Flanderizace

Téměř žádný z televizních procesů není tak bolestivý, jako flanderizace. Můžete při něm jen bezmocně sledovat své oblíbené postavy jak se scvrkávají a scvrkávají, až z nich zbude jen jedna jediná vlastnost. A jakože je George Harrison nade mnou, bude to ta nejotravnější vlastnost.

Proces získal jméno podle Neda Flanderse, původně jen dobrého souseda, který byl možná trochu pánbíčkář, ale rozhodně měl i jiné vlastnosti. Mohla by se však jmenovat i podle jiných postav - do jisté míry i Jamese Bonda.
Jediná zbývající vlastnost může být trochu přehnaná, můžou se pouze vyostřit ty, které už daný charakter má a stát se tak nesnesitelnějšími. Líza Simpsonová byla chytrá, citlivá a měla morální kompas, díky čemuž si ji bylo lehké oblíbit. Ve třicáté sérii je stále chytrá, citlivá a s morálním kompasem, ale to ji naopak dělá nesnesitelnou. Ostatní jí to totiž stále připomínají, chová se povýšeně a hlavně - vše se v ní slilo to otravné SJW.
Ráda bych do skupiny přidala ještě Jacka Sparrowa, ale nechci se pouštět na tenký led. Tady by mohlo jít jen o chabý vývoj.
Mohlo by se zdát, že změny jsou velmi nápadné a okamžitě pohřbí celou show, ale ne vždy jsou tak nápadné a hlavně - ne vždy musí být vyloženě špatné.
U Draxe to dodává na humoru a není to násilné. Člověk nemá pocit, že mu vykuchali někoho blízkého.
Brýle u T-800 aka Arnieho také ničemu neškodí, přestože je původně nosil pro zakrytí svých robotických očí. Později je to kvůli stylovosti. V tomto případě jde o nejikoničtější flanderizaci.

Proč k tomu vůbec dochází?
Na tuto otázku je těžké najít odpověď. Často je to pro rozesmání obecenstva, kdy jde původně o vtipnou drobnost, která má divácký úspěch, proto ji tvůrci zapojují stále častěji, až se stane hlavní charakterizací. Většinou to je na úkor příběhu.
Jindy je to špatné pojetí postavy z předlohy.
Osobně bych však ráda dodala, že scénáristům můžou prostě dojít nápady a motivace, takže se snaží zaplnit co nejvíce prostoru, až nakonec  ztratí kontakt se vším, co bylo na seriálu nebo filmu dobré.

Což mi nahrává k dalšímu odstavci.
Může se flanderizovat celá show?
Ano, může. Uveďme Jak jsem poznal vaši matku. Ze seriálu jakž takž o životě, vztazích a trochu randění se stala soap opera o sexu a partě alkoholiků, kteří jsou sice úspěšní, ale zároveň se nedokáží chovat jako zdraví dospělí. A taky o tom, kdo dostane Robin. Snad kromě Marshalla se zároveň ze všech stanou tak trochu karikatury sami sebe, které dělají mírně OOC věci.
Ruku na srdce, ani tohle nikomu nezabránilo to sledovat.
Stejně jako už mnohokrát přidám Simpsonovi - ze satyry o trochu zvláštní rodince se stala téměř až parodie o dysfunkci. Tady už to zabránilo spoustě věcí. Simpsonovi a jejich známí už nejsou někým, s kým bychom se mohli nebo chtěli ztotožnit, není to už to rodina jako každá druhá.
Může to být známka toho, že se přežila a Fox neví kdy to ukončit. Ne všechno patří do roku 2020.

Čestné zmínky 
Jon Arbuckle - Z normálního chlapa se stala nula (tak trochu)
Mistr Yoda - Porovnejte jeho mluvu v původní trilogii a novích dílech. Původně mluvil mnohem normálněji, tady to jde na vrub fandomu
Téměř každý v Deníku malého poseroutky
Hermiona Grangerová - Filmová Hermiona má s knižní pramálo společného. Stává se z ní jediná chytrá školačka, je stále odvážnější a je kočka. Navíc jí jde vše, ani jedna zmínka o nešikovnosti ve sportech. Nemá však zájem o skřítky. Ron, oproti tomu, je stále hloupější a nešikovnější, což je mi líto. Je to můj oblíbenec z Golden Tria.
Ozzy Osbourne - Mohlo by se zdát, že netopýří hlavy jsou na jeho každodenním jídelníčku. Ve skutečnosti svůj nejznámější počin nejspíš provedl náhodou.

