Prapodivný konec školního roku

 Ukončila jsem první ročník střední školy a je to divný pocit.

Na jednu stranu mám pocit, že jsem dál, než na základce, ale na druhou mám pocit, že jsem nic neprožila. Přestože první pololetí nebylo na zážitky vůbec chudé, bude těžké se smířit s tím, že to druhé prostě zmizelo. Prvák byl boží. Ale netrval dlouho.

No, a teď na veselejší notu. 30. 6. jsem si zažila klasické anime ráno, s rychlým nahozením alespoň trochu slušných hadrů a chlebem, který jsem se snažila sníst za běhu. Nutno říci, že jakožto Karviňák bych si ho v busu rozhodně nesnědla.
A taky že ne. Přiběhla jsem o minutku později a 532 nikde. Jednou, zdá se, přijel včas. Zázrak.
V té době už bylo jasné, že to oblečení nebylo zvolené nejlíp. Ačkoliv bylo slušivé, poutalo pohledy obou podivných pánů na zastávce. Jeden mě vraždil pohledem a druhý se na mě díval jako na nějaký debilní zákusek. Jako bych po oblečení trička s výstřihem přestala být člověkem.
Druhý chlap se díval upřeně a úchylně, až mě to děsilo a pak se dal do pomalé chůze směrem ke mě. Nemrkal. Dokonce i chodil jako úchyl.
Na nic jsem pak nečekala a utekla na druhé nástupiště, které už bylo zastřešené. Cítila jsem se dost nepříjemně, jestli to chcete vědět, a pak se zjevila ona. Míša, má nejlepší amarádka ze základky, která si na střední našla kluka a už na starou partu neměla čas. Neviděla jsem ji několik měsíců, jejího kluka, který stál nervózně vedle ní zase nikdy. Dali jsme se do řeči. Nebo spíš daly, ten kluk moc nemluvil.

Odbočka - skoro všichni mí přátelé teď mají kluky, už se mi začínají plést.

Všechno hezkého však jednou končí a já se musela vrátit na úchylovu zastávku, kde už však stálo více lidí. Nevím, jestli to byl kretén, nebo co, ale jen, co jsem vyšla z úkrytu se začal otáčet. Dokonce až vytáčet, jak jsem se mu snažila zmizet. Kamkoliv jsem se hla, a že jsem oběhla skoro celou zastávku jen, abych mu zmizela, byly na mě jeho oči. Byla jsem na prášky, zčásti i proto, že přestože je mi šestnáct, můj obličej se zasekl kdesi v sedmé třídě. A to, pane, hraničí s ilegalitou.


Naštěstí si toho všimli i ostatní spolustojící a jedna paní si přede mě s nevraživým pohledem stoupla. Poděkovala jsem jí, samozřejmě, a bylo mi do breku. Nejsem introvert, nebo někdo, kdo by neměl rád pozornost, ale -jