čtvrtek 27. srpna 2020

Jak si udělat kamarády na střední

 Myslím, že většina lidí jsou introverti nebo společensky ,awkard´. Věřte tomu nebo ne, já jsem extrovert a jsem schopna se znemožnit při každé sociální interakci. Úplně každé, dnes se mi to dokonce povedlo v knihovně. Přesto jsem nebyla nervózní, že si nenajdu kamarády a zůstanu navždy sama, když jsem šla do prváku. Může za to přemíra sebevědomí? Je to možné.

Nebo jde taky o to, že první den školy se bojí úplně každý. Jedna má kamarádka se z toho poslední týden prázdnin málem složila, a to šla na školu s mou sestrou. Ty dvě jsou nerozlučné jako Michael Jackson a blbé vtipy o plastikách a pedofílii, a přesto nedokázala mluvit skoro o ničem jiném.
Jestli vám můžu radit, a taky že to mám v plánu, přidejte se k nějaké větší skupince. Může se to zdát jako blbý nápad, přece jen, jeden dobrý kamarád je lepší, než spousta špatných, ale věřte mi. Kdyby jste si s tím jedním dobrým kamarádem moc nesedli, je rozhodně lepší mít zálohu. Navíc, je fajn když se máte s kým bavit za každé situace. Já jsem ráda, že mám velkou partu a navrch ještě Stázu.
Jak se přidat k velké partě? Navzdory mé první radě, jestli vám je do pláče už jen z představy, že oslovíte chumel lidí, nedělejte to. Rozbrečet se před cizími lidmi vám kamarády udělá jen v případě, že vás začnou utěšovat. Jestli vám to nevadí, přidejte se nějak nenápadně k tématu. Nemusíte být nejhlučnější, šíleně intelektuální, nebo něco takového. Stačí, když se dáte do řeči nebo sami nahodíte téma. 
Je dost možné, že když budete smutně sedět, někdo si vás k sobě pozve, nebo vás osloví sám. V takovém případě buďte rádi a odpovídejte jako lidské bytosti a ne umělá inteligence. Takhle jsem poznala Stázu - bavila jsem se s někým jiným, ona vypadala jako deprimovaný emař, tak jí k nám jedna holka pozvala a začaly jsme se bavit. Už nevím, čím jsme začaly, ale skončily jsme u problémů s rodiči. Bylo to dost specifické, proto bych rodiče, zvlášť, když jde o skutečný problém a ne o blbiny, jako hlavní téma pro hovor nedoporučila. 
Zkuste filmy. Malý vtípek. Jsou-li okolnosti příznivé a vy víte, že vás druhá osoba nebude šikanovat, nadhoďte třeba vlastní nervozitu. 
K tomuhle můžu doporučit abyste si vzali tričko s něčím, co vás reprezentuje, třeba s oblíbeným seriálem. Konverzaci můžou rozproudit i placky na batohu, přičemž anime bych jako koníček rozhodně prezentovala jen na umělecké, nebo na IT. Alespoň zpočátku.
Dokonce i na umělecké jsou lidi, co nesnesou weaboos.
Jestli jiskra nepřeskočí hned první den, nebojte, čeká vás ještě adapťák. Jestli někam pojedete, budete mít nejspíš spolubydlícího. Buď pro něj budete divní, nebo se dáte do řeči. Prosím, nebuďte divní. Dodržujte hygienu. Snažte se nesmrdět, deodorant není moc drahý. Čistěte si zuby, což patři pod hygienu, a nezírejte na něj, když spí nebo když se převléká. 
Když nepojedete nikam, budete na adapťáku dělat sérii blbých aktivit, za které jste rozhodně platit nemuseli. Někdo by vám řekl že stěžováním si přátele nezískáte, já jsem proti. Společně můžete pomluvit většinu programu. Pak nějaké filmy. BUM, už nejste sami. Nebo navažte normální kontakt. Vždycky se máte o čem bavit. 
A když se ani poté s nikým nebavíte, nesmutněte. Každá třída má samotáře a když jich je víc, můžou být spolu. 
A třeba kamarády ani nechcete. To je vlastně nejlepší možnost.