Kterak mě obklopili novináři

Jsem velký divadelní fanda, v Americe bych pravděpodobně byla theater kid. Nebo klasický nerd, ale to je detail. Přitom jsem v divadle, mimo školu, byla jen jednou, na Jak je důležité míti Filipa.
Možná to je tím, že bydlím v městské díře, ale spíš mou neschopností přesvědčit rodiče. Mamka byla beze mně na různých hrách čtyřikrát a ne, toto prokletí se mi nepovedlo prolomit, což dokazuje, že nejsou nekulturní. Prostě jen něco řeknou a pak...
(Nic jsem nevynechala, tohle je názorná ukázka jejich chování.)

Místo toho jsem se přihlásila na soutěž a dostala pozvánku na vyhlášení. V pozvánce stálo, že jsem mezi prvními třemi,.

Hurá, říkala jsem si a poskakovala dokola, až mě bolely nohy. Na vyhrávání ve škole jsem byla zvyklá, ale tohle mě dost potěšilo.

Ne na dlouho. První dvě věty, které jsem slyšela v divadle byly: A, vy jste Výkvět? Tak to nejste první.

Spoiler, ale to se stalo i mně. Je to součást příběhu. A dokazuje to, že karma je zdarma. Kamarádce jsem před tím vyspoilerovala Harryho Pottera. (Když jsem něco skoro třicet let staré, není spoilerů, ale nejspíš to bude jen můj názor.)

Za pár dnů jsem se s mamkou hrdinsky vydala do Ostravy. Je mi 16, ale nechtěla jsem tam být sama. Očekávala jsem vyhlášení přímo v divadle, nějakou tu omáčku a cizí papaláše, tak jsem se hezky oblékla. Rada do života: ty silonky, které už mají oko, se vám cestou zázračně nezpraví.
Nejspíš bych byla dost sebevědomá, kdyby mi hlavou nelátaly rady mé sestry a další kamarádky, mezi nimi hlavně ,,Radši nic neříkej."
Říct porotcům nějaký blbý vtip jim asi nepřišlo jako dobrý nápad.
F you, když se mě pak ptali, neměla jsem nic připraveného.
Pán u vstupu do divadla nic nevěděl a byl mírně nerudný, což mě s mamkou znejistilo. Ještě, že jsme tam stály tak dlouho, před odchodem si nás totiž odchytla jedna paní, která tomu všemu nejpíš šéfovala. Od té jsem e vzápetí dozvěděla, že to nevyhraju, ale co nadělám.
Cítila jsem neúspěch, ale nesžíral mě, což mě překvapilo. S egem nejspíš vyprchala i soutěživost.

Taky nám dovolila jet výtahem. Doma výtah nemáme, do toho čtvrtého patra šlapeme po svých, ale už nám ho staví. Díky tomu nemáme často elektřinu, ani místo na schodech. Dělníci to blokují, ale to není nic ve zlém. Je to jejich práce.
Když jsme vystoupily z výtahu věděly jsme jen to, že máme jít k nahrávacímu studiu nebo do bufetu. Tak jsme si sedly před bufet, netušíc, kde je studio, nechaly si věci v křesílkách a šly si pro něco k pití. Seděli tam lidi, nejspíš herci, bez roušek a usmívali se. Měla jsem pocit, že jsem mezi smetánkou.
Následovalo hodně čekání, ale já si ho užívala. Přestože jsme seděly v chodbě s výhledem na stěnu, procházelo kolem hodně lidí a já jen čekala, až někoho z nich poznám. To, že nechodím do divadla pece neznamená, že o něm nečtu, neposlouchám a občas nesleduju přenosy.
Po nějaké době k nám přišla paní Sylvie, která mi všechno psala na mail, a šlo se do studia. Všichni byli moc milí, až mě to překvapilo.
Co mě překvapilo ještě víc byl počet lidí s foťákem, popřípadě jedinec s kamerou, kteří čekali ve studiu. Asi byla okurková sezóna, že mělo tolik lidí zájem o dětskou soutěž. Tak závratné číslo to nebylo, ale víc, než jsem čekala.
Potřásli (byl tam i jeden kluk) jsme si rukama a šli si sednout. Nebylo to u jeviště, ale v nahrávacím studiu, židle byly rozestaveny na schodech.
Jedna paní začala svůj proslov, další občas něco dodávala a my zjistili, že si sami namluvíme k povídce jméno a přijmení. Musela jsem se usmívat, stále na nás mířila kamera, ale v duchu jsem se zoufale chechtala. Mluvit jako kulomet, dokonce i když jsem v klidu. Jestli vás to uklidní, nakonec se mi to povedlo už na sedmí pokud. Jen jsem litovala, že mám tak dlouhé jméno povídky, ušetřila bych si hodně starostí. Balada o nepřizpůsobivém sedadle mi moc přes rty nešla. Alespoň, že to namluvili herci a ne my.
Před tím však bylo vyhlášení. Šlo se od dětí, to byla první kategorie. Mimochodem, později jsem zjistila, že děti byli přihlášené jenom tři. Až pak byla II. kategorie a já znervóznila. Naštěstí se ukázalo, že marně. Nebyla jsem třetí,ale druhá, a to prý s tím, že každý porotce měl svého favorita.
To znamenalo ještě víc potřásání si rukou, ale také mou relativní spokojenost. Hlavní cena byly lístky do divadla a já měla, a stále tak trochu mám, pocit, že bez nich se na žádnou hru nikdy nedostanu. Mamka mi ale slíbila že půjdeme na můj oblíbený muzikál, ta uvidíme.

Pak bylo hodně focení, já si přišla jako kretén a šlo se. Měly jsme několik hodin času, tak jsme se šly podívat do Karolíny a pak hledat taťkovu práci. Říkal, že to je na Nádražní, ale Nádražní je, lidičky, obrovská ulice. Cestou to mé silonky vzdaly, ale to už rozebírat nemusím.

Kdo si chce Baladu poslechnout, ať klikne na Hannibala

To byla ta veselejší část. Teď ta stěžovací, kamarádi. Pro budoucí studenty umění povinná.

V pondělí jsem jela do svého oblíbeného města, Ostravy, vyzvednout skříňku. Jet tam bylo mnohem lepší než si ji nechat vyrabovat školníkem. Měla jsem tam ještě čoko kávu a vánoční výzdobu, o tohle jsem přijít nechtěla.
Na místě jsem potkala Kamču, kamarádku, a ta se nervozně mála. Nervózní smích je její základní vlastnost. Ta mi pověděla, že vběhla přímo mezi hodnotící učitele a připravila mě o řeč.
Chvíli jsm seděly, já jedla svůj oběd o desáté (ceasar wrap a 3bit), dokud jsme se nerozhodly, že je na čase jít mezi učitele vrátit naší třídní klíče. Naše třídní je Bulharka, což nemá význam, ale je to boží a můžete si ji představovat s přízvukem.
Na schodech jsme si ještě nějakou chvíli počkaly, ale stálo to za to. Když u nás stála, zahlédla jsem výsledky. Samé desítky a jedenáctky. Škoda jen, že to byl jiný obor.
Abyste pochopili, bodů je maximálně 15. Do 13ti to je za jedna, do 10ti za dva a tak dále. Na poslední klauzuře v pololetí jsem měla jedničku, na těsno a přišla jsem si jako král. Teď mi bylo trochu blbě, jako by si mé ego dalo dovolenou.
Ke zbytku dne se vrátím na závěr.
Celý den jsem čekala na výsledky, měly přijít v pondělí a bylo pondělí. Ilustrace je už dostala, sakra, tak proč ne kpg? (Klasická a počítačová grafika) Nakonec jsem čekala, s kamarády na chatu, až do čtvrt na devět, což byl pro mé oči šok. Notebook většinou opouštím před sedmou.
A tam jsem to uviděla. Byla jsem druhá nejhorší ze třídy, 10 bodů. Prvně mě zaplavila eufórie. Pak přišli naši, taky čekali, a zatvářili se divně.
Pak jsem si uvědomila, jak na tom jsem a rozbrečela se.
Nejsem uplakánek, tohle jsem čekala a tak, ale cítila jsem se docela zničeně. Hynek, jediný kluk ve třídě byl na tom hůř, ale i tak.
Druhý den to bylo lepší. Člověk s nejméně body na našem skupinovém chatu měl být korunován Vrchník grathiccem, tak mám nakročeno.
A ještě k tomu poledni: Když radioaktivní Spiderman kousne člověka, stane se z něj PeterParkerMan? Jaké budou jeho schopnosti?
(Mrtvý strejda? Rakovina?)

Povinně, aneb budoucí seznam

Ačkoliv ještě pár let nebude maturita můj problém, tak trochu se svezu na její přítomnosti. Musím se pochlubit svými 25 přečtenými knihami ze seznamu povinné literatury. V praváku. Měla jsem vás varovat, že jsem šprt, teď už je pozdě.
Bacha ať to ode mě nechytíte!
Díky tomu mám už mírnou představu o tom, z čeho bych chtěla maturovat. Zde je seznam oněch šesti knih, u kterých jsem si jistá, neb dvacet by mi zabralo moc místa. Takže.

1) Mechanický pomeranč (Anthony Burgess)
Znásilňování, supernásilí a nový jazyk, který moc ráda používám. Na knížku jsem se vrhla hned, jak se přede mnou objevila, především kvůli jednomu dílu Simpsonů, který byl na její téma. A taky protože kontroverze je něco pro mě. Když se odprostíte od všeho, co by vás znechucovalo, zjistíte, že je to geniální epos (přeci jen, ta cesta tam je) o tom, co to znamená být člověk.
Navíc vám to ukáže sílu stárnutí, ale v tom pozitvním světle. Nejspíš.

2) Kvílení (Allen Ginberg)
Šílené hlavy, halucinogenní lvi (nebo to byla jiná kniha?) a něco, co už se ani homo subtextem nedá nazvat. Není to subtext, spíš kontext. S Allenem jsem začala ve třinácti, když jsem byla v těžké, pankáčské pubertě. Zdál se mi hrozně dárk a jako někdo, kdo ví, co je to skutečný život.
Bože, nejradši bych si flákla zas každou chvíli, kdy jsem citovala.
Dodnes patří k mým oblíbencům.

3) Obraz Doriana Graye (Oscar Wilde)
Mám za sebou kariéru yaoistky, za což se stydím a tahle kniha mě proto nemohla minout. Ani její autor. Myslíte, že Oscar Wilde je brán spíše jako spisovatel, nebo gay ikona? Jeho životní styl a osud jsou podle m to, co lidi zaujme dřív, než jeho dílo.

Nicméně, zpět k Dorianovi. Věděli jste, že byl u soudu o Wildeově sexualitě použit jako důkaz? Přesněji, některé jeho části.

4) Staré řecké báje a pověsti (Eduard Petiška)
Před obdobím přechodných fází jsem byla obyčejné dítě. Žádný Výkvět, v podstatě malý skaut. A ráda jsem četla. Staré řecké báje mě proto nemohly minout, byla jsem celá pryč do Řecka. Šíleně jsem se tam chtěla podívat, ale dodnes jsem neměla příležitost.

5) Farma zvířat (George Orwell)
Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. S pár opravami se novela dala použít i k popisu novodobých feministek. Nejlepší Orwellovo dílo, a že jsem jich pár četla, které má dokonce několik animáků. Musím říct, že ty jsou zase použity jako americká propaganda, ale to je vedlejší. Orwell byl úžasně prozíravý, když to psal, skoro jako Groening.
6) Audience (Václav Havel)
V pubertě se ze mě stal pankáč, protože jsem chtěla naštvat tátu. Ukázalo se, že zbožňuje Sex Pistols.
Kdybych tehdy věděla, že k jeho naštvání stačí obdivovat Václava Havla, dala bych se místo toho na divadlo. Nebo ne, ta hudba se mi dost líbila.
Absurdní komedie, sem tam protnutá s dramtem. Na rozdíl od Zahradní slavnosti mi svým vyzněním tolik nepřipomíná Králíčka Jojo, přesto jsem si jí oblíbila o trochu víc. Ale maturovat bych chtěla z obou.
Audienci jsem dokonce chtěla režírovat v menší školní hře. Bohužel, korona zasáhla.

Gify ze Supernatural vybrány náhodně, zdálo se mi to tu prázdné. Kredit

Klauzury

Patřím mezi Výkvěty vysoce, možná až přebytečně, ambiciózní. A do čeho jsem vložila veškerou svou snahu o lepší budoucnost?
Od dvanácti jsem se připravovala na přijímačky na uměleckou školu. Střední uměleckou, abych byla přesná. Je k tomu dost sentimentální příběh, ale ten můžeme přeskočit. A taky jsem se dostala. Sice mezi posledními, ale i to se počítá. Když se hlásíte na takovou školu, naslibují vám spoustu srandy, ale o něčem se nezmíní.
Klauzury.
Metla studentstva, obávané období. Každý obor má samostatný úkol, který si studenti plní sami. Něco uměleckého s tím, že abyste ho splnili, musíte mít víc než tři body, přičemž patnáct je maximum. Dělají se na konci pololetí.
Já se na ty první těšila. Šlo o zátiší s figurínou (kterou si má třída sama zaplatila, koupila a láskyplně oblékla) a spoustou blbinek, které nám měly snížit hodnocení.
Tenkrát jsem to dala za jedna (mínus). Má obhajoba byla: ,,Myslím, že to nemám moc tmavé, ale vy moc světlé," a nervózní smích.
V nervózním smíchu vynikám.

Mé veledílo

To byly první klauzury. Ach, šťastné období.
Ty druhé jsou mnohem horší. Za dva týdny je odevzdáváme a jediné co mám - doslova - je sebevědomí.
Jako téma je zvíře poskládané z papíru. nemusí to být nutně origami. Musí to být dobře vymyšlené, ořezané a nalepené. Jediné, na čem můžu u nás doma řezat je skříň a to nepřichází v úvahu. Navíc mi dneska se mě dnes na můj hotový návrh učitelka zeptala, jestli je potvrzený vedoucí našeho podooboru. S kontextem, že se jí to nezdá.
Ještě, že mám to sebevědomí.

(Vydáno 27. 5., před pádem blogu.cz)

Kdo je to Výkvět

Výkvětů může být mnoho, co do jedinců i do druhů.

Někteří jsou sobečtí a nekriticky na sebe hledí jako na pány planety. Jiní chtějí změnit svět a zabránit hladomorům a rušení dobrých seriálů. Těžko říct, který z nich podlehne větší deziluzi.
Podle některých je západ sto let před námi, nic tam nemá chybu. Kromě politiky, samozřejmě. Mnoho Výkvětů zbožňuje politiku. Vedle východních typů jsou pak další, kteří by naši zemičku za nic nevyměnili. A budou se na vás dívat jako na blbce, pokud neznáte Cimrmany, neviděli jsem Pelíšky nebo -nedejbože- neuctíváte Foglara. Dobře, s tím jsem přestřelila. Jací jsou oblíbení tuzemští autoři? Na druhou stranu, zase tolik nepasou po sportu. 
Výkvěty budou s velkou pravděpodobností (pseudo)intelektuálové. To je taky moje oblíbená vlastnost.
Výkvěty chtějí brát, většinou, neházejme je do jednoho pytle, velké peníze za nenáročnou práci. Chtějí hodně cestovat, ideálně v rámci profese. Rodinu nechtějí tak do třiceti, možná ani po tom.
Výkvěty nechtějí podléhat starším, zvlášť těm, kteří si na ně zasedli.
Výkvěty nejsou špatní. Mám je docela ráda, přeci jen, patřím mezi ně. Tak nějak.