Od dvanácti jsem se připravovala na přijímačky na uměleckou školu. Střední uměleckou, abych byla přesná. Je k tomu dost sentimentální příběh, ale ten můžeme přeskočit. A taky jsem se dostala. Sice mezi posledními, ale i to se počítá. Když se hlásíte na takovou školu, naslibují vám spoustu srandy, ale o něčem se nezmíní.
Klauzury.
Metla studentstva, obávané období. Každý obor má samostatný úkol, který si studenti plní sami. Něco uměleckého s tím, že abyste ho splnili, musíte mít víc než tři body, přičemž patnáct je maximum. Dělají se na konci pololetí.
Já se na ty první těšila. Šlo o zátiší s figurínou (kterou si má třída sama zaplatila, koupila a láskyplně oblékla) a spoustou blbinek, které nám měly snížit hodnocení.
Tenkrát jsem to dala za jedna (mínus). Má obhajoba byla: ,,Myslím, že to nemám moc tmavé, ale vy moc světlé," a nervózní smích.
V nervózním smíchu vynikám.
 |
| Mé veledílo |
To byly první klauzury. Ach, šťastné období.
Ty druhé jsou mnohem horší. Za dva týdny je odevzdáváme a jediné co mám - doslova - je sebevědomí.
Jako téma je zvíře poskládané z papíru. nemusí to být nutně origami. Musí to být dobře vymyšlené, ořezané a nalepené. Jediné, na čem můžu u nás doma řezat je skříň a to nepřichází v úvahu. Navíc mi dneska se mě dnes na můj hotový návrh učitelka zeptala, jestli je potvrzený vedoucí našeho podooboru. S kontextem, že se jí to nezdá.
Ještě, že mám to sebevědomí.
(Vydáno 27. 5., před pádem blogu.cz)
Žádné komentáře:
Okomentovat