Samozřejmě, přátele si můžete udělat i jinak. Tohle jsou jen nejjednodušší možnosti. 

pondělí 17. srpna 2020

Hollywood Dateless

 Občas se může zdát, že v televizi a filmech (hlavně komediích) určuje počet sexuálních partnerů vaši důležitost jakožto člena společnosti. Když jich máte málo, jste nula, nebo chudáček, o kterém se vtipkuje. Na Redditu by vám nejspíš doporučili zlepšit hygienu, ale vy víte, že v tom problém není.
Vypadáte normálně. Dokonce jste docela atraktivní. A možná i příjemní společníci. 
Ale Hollywood vás i tak využívá pro humorné situace. Jste Hollywood Dateless.


Je pravidlem, že v každém alespoň trochu komediálním seriálu má minimálně v jednou díle postava problém ,skórovat´ s ženou, méně často s mužem. Občas situace trvá delší dobu, vtipy padají, a nerandění a jistá sociální neobratnost se s postavou spojí už navždy, až je to jedna z prvních věcí, která vás při vzpomínce na ni napadne.

Mimochodem, průměrný Američan má čtyři až sedm sexuálních partnerů. Joey Tribbiani jich měl minimálně 17 - Ted Mosby, zatímco to vyprávěl dětem, randil se 31 a spal s 20. Přátelé pokrývají deset let, HIMYM patnáct. 
Joeyho životní náplň je svádění, zatímco Ted se snaží najít si ženu pro život. A že se snaží urputně.
Statistiky nám dávají nahlédnout na to, že průměr nejspíš není akceptovatelný. Pokud postava není delší dobu v milostném vztahu, je zcela jedno, že má zcela normální sexuální život. Leonard Hofstadter spal se sedmi, většinou atraktivními ženami. Pak si vzal Penny. Přesto je brán jako nula a často si na to sám stěžuje.
Musíte uznat, že to nedává příliš smysl

Když se mluví o Hollywood Dateless, často se opomíjí i kvality předchozích partnerů. Až bude někdo z mých přátel chodit Jennifer Aniston, bude mi jedno, že jinak moc lidí neměl. Což je mi vlastně jedno ta jako tak, myslím, že ve skutečnosti to je všem jedno.

A, co je hlavní, abyste mohli být Hollywoodsky neranditelní, musíte mít sami něco do sebe. Jinak jste prostě jen neranditelní. 
Kdo se může tímto tropem? 
Hlavně dobře vypadající štíhlí běloši, zdá se.
Dobře, lépe řečeno, každý. Záleží na kvalitě vašich kamarádů. Oni si z vás budou dělat srandu, tím pádem vás nemůže nic ochránit. 
Rozebírat důvody tohoto klišé by nemělo opodstatnění. Existuje jeden, který vám téměř okamžitě musí dojít při pohledu na seznam postav, které jím trpí. Má to být vtipný prvek, objevující se ve spoustě komedií  a sitcomů.

Čestné zmínky
Alan Harper - Po třech rozvodech a spoustě krachů je možná nula zaslouženě, nezapomeňte však, že dva rozvody byly s krásnými ženami a třetí s milionářem. Je jasné, že když se snaží, je schopen někoho si najít. Vedle Charlieho, na druhou stanu, vypadá jako věčný panic úplně každý.
Dorothy Zbornak - Ano, i důchodci tohle dělají. Přestože Dorothy během Golden Girls randí skutečně dost, díky chování některých postav byste si mysleli, že je osamělá stará pana s šitíčkem a dečkou. Přesto ve výsledku jako jediná neskončí sama.
Chandler Bing - Chandler, jeden z mých vzorů, vtipný, hezký a mírně společensky neotesaný. Spolu s Rossem však mají doslova odpuzovat ženy, Joeyho slovy. I tak je schopen udělat dojem na krásnou vojačku, Joeyho přítelkyni a i po svatbě se na něj vrhá jeho mladá kolegyně, do které se později zamiluje Hellboy. 
A Ross chodil s největšími kočkami v seriálu. 
Meg Griffin - Věčně vysmívaná pro svou ošklivost, nemilovaná otcem a pravděpodobně ji v příštím díle bude někdo týrat nebo šikanovat. Což nás vrací k té nemilovanosti otcem. Mohlo by se zdát, že je skutečně neranditelná, nejen v mezích televize. Přesto snad nikdy nechodila s nikým podprůměrným. Dokonce se před ní lesba během minuty svlékla, když myslela, že se jí Meg chystá vyznat. Tvůrci by se měli rozhodnout - nemůže být zároveň přitažlivá i nejošklivější v celém městě.
Caroline Channing - Sexy blondýna, kterou potkalo neštěstí, takže by nejspíš dala šanci každému. Kde nastala chyba? Kdo ví. Několik sérií je terčem vtipů, dokonce i sama sobě, o tom, že si nemůže nikoho najít. Dokonce je celý jeden díl o tom, že si uvědomí, že není taková partie, jak si myslela. 
Občas jsem přemýšlela nad tím, jestli ten scénář nebyl pro ošklivější herečku. Možná jde o její povahu, ale tu sakra nezjistíte ještě před balením. 
A samozřejmě, pak je tady Teorie velkého třesku. Důkaz, že každý může vypadat špatně s brýlemi a špatným svetrem. Ale o tom jsme se už bavili.

Omlouvám se za slovo neranditelná, dateless je těžké přeložit. 

pátek 14. srpna 2020

Půl dekády fangirlení, část první

 Zdravím!

Brzy to bude pět let, co čtu fanfikce, přesvědčuji lidi ve víru v mé fandomy a nechávám se zklamat nezáživnými pokráčky. (Jo, sleduju vás, Moffate a Gatissy.) Pět let není tolik, říkáte si a já bych si myslela to samé, ale pak si uvědomím, že mi je 16.

Pět let je skoro třetina mého života. Bylo mi jedenáct, když jsem začínala a od té doby se to kupí. Letos to je naposledy, co můžu říkat, že to je necelá třetina. Pak mi totiž bude sedmnáct + šest let ve fandomech = mnohem víc než třetina. Nevím, proč nad tím tak přemýšlím.
No nic.
Snad od deseti, nebo kolika, jsem hrávala textové RPG hry. Tehdy to byla jejich zlatá éra a nějaké to tRPG se našlo na všechno - vlci, pokemoni, Harry Potter a mnohem více. Navíc tam většinou byla fajn komunita. Chatovalo se a hrálo v aplikacích od Blueforum, které už, mám pocit, nejede. Nevím, jestli jeho konec úzce souvisí s koncem textovek, ale asi na tom něco bude.
V té době jsem měla spoustu času a období vzdoru a nebylo nic lepšího, než všechno vylít lidem, které jsem neměla šanci potkat v reálném životě. (Alespoň jsem si to myslela. Letos jsem zjistila, že si jedna moje kamarádka ze střední živě pamatuje na hraní s jednou z mých postav.)
Mimochodem, používala jsem přezdívky Orfeus a Lythya.
Dost těch lidí byli introverti a nerdi, což vás brzy dovede k anime. Já se nechala svést a registrovala jsem se na Shirai. Nutno dodat, že jsem se za to dost styděla, z nějakého důvodu jsem o nom nemohla s nikým mluvit. Jako by anime dělalo z lidí živí odpad. (Nesmějte se, živí odpad z vás udělá nedostatek kontaktu se společností, což je jen vedlejší účinek.)
Tehdy jsem sledovala hlavně Naruta, Bleach a další shoneny, yaoi se mi zdálo divný. Kdybych jen věděla, co přijde. Myslím, že jsem tehdy nebyla ta správná fandomácká fangirl. Spíš jen holka, co měla problémy se sebevědomím a další kecy, který platí na každého v hodně brzké pubertě.
Na rozdíl od většiny otaku jsem s radostí jela na tábor. Nebudu vám lhát, byl to děsný tábor. Vedoucí byli super, mám je ráda, ale na straně mě i pár lidí bylo pár neshod. No nic. Je to pár let, už jsem se toho traumatu (vtip, nebojte), zbavila. Tehdy tam bylo pár holek, co četly fanfikce a já za nimi občas chodila. Nebyly jsme kamarádky, byly starší, ale něco málo jsem pochytila. Dramione a Sherlolly. Dva shipy, které bych dnes nejradši zapálila a shodila z astronomické věže. Tehdy jsem se na ně snažila číst fakfikce, ale už tehdy mě to nebavilo. Taky jsem pochytila, že Cumberbatch je podle těch holek sexy, tak jsem se podle nich zařídila. Dnes mi přijde hezký tím, jak je zajímavý, ale nechápu, jak mi mohlo nedojít, jak jsem teplá, když nejsem schopna rozpoznat hezkého chlapa od ošklivého. Do dneška s tím mám občas problém.
Dramione jsem brzy zatratila a zkusila jsem pár dalších věcí, jako Draco x Ginny (nesuďte mě), Hinny a Harmony, ale nakonec jsem zakotvila u toho, co mě bere dnes, Wolfstar. Ve věčném souboji Snarry x Drarry jsem tehdy zvolila Snarry, čehož dodnes lituji. Drarry je lepší, když je dobře napsané. Snarry je jen děsivé.
Celou tu dobu jsem zároveň sledovala anime, nezapomeňte, a mému yaoistickému duchu (jo, tehdy jsem už byla yaoistka), se zalíbilo SasuNaru a Iruka/Kakashi. Druzí zmínění spolu neměli skoro žádný screentime, ale byla jsem mladý gayfreak, nezapomeňte. Navíc to nebylo to nejhorší, co jsem párovala. Myslete na to, jak jsem ujížděla na obskurních shipech - Cedric a Harry, Krum a Ron a spousta dalších. Jediný hetero ship, který jsem podporovala byl Ron a Harmiona.
V této éře jsem se už nestyděla, naopak, strhla jsem na stranu zla svou sestru a Valču, skrz co se z nás staly nejlepší kamarádky. Sledovaly jsme spolu Kuroshitsuji, párovaly Sebastiana s Cielem a u toho nadávaly na Boku no Pico. Dnes už vím, že obojí je nelegální a SebaCiel není tak ,kawaii´ jak jsme tvrdily.
Říkaly jsme si Lama Team a myslím, že kdyby nás tehdy navštívil Inkvizitor, byly bychom eliminovány.
Silně u mě vedla Hetalie, do dnes nevím proč. Možná je to tím, kolik postav to mám, úrovní vtipů nebo tím, že to v podstatě nemá konec. Je to o personifikovaných státech. Hetalia je všude. Což je občas ke škodě, člověk se pak totiž rozchechtá kdykoliv někdo řekne jím shipované postavy vedle sebe. Jo, ta jedna hodina o mocnostech Osy mě tehdy fakt dostala.
Na druhou stranu, díky Hetalii jsem se dostala blíž k historii, která mě zajímá do dnes a donutila mě se učit Němčinu. No, ona a psychopatický učitel, ale to je příběh na jindy.
Tady je věčný boj shipperů FrUk a UsUk (Anglie/Francie nebo Amerika). Já byla na UsUk a dost mě to bralo, mými oblíbenci však byli Německo a Itálie a Švédsko s Finskem.
Jednou jsem takhle seděla u počítače, když v tom na mě vyskočila oznámená další série Sherlocka. Tehdy jsem to nesledovala, ale od mala jsem milovala, a pořád miluju, všechno britského a detektivního, navíc knížky už jsem četla mockrát, tak jsem si řekla proč ne. Během dvou dnů jsem to celé shlédla a začala má nová obsese.
Taky mi začínal být malý český rybníček a nestačilo mi těch pár překladů ve stylu Love Stage a No. 6. Okolo léta 2017 jsem začala pilovat angličtinu na doujinech.
Po nocích jsem pak četla fanfikce a sledovala seriály. Johnlock byl nejlepší, česká facebooková skupina s ním se stala mým druhým domovem.
Propána, když na to teď vzpomínám, nechápu, jak jsem mohla fungovat. Skoro vůbec jsem nespala a byla jsem takřka závislá na všem, co souviselo s mými fandomy. Navíc jsem chodila do spousty kroužků a trávila dost času s kamarády. Překvapivě, můj průměr nešel dolů. Naštěstí. I on mě pak dostal na střední.
Ale byla jsem unavená. Jednou jsem tři dny v kuse nebyla schopna udržet pozornost. Po škole jsem přišla domů a bylo mi jasné, že na kytaře bouchnu, pokud si nezdřímnu. Ve dvě, hned po škole a obědě, jsem si lehla.
Když jsem se vzbudila, byla jsem zmatená a pořád unavená. Byla tma, tak jsem myslela, že je pěkně hnusné ráno. Zároveň jsem se lekla, že jdu pozdě do školy a že mě mamka nevzbudila. V obýváku seděla Denda, už v pyžamu.
,,Ty nejdeš do školy?" zeptala jsem se.
Divně se na mě podívala. Rychle jsem si vyčistila zuby a šla se obléct a sbalit si věci do aktovky. Ségra ještě chvíli mlčela, než z ni vypadlo, že už je šest. Ztratila jsem celý den a poprvé nešla na kytaru. Nevím proč, rozbrečela jsem se a šla se umýt.
Mému učiteli musel poprvé někdo napsat, že zaspal na jeho odpolední hodinu.
Mým bohem byla tehdy Nagat a na starém blogu jsem se snažila psát jako ona. Yaoi magazín byl má Bible. A manga Hetalie byl můj Korán. Jakožto ateista si můžu nárokovat každou knihu, nejvíc stejnak věřím ve scénář prvního Indiho. Bylo mi už třináct a shipovala jsem vše, co se hýbalo. Dokonce i RPF, ale o tom příště.
Nechci, aby to bylo moc dlouhé a ještě nezáživnější, proto se tu s vámi rozloučím.

Prapodivný konec školního roku

 Ukončila jsem první ročník střední školy a je to divný pocit.

Na jednu stranu mám pocit, že jsem dál, než na základce, ale na druhou mám pocit, že jsem nic neprožila. Přestože první pololetí nebylo na zážitky vůbec chudé, bude těžké se smířit s tím, že to druhé prostě zmizelo. Prvák byl boží. Ale netrval dlouho.


No, a teď na veselejší notu. 30. 6. jsem si zažila klasické anime ráno, s rychlým nahozením alespoň trochu slušných hadrů a chlebem, který jsem se snažila sníst za běhu. Nutno říci, že jakožto Karviňák bych si ho v busu rozhodně nesnědla.
A taky že ne. Přiběhla jsem o minutku později a 532 nikde. Jednou, zdá se, přijel včas. Zázrak.
V té době už bylo jasné, že to oblečení nebylo zvolené nejlíp. Ačkoliv bylo slušivé, poutalo pohledy obou podivných pánů na zastávce. Jeden mě vraždil pohledem a druhý se na mě díval jako na nějaký debilní zákusek. Jako bych po oblečení trička s výstřihem přestala být člověkem.
Druhý chlap se díval upřeně a úchylně, až mě to děsilo a pak se dal do pomalé chůze směrem ke mě. Nemrkal. Dokonce i chodil jako úchyl.
Na nic jsem pak nečekala a utekla na druhé nástupiště, které už bylo zastřešené. Cítila jsem se dost nepříjemně, jestli to chcete vědět, a pak se zjevila ona. Míša, má nejlepší amarádka ze základky, která si na střední našla kluka a už na starou partu neměla čas. Neviděla jsem ji několik měsíců, jejího kluka, který stál nervózně vedle ní zase nikdy. Dali jsme se do řeči. Nebo spíš daly, ten kluk moc nemluvil.
Odbočka - skoro všichni mí přátelé teď mají kluky, už se mi začínají plést.
Všechno hezkého však jednou končí a já se musela vrátit na úchylovu zastávku, kde už však stálo více lidí. Nevím, jestli to byl kretén, nebo co, ale jen, co jsem vyšla z úkrytu se začal otáčet. Dokonce až vytáčet, jak jsem se mu snažila zmizet. Kamkoliv jsem se hla, a že jsem oběhla skoro celou zastávku jen, abych mu zmizela, byly na mě jeho oči. Byla jsem na prášky, zčásti i proto, že přestože je mi šestnáct, můj obličej se zasekl kdesi v sedmé třídě. A to, pane, hraničí s ilegalitou.


Naštěstí si toho všimli i ostatní spolustojící a jedna paní si přede mě s nevraživým pohledem stoupla. Poděkovala jsem jí, samozřejmě, a bylo mi do breku. Nejsem introvert, nebo někdo, kdo by neměl rád pozornost, ale -jakákoliv nadávka-, tohle zavánělo znásilněním. V životě jsem si nepřišla tak dehumanizovaně. (Jetli to je slovo.)
Navíc řídila řidička, na kterou sedí jen slovo mrcha. Je to fakt kráva, na všechny je jenom hnusná. Kdyby nedělala něco tak vysoce kontaktního, tak neřeknu, ale ona lidi očividně nesnáší, tak nevím, proč s nimi pracuje.
Byla jsem z toho chlapa nervózní celou jízdu do Ostravy. Určitě zním pateticky, ale je mi to jedno. A co myslíte?
Taky vystupoval na Hranenčníku. Tam jede skoro každý, neměla bych být překvapená, ale udělal se mi knedlík v krku. V té chvíli jsem měla hodinu a půl na to jít do Karolíny pro čokoládu pro třídní, na vrácení knížek do školní knihovny (v hlavní budově, předávání bylo v té druhé) a chycení dobré tramvaje, abych se se stále nepříjemným pocitem nemusela trmácet parkem.
Docela jsem tak ocenila, že se mi podařilo chytit dřívější tramvaj, rozběhla jsem se a nastoupila. Ovšem rozběhl se i ten úchyl a taky nastoupil. Nevím, opět, jestli to měl prostě cestou, ale nechtěla jsem to riskovat. Vyskočila jsem ven a radši si pár minut počkala.



Od té chvíle jsem ho neviděla, ale ten nepříjemný pocit z něj mě sžíral pěkně dlouho. Dokud mi do sluchátek nezačala hrát jedna z písniček z Hamiltona. Nevím proč, ale dodalo mi to odvahu.
Najednou jsem neměla potřebu držet si mikinu přesně okolo poprsí tak, aby nebylo nic vidět. Škoda, že se to stalo až po tom, co jsem vyšla z Alberta. Je těžké se vyhýbat lidem a u toho stát mezi čokoládami.
Jak jsem se vydala na hlavní budovu školy, tušila jsem, že mám zaděláno na další problém. Během následujících dvou hodin mi bota rozedřela patu, musela jsem si koupit ponožky. Berte si ponaučení z mých chyb, prosím. A pamatujte, že rozedřená pata je fakt hodně citlivá na vodu. Jedno jaké teploty.
No nic, vrátila jsem knížky a vypadla dřív, než si knihovnic všimla, že se Dějiny umění rozpadly. Celé se rozpadly v autobuse a už nešly slepit. Vyběhla jsem tedy z budovy a dostala se na 99, můj oblíbený dopravní prostředek. Vzadu to vždycky tak hezky hází, je to sranda.
Náhodou jsem se potkala se spolužačkou, a pak další. Jsme vlastně kamarádky, ale nejsme moc v kontaktu, proto jsem použila spíš slovo spolužačky.
No, a pak u zbývalo jen čekat. Bylo to zvláštní, vrátit se po několika měsících do přirozeného prostředí.
Docela mě znervózňovalo že Stáza, nejlepší kamarádka na střední, pořád nepřicházela. Zabrala jsem nám místa v vzadu, jako vždycky. Nebylo to moc praktické, obě jsme maličké, ale bylo to tak typické, že jsem si nemohla pomoct.
Ve výsledku jsem dostala samé jedničky, spolu s dalšími pěti spolužáky. Ve třídě nás je třicet, na každém podoboru deset lidí. Osm lidí nedostalo vyznamenání a všichni byli(y) z animace. Měli(y) totiž dvojku z VPR, což je hlavní hodina. Výtvarná příprava a realizace. Neříkám, že je to vina jejich učitelka, ale ta baba je fakt přísná.
Pak jsem se ještě poflakovala s kamarády, najedla s v UGO, a jelo se domů.
K mému překvapení byl doma taťka. To se už dlouho nestalo. Působil divně.
V té chvíli jsem to neřešila. Místo toho jsem nahodila tričko se Spockem, kraťasy a šlo se k Adě. Nejlepší kamarádka mojí sestry, dvojčete, další člen party ze základky. Je divné mít dvě skupiny přátel, hlavně, když je každá úplně jiná. Před jednou můžu být otevřeně gay a před druhou se bojím vylézt ze skříně. Bylo by to stresující, kdybych si nepřišla jako nějaký superhrdina. Ne protože byl věřila, že LGBT komutina je homo superior, ale protože to znamená dva životy.
A jeden jsem teď pověsila na hřebík. Dva měsíce teď budu hetero. Jsem srab.
Pekly jsme skořicové rolky, hrály Monopoly, které byly překvapivě fajn, vzpomínám si, jaké to bylo ve školní družině utrpení.
A pak ségra prohlásila něco divného. Řekla, že její spolužák mluvil o tom, jak jsou teď druháci. Mám pocit, že nemůžu být druhák. Nikdy jsem nepila alkohol, nebyla na párty a nic takového. Jak tedy můžu být druhák? V podstatě dospělý člověk.
Po návratu domů se všechno vysvětlilo. Taťka měl horečku. A teď ji mám i já. Nejspíš angínu, což mě mrzí, odpadá kvůli tomu pobyt u příbuzných ve Svitavách.
S tím pobytem je to divné. To se mění co půl hodiny a momentálně to stagnuje na tom, že nepojedeme. Jsem docela zvědavá.
Už dva dny sleduju Simpsonovi a skládám puzzle, ale cítím se dobře. Angínu mám téměř pravidelně, mé tělo už si asi zvyklo.

/Článek vydán 1. 7., nakonec jsem do Svitav jela. Byla to jen viróza.

neděle 2. srpna 2020

Nepohyblivost ve zdravém stavu

Nejsem sportovní typ, asi jako 80% lidí na blogu. Plus mínus. Přesto ho mám ráda, hlavně v televizi a poměrně ráda se hýbu. Naneštěstí, na většínu typů pohybu jsem naprosté dřevo a trvalo mi až do roku 2018 (Yuri on Ice, Olympiáda) než jsem si ho zamilovala.
To je tak když jsou vaše tělocvikářky mrchy.

Pak jsem se dostala na uměleckou a nemyslitelné se stalo skutečným. Nejen, že to zvládám, ale jsem schopna i vynikat. V jednom sportu. Navíc už asi dva roky pravidelně cvičím. díky čemuž jsem si po příchodu oné nabídky řekla, že by to mohl být dobrý nápad.
Učitel nás pozval do fitka. A já na to kývla.
Popravdě, taky mě tam dohnal špatný pocit. Už před tím nás pozval na dvě aktivity, přičemž první se mi kryla s holičkou a druhá obsahovala jízdu na kole, což není má silná stránka. Nechtěla jsem vypadat líně.
Špatná motivace byla první chyba. Když plánujete jet přes cizí město, na místo, kde se dost pravděpodobně ztratíte, je motivace to jediné, co máte.
Můžeme přeskočit proces dojíždění i stěžování si a poskočit v důležitější části.
Kromě učitele jsme nakonec přišly jenom dvě. Já a holka, kterou jsem v životě neviděla, která chodila do třeťáku, byla vysoká, štíhlá a do fitka chodila pravidelně. Nechci znít hnusně nebo závistivě, ale vždy, když vidím někoho s tímhle typem postavy, přemýšlím, kam dává orgány. A závidím, co vám budu povídat.
Všude kolem byly Playboye, vypadalo to na moc zajímavé čtení, ale už jsem při pohledu na obal jsem si přišla jako úchyl.
Nechci být úchyl, v baloňáku vypadám jako debil.
Na trenéra jsme moc dlouho nečekali (s učitelem, proto i). Doufala jsem v ženu, což není sexismus, ale nejistota, a dostala jsem týpka, který vypadá jako nějaký příbuzný Jensena Acklese. A jestli o něm můžu říct něco dalšího, pak to, že měl hodně silný stisk. Není to myšleno jako plus, ale jako důvod, proč jsem dva dny necítila ramena.
Začali jsme pěti minutami na běžícím páse. Bylo to rychlochůzí.
Celkem jsme cvičením strávili hodinu a půl, s tou druhou jsem se střídala co několik cviků, sem tam jsme jely najednou.
Hodně jsme jeli na ruce, především na záda. Přišla jsem si jako blbec, ale tak zoufalé to nejspíš nebylo. Nebo jo, to by vysvětlovalo, proč mi trenér tak pevně svíral ramena. Au
Asi nejvíc mě bavily výpady s držení, za takové ty gumy visící ze zdi. Dalo se u toho rychle zadýchat, ale zároveň jsem z toho měla dobrý pocit.
Naopak nejhorší, ne nejnudnější, jen vyloženě bolestivé, byla takové dvě držadla nad zemí. O něj jste se měli opřít a zvedat nohy. Lopatky se mi mlátily jedna o druhou, překrývaly se a přísahám, kdybych musela jet ještě jedno kolo, nejspíš bych o ně přišla úplně.
Jelikož jsem měla ještě nějaký čas, šla jsem si pro svačinku. Koupila jsem si bílé Monte. Mňamka.

Druhý den ráno mě toho tolik nebolelo. Dokonce jsem si dala dvacet minut cvičení na nohy.
Třetí den mě bolelo všechno. Nemohla jsem se ani zvednout z matrace. (Nemám postel, stěhujeme.) Cítila jsem především záda a nohy.
Čtvrtý den bolely nohy srovnatelně. Bolest přecházela výše.
A do šestého dne jsem nemohla pořádně hýbat rameny.
Můžete mi říct, ať si nestěžuji, že jsem se neměla přepínat. Nestěžuji si. A jsem optimista, u většiny věcí si nepřipouštím, jak jsou těžké.

Většina mých článků je z blog.cz, který bohužel končí, což mi není až tak líto. Byl to docela trash. TOhle je pár měsíců staré, takže už jsem v pohodě.

Léto umělcovo

V červenci jsem měla svoje westernové období a měla jsem pocit, že jasné barvy amerického západu nejlépe vystihnou fixy. Přestože mi vždycky...