, takže jsem si o nich nemohla ani nic najít. Například to, že se sami nevnímají jako emo kapela. Zato jsem se mohla dívat na jejich videa a poslouchat jejich hudbu, a ono mi to stačilo. Bylo to zajímavé, plné energie a tak nějak mi to pomohlo. Ne s emo estetikou (přičemž dnes už vím, že emo není jen o hadrech), ale s tím že jsem byla divná a oni super. Sex Pistols mě nikdy nedokázali uklidnit, ale MCR ano a já to tenkrát nevěděla, ale potřebovala jsem to jako sůl.
    A pak jsem zase začala poslouchat něco jiného, Bowieho, Oasis, více Sex Pistols a hromadu dalších britských typů. 
    I tak, pokaždé když hráli v rádiu nebo jejich klipy pouštěli v televizi, měla jsem Vánoce.

    S Kamčou jsme letos pracovaly v absolutní díře a abychom přežily dlouhé večery a ještě delší dny, bavily jsme se o utrácení naší nadcházející výplaty. Tenhle koncert byl jedna z možností, upřímně mě překvapil. Koho by bylo napadlo, že se dají dohromady? Někteří fanoušci konspirovali, ale od johnlocku se na tyhle věci nachytat nenechám. 

    Uplynul téměř rok a vyšel nový song. Byla jsem zrovna na praxích, ale nemohla se dočkat, tak jsem si ho stejně pustila. Fakticky mě to nabudilo, už jsem se nemohla dočkat.

    Teď už nastal čas k výběru outfitu, jelikož jsem tak trochu povrchní. Zabralo mi tak měsíc vymyslet něco, s čím bych byla spokojená, bylo to takové červeno růžové kombo. Mám teď červené vlasy, a před dvěma měsíci jsem se začala stříhat na Party Poisona, takže jsem se s tématičností nemusela tolik snažit. Taky jsem si půjčila červenou kravatu.
    Kamča zapadala ještě víc, dokonce si ušila Party Poison masku. To bylo boží. Danger Days jsou prostě esteticky někde jinde.

    Po výběru ohozu zbývalo už jen dojet na místo. Zní to jednoduše, ale s českými vlaky nikdy není nic jednoduché. Nikdy. Takže jsme skoro hodinu stáli mimo hlavní trať, u domečku nějaké sekty a rybníčku. Alespoň jsme se mohly začít líčit.
    Pak byl problém na stanici metra, byl výpadek, tak jsme běžely na Můstek. Není to tak daleko, ale i tak jsme se ztratily. Naštěstí ne na moc dlouho, i tak by ale bylo fajn kdyby jedna z nás byla holub.
    V tomhle bodě bylo 16:28 a myslely jsme, že brutálně nestíháme. Další zádrhel nastal na recepci, ale vyřešil se. Už jsem ani nechtěla říkat nic pozitivního, to se pak vždycky všechno sesypalo.
    Naštěstí jsme se nakonec dostaly na pokoj, doběhly na zastávku (což mi připomnělo Danger Days, tak jsem byla spokojená) a dokonce jsme i chvíli čekaly. Hrály jsme žluté auto, ale s fandy MCR. Čím blíže jsme byly, tím to bylo jednodušší, tak jsme pak hráli žlutý trabant, což znamená ultra fanda.

    A teď skutečný koncert. 
    Hned jak jsme se dostaly dovnitř, Kamča si zašla pro tričko. Měli super věci, tak jsem podlehla a taky si nakoupila. Myslím, že nás ceny opravdu vyděsily, jelikož jsme se pak ještě dlouho nervózně smály. Na druhou stranu, bylo téměř osvobozující zbavit se většiny peněz. Tenkrát mi to tak přišlo. Teď si díky tomu nemůžu dovolit ani vodku s džusem. Ale i tak, stálo to za to. Obě jsme si koupily Bravo tričko, jednou ho sem budu muset hodit. Je bezva. 
    Ostatní fanoušci se mi taky líbili, hlavně jejich outfity. Jedna týpka se mě zeptala, jestli je Kamča moje kamarádka, asi chtěla její číšlo,a další nás zastavila, ukázala na Kamčinu masku, řekla "Party Poison" a odešla. Vypadala šťastně. Bylo fajn cítit se zase jako součást komunity, jako na Animefestu. Nikoho z nich ani znát nemusíte, ale víte, že jste jedním z nich. 
    Pak jsme potkali Kamčinu kamarádku s její kamarádkou, chvilku se poflakovaly s předraženým pitím a hlavně čekaly. Původně jsme měly lístky na stání, ale pak se změnil stadion ze Sinoby na O2, tak jsme skončily na nejvyšším patře. Moc jsem toho neviděla, ale dost jsem slyšela, takže jsem ke konci večera byla téměř hluchá.
    Manon Meurt byli zvláštní volba. Jsou super, určitě jde o kvalitní hudbu, ale atmosférou se dost lišili od všeho, co přišlo po nich. Bylo fajn vidět českou kapelu, ale popravdě, zvolila bych jinou. Ale jakou? Mirai? Nemáme moc s čím pracovat. 
    Po nich přišla pauza a po ní Eclipse. Byli super! Sice mi neustále někoho připomínali, (většinou mix Twister Sister a Die Ärtze), ale líbila se mi jejich energie. Všechny to probudilo, a zdálo se že si hraní užívají, alespoň myslím. Moc často se na koncerty nedostávám.

    Pak přišla další pauza. Diváctvo mohlo stěží dýchat, vše nás donutilo k jásotu. Má skupinka žertovala o tom, že stačil letmý závan vzduchu a šíleli jsme, ale byla to zábava. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, a to už mě bolely od samého tleskotu ruce. I když, nemyslím si, že by to bylo moc slyšet, měla jsem rukavice.
    Čekali jsme, jásali, a pak zas, zas a zas, a pak fakt přišli. Nepamatuju si toho z těch prvních minut moc, ale vím, že začali s The Foundations of Decay a pokračovali s I´m Not Okay. Každý zpíval nebo řval, já rozhodně zplna hrdla řvala. Možná to není nejoriginálnější volba, ale tohle je moje oblíbená. Jasně si pamatuju, jak jsem jako děcko sledovala to video. Jedna z prvních alespoň trochu queer reprezentací v mém životě. 
    Zpočátku bylo audio dost funky, takže jsem nerozeznala jednotlivá slova, ale pak se to srovnalo. Navíc vedle mě seděla Kamča, tak jsem mohla poslouchat něco málo i od ní. Sedadla přede mnou byla prázdná, tak jsem občas skočila dolů pro lepší výhled, ale když vedle mě nebyla kamarádka, nebyla to taková zábava.
    Bylo to vysoce spirituální, stačilo mi jenom sledovat kapelu a zpívat. Nejlepší ovšem bylo vědomí, že přesně tenhle okamžik nás všechny přivedl na jedno místo. Překvapivě hodně míst bylo volných, ale i tak nás bylo dost. Myslím, že jsme to docela rozjížděli.
    Bohužel nemůžu popsat všechny písničky, protože by to vyšlo na novelu, ale některé zmíním. Zbožňuju Ghost of You, což přišlo před jedním z největších bangerů, Na Na Na (Na Na Na Na Na Na Na Na Na). Vyřvávání mělo největší účast, snad pro svůj "jednodušší" refrén, nebo protože to je sakra úžasné. Ta energie by stačila na pohon celého města. 
    Celou dobu jsem netušila co se děje, ani mí kamarádi, ale bylo to boží. Došlo na dramatické pití vody, myslím teda, s rudým blikáním a se vším. Bylo to skoro až vtipné.
    Asi vám nemusím říkat co se dělo když začalo Welcome to the Black Parade, ale prošlo to skrz mě jako Wolverinovi drápy. Říká se tomu drápy? Jde mu to z kloubů, původně to je kostěné... dejme tomu drápy.
    Všchny písničky byly rychlejší a syrovější, než jak jsem zvyklá z nahrávek. Představte si to u Teenagers, lidi při tom šíleli snad ještě víc než u přechozích, a už to před tím to bylo divoké.
    Až mě bolí, jak málo se toho ve skutečnosti dá popsat slovy. 
    Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Byla bych tam schopná sedět hodiny, naslouchat celé jejich diskografii., dokonce i když mě začal bolet žaludek. Tohle se stane, když během dne sníte jen dva tousty.
    Následovaly další super songy, ale ty už si tolik nepamatuju. Na rozdíl od atmosféry, ta se z hlavy vytěsnit nedá. Bylo trochu divné veselit se a dokonce tančit Macarenu na Mama nebo Helena. Uháčkovala jsem potkana, chtěla jsem ho hodit na kapelu, ježto to vždycky vypadá jako sranda, ale měla jsem z těláku trojku (jednou, ne letos), tak si to umíte představit. Doufám že má teď Krystof hodného majitele.
    Příště si zaplatím za lepší místo. Sice to byla nejúžasnější noc mého života, z části díky ostatním fanouškům, mezi kterými jsem si zase přišla jako velký kolektiv, ale fakt bych toho chtěla vidět víc. Tohle je část appealu, oni a cokoliv z toho co dělají na pódiu.
    Vždyť oni ani nemají důvod být tak cool, ale prostě jsou. 
    Po The Kids From Yesterday show dokončila a všichni jsme šli domů. V obří skupině. Představte si že jste normální týpek, jedete domů z práce, a najednou k vám naskočí armáda pankáčů, gotiků a další chamradi. Bylo nás tolik, že jsme se ani nevešli do metra, tak jsme museli čekat.

    Fun fact o mém osobním životě - na jedné fotce z Instagramu to vypadá, jakože je Frank v Museu Lega. Víte, kdo pro ně dělal hromadu práce na praxích? 
    Ano, člen MCR možná viděl výsledek mé neplacené práce. Co je váš životní úspěch?

    Kapela byla absolutně úžasná. Líbí se mi Gerardův nezpívací hlas, je zvláštní. Kamča mi říkala, že Mikeymu začaly ustupovat vlasy, ale osobně jsem si ničeho nevšimla. Její jediný problém byl, že by snesla více I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love. 

    Rozhodly jsme se nejít hned spát, místo toho jsme koupily levné drinky a hrály chlastačku na Comeback. Nedopadlo to dobře, byly jsme moc unavené, tak toho většina zbyla na druhý den. Navíc jsem umírala hlady, křeče od žaludku byly k nevydržení. Naštěstí mi ještě zbývaly dva tousty. 
    Ráno se nám povedlo prošvihnout vlak, tak jsme čekaly na nádraží. Přišla za námi týpka a ptala se, jestli si může vyfotit naše trička. Chtěla si je koupit, ale nakonec zvítězil selský rozum, popřípadě placení nájmu. Byl to zvláštní pocit validace.
    Takže ano, možná jsem teď na mizině, ale získala jsem skvělou vzpomínku, úžasný kus oblečení a něco zajímavého do svého nudného života. 
    Nemůžu se dočkat dalšího koncertu, i kdyby měl být až v příští dekádě. 

    So long and good night, tohle mi trvalo napsat týden. Ale byl to těžký týden. Na anglickém blogu to visí od pondělí, píšu tam dřív protože v opačném pořadí mentálně překládám z češtiny a to není má silná stránka. 
    Hezký víkend.

    čtvrtek 9. června 2022

    Konec klauzur a světa tak, jak ho známe

    O dnešku toho můžu říct hodně, ale jen málo hezkého.

    A to začal tak dobře, škola totiž začínala až ve 12:45. Sice jsou ve čtvrtek fajn hodiny, ale mít půl dne sama pro sebe je vždycky fajn. 
    Po brzkém obědě jsem musela doslova utéct z domu, sestřin pes Rambo mě totiž nechtěl nechat zavázat si tkaničky, ale to jsem přešla. Na Hranečníku jsem pak potkala Stázu a šly jsme spolu do Billy, kde jsem si koupila Kofolu, v plechovce jako každý správný frajer, samozřejmě. Samé hezké věci. 
    Pak jsme dorazily do školy a co se mohlo pokazit se pokazilo. Úplně nás zradila technika, tiskárna tiskla křivě, práce se špinily a venku začalo dramaticky hřmít. To se dá přejít. Učitelé mizeli a přicházeli, většinou když jsme je potřebovali, ale sami měli práce nad hlavu, druháci totiž taky dodělávají klauzury. 
    Víte, oni se druháci dokážou bavit dost na hlas, o věcech kterým nerozumím a člověka z toho začne bolet hlava, hlavně když už potřetí zmrvil ořezávání. 
    Když už byla většina věcí jakž takž hotových, přišlo na řadu vázání. Poprvé jsem zvolila špendlení koníkem a byla to děsná volba. Všechny tři přestali fungovat, tak jsme to musely dělat manuálně. To už jsme byly (já, Vivi a Andy) na pokraji sil, protože jsem toho hodně vynechala. Jakože fakt hodně zbytečných tisků, hledání a čekání na někoho kdo zná heslo od tiskárny a zbytečné ořezy, a to je například. 
    Alespoň jsme měly důvod pouštět I'm Not Okay. A Kája nám mezitím vytvořila složky, což od ní bylo moc hezké.
    Ta brožura nedopadla moc dobře a to jsem s návrhem spokojená. Už toho moc nenadělám, v pondělí instalujeme a v úterý budeme prezentovat. Držte mi palce, budu to potřebovat. 


    Inspirace byla secesí a Pánem prstenů.



    Tohle jsou zvětšeniny písma, dost se mi povedlo. To je samozřejmě osobní názor, musí ho potvrdit i komise :D.


    Hezký den, přátelé, a úspěšné závěrečky drazí studenti..

    úterý 7. června 2022

    Návrat z Belgie

    Ahoj, 
    Včera jsem se vrátila z Belgie a byla to nádhera.  
    Ale hezky postupně. (Tyhle věty jsem psala v úterý, ale už je středa.)

    Čtvrtek
    Vyjeli jsme s taťkou ve čtvrtek, po té co jsem se vrátila od doktorky. Můj cholesterol klesl, volejte sláva! Bylo to prášky, nikoliv poctivou prací, ale radost si vzít nenechám. 
    Po chvíli čekání jsme v Praze nastoupili na autobus. Pro tenhle výlet jsem si nastahovala hromadu literatury, ale ke čtení jsem se ve skutečnosti dostala až v posledních dvou dnech. 
    Překvapivě, film který pouštěli byl klasicky otřesný. S taťkou jsme se shodli, že řidiči soutěží v tom, kdo pustí horší snímek. Takhle jsme se dostali například k Waterloo po Česku, to byl zájezd do Itálie. 

    Pátek
    Miluju cizokrajné benzínky, ale co já v zahraničí nemiluju, že? 
    Ráda sleduju cizí produkty, i když jde jen o Německo, porovnávám ceny a naslouchám rozhovorům, ze kterých chytám tak každé desáté slovo. Dokonce i přes ty ceny.


    Po ranní zastávce jsme v brzkých hodinách dorazili k Waterloo. Už teď bylo jasné, že průvodce Milda bude chodící encyklopedie. Byl to takový starý pán, až se jeden ptal jak se po celém dní chození stále drží. Samozřejmě se držel líp než já.


    Waterloo bylo prázdné, ale při počtu zatím zavřených muzeí bylo jasné, že se tu během normálních hodin dveře netrhnou. 
    Přesto se mi líbilo, i když se tam dalo jen procházet. V ruce jsem měla Tiger, protože jsem věděla že si po večeru v autobusu budu připadat jako přejetý ježek. Navíc ještě přejetý ježek s mastnou hlavou, zapomněla jsem na suchý šampón. 
    Po procházení následoval Brusel a to byla taky paráda, je to skutečně krásné město. Přesto se nestalo mým oblíbeným, bylo krásné, plné gotiky, ale nenazvala bych ho malebným. I tak je tam spousta hospůdek, barů a hlavně muzeí, já se naneštěstí dostala jen do jednoho, a to do Starých mistrů. Viděla jsem naživo Maratovu smrt, obraz který máme i u maturity. 
    Je to obří galerie, tak velká, že jsem se v ní úspěšně ztratila. Bloudila jsem zcela špatnou expozicí a navíc jsem si se svou angličtinou přišla jako trotl. Psanému projevu rozumím, ale mluvit? Jsem v podstatě Pavel Čechov.
    Je teda Stáza Sulu? To patří někam jinam.
    Od rána jsem se křížili s komiksovou stezkou, v jejímž rámci byly některé domy pomalované belgickými kreslenými hrdiny, jako jsou Tintin nebo Šmoulové. Dokonce jsme zahlédli i obřího Šmoulu skákajícího přes obří houbu, což je jedna z těch vět, které by nikoho nejspíš nenapadli že je kdy vysloví.
    Den jsem zakončila OBŘÍ sněhovou pusinkou.



    K hotelu se radši vyjadřovat nebudu, měli jsme s taťkou spojenou postel. Byla sice obří, ale i tak, od tohoto zájezdu budu všude do závorky psát dcera. 
    Žertovali jsme o tom, že určitě budou dávat jenom To je vražda napsala, ale naladila jsem nějaký western v angličtině, tak to bylo fajn.

    Sobota
    Tento den byl rozdělený mezi dvě krásná města, Antverpy a Gent, za kterým jsme pak i přespávali. 
    Antverpy působily jako vrchol urbanismu. Plně funkční město, ve kterém se všechno hodí ke všemu. Právě zde se nachází Rubensův dům, ke kterému směřovaly naše první kroky. S taťkou jsme jako jediní zapomněli na audio průvodce, nebo alespoň na brožuru a tak jsme si museli hodně domýšlet. To byla docela sranda, přesto mi přijde trochu zvláštní, jak technický je Brusel stát. Na některých místech už berou jedině karty, a to i v pralinkárnách. 
    Pak už jsme se jen procházeli. 

    Gent byl mírně akčnější, tam jsme po okruhu s panem průvodcem zamířili na trhy. Tatík si vybral chobotnici, přesněji chobo kostky, a bylo to překvapivě dobré. V tomhle bodě jsme už měli vyzkoušené všechno - klasické hranolky, vafle, čokoládu a teď už i mořské plody. Zbýval gentský nos a káva, tak jsme skončili v kavárně. 
    A po kavárně byl další okruh s průvodcem a další sezení, tentokrát v hospůdce Comic Sans. To je místo jako dělané pro většinu nerdů, včetně mě, protože je to tématické (komiksy, většinou se superhrdiny), je tam pinball a v pohodě ceny. Něco takového by se mi v Ostravě dost líbilo. 
    Gent byl plný gotiky, jak jsme mohli vidět z věže Belfry. Spletli jsme si jí s jinou a když jsme už zaplatili, využili jsme vyhlídky na město. A byla to dlooouhá vyhlídka, ti lidi před námi se hodně flákali a a zpátky jsme se vrátit nemohli., tak trvala tak patnáct minut.



    Na dalším hotelu byly postele dvě, což bylo super, a v televizi jsem fakt chytla To je vražda napsala v originále, tak jsem se dívala. 

    Neděle
    Neděla byla zasvěcena Brugám a že bylo na co koukat, i přes déšt. Nejkrásnější, nejmalebnější místo v Belgii, chcete-li znát můj názor. Všude byly labutě a kačenky a dokonce i velké lysky. Jednou jsem sledovala rodinku lysek na kanále a ta jedna byla vůči svým nepříbuzným dost agresivní. Bylo to super.
    Už vím, kdo byly (a jsou) bekyně, byli jsme v jejich kostele. Kolem byly jejich obydlí, takové bílé domky a jednoho by až napadlo, že je super mít možnost i když rupne při maturitě. 
    Brugy jsou chráněny UNESCEM, takže se z jejich centra nezměnila ani cihla a je to dobře. Cihlové zástavby a štíty, to je podle mě skvělý důvod k návštěvě. A nezapomínejme na hospůdky, v jedné mají přes 600 druhů piva. Dala jsem si ovocné, ježto nic jiného nečepovali a nebyla jsem zklamaná a to jsem nepivař. Taťka byl nadšený, dokonce jich několik koupil na doma a dědovi. 
    A co teprve ty kýčovité obchůdky, vánoční, hračkářské a s krajkami. 
    Když vás omrzí utrácení, můžete zajít do Kostela Naší Paní mají jediného mimo-italského Michelangela. Pohled na jeho jemnou práci vás jistě uchvátí, ale není v kostele jediným uměleckým dílem. Od raného středověku po baroko je skvělým průřezem několika generacemi malířů.



    Když jsem se dostatečně pokochali, museli jsme se už vrátit, ale cestou jsem si ještě koupila bubble tea a vafli, absolutně skvělou. Byla na ní hromada šlehačky a marshmallow. 
    Cesta byla zase unavující, do Karviné jsme pak jeli s přestupem. V pondělí ve tři jsme už byli doma, ale oba poněkud neveselí. Zkuste si porovnat betonovou džungli se zemí kde se schází gotika, renesance a secese, s příměsí baroka a dalších slohů. Pak se naproti nám rozběhl ségřin pes, ve dveřích čekaly ségra s mamkou a nebylo to zas tak špatné. 
    Jsem ráda za tyhle euro víkendy. Tohle byl náš pátý pokus, čtyři předchozí z různých důvodů zrušili. Trvalo to tři roky, ale stálo to za to.

    A co budu dělat o víkendu? Koncert My Chemical Romance! Je to jako sen, dneska se mi o tom i zdálo. S Gerardem jsme měli dlouhý a důležitý oční kontakt.

    neděle 29. května 2022

    Co jsem dělala v tiskařské firmě

     O praxích jsme se už bavili, ale nevím, jestli jsem zmínila celé své trápení. 
    Musela jsem pustit k vodě divadlo, protože školní komise má pravdu. Fakt to nemá moc co dělat s grafikou. Tak jsem si domluvila praxi v Hollarovi, odkud mi po zařízení téměř všeho dva týdny před odjezdem napsali, že právě teď na mě nemají čas. 
    Tak jsem skončila v jediné firmě, která stále brala studenty a popravdě vám nemůžu říct, co jsem tam dělala. Není to konspirace, ale já to fakt nevím. 
    Dělala jsem toho hodně, hodně jsem toho i pokazila, ale to byly především drobné práce. Nic, co bych označila za své dílo, nebo co bych mohla vyfotit na prezentaci. Naneštěstí do dotazníku musíme mít fotky našich prací, takže jsem musela využít jediné dvě věci, na kterých jsem se podílela alespoň z poloviny :D.
    Takže jo, ruku jsem k dílu přikládala často, ale ne moc kreativně. 
    Přestože jsem se málokdy nudila, moc naplněně jsem se po práci necítila, ale na konci dne, je to asi pořád práce. 
    Řezala jsem papíry, jezdila pro velké tisky do jiného studia, vybrala jsem papír na vizitky, provedla menší práce v Illustratoru a InDesignu a uvědomila si, že skutečně nechci pracovat ve svém oboru. 
    Grafika je sranda, ale ne kariéra, alespoň v to budu doufat. 


    Mějte se fanfárově a hezký týden.

    Lolita 52 Challenge; 13th week

     Jestli mě znáte, víte, že jsem věčně nespokojená. Je to má snad nejnešťastnější vlastnost, ale alespoň ji uplatňuji jen na sebe a své prostředí. S lidmi jsem spokojená téměř vždy. 

  • ┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓
  •  How satisfied I am with my current wardrobe
  • ┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

  • Jak to teda mám se svým šatníkem? 
  • Než jsem si koupila nové šaty, byla jsem poměrně šťastná. mimo mé každodenně nošené vílí šaty jsem měla téměř vše v rudé nebo s rudými detaily, takže jsem se všemi mohla nosit některé ze svých červených bot, a zároveň jsem měla dostatek cardiganů a bílých halenek, abych z nich mohla vytvořit outfity. 
    Pak přišly mé nádherné, úžasné nové šaty, které jsou kromě nádhery a úžasu taky především krémové. A taky byly velice levné, ale to je vedlejší. V krémových odstínech toho moc nemám, vlastně nic, a vedlější námořnickou modří disponuji snad ještě méně.
    Přesto tohoto nákupu nelituju, beru to spíše jako připomínku ke zlepšení. Je to jako kdybych považovala ochranný systém svého domu za dokonalý a stejně mě pak někdo vykradl. Teď vím, jak si zlepšit alarm a taky co přidat do skříně. 
    (Tímhle vás nenabádám k vykradení mého bytu, toho se prosím zdržte.)

  • Mimo ty šaty mám stále rozporuplné pocity. Ano, sice mohu vytvořit několik coordů, je to velmi omezený výběr. Mám dva páry rudých platform a jedny modré střevíčky, ale co třeba bílé polobotky? Nebo modré teaparties? Ty si rozhodně musím přidat na nákupní seznam. 
  • Taky by mě nezabilo vlastnit nebílou blůzu. Nebo nějaké bolero.
    Takže ne, nejsem spokojená, ale to mě právě motivuje. Líbí se mi, že mám možnost se posunout. Právě teď mám ideální šanci se rozhodnout, kterým směrem se má skříň posune a je to skvělý pocit.


    To jsou ony

  • Děkuji za přečtení a přeji vám hezký zbytek dne.
  • Zase další léto, zase další brigáda

    Léto je u mě ve znamení práce, možná to je tím, že na běžné užívání si je stejně moc vedro.  Nebo tím, že přes školu na práci čas nemám.  Ta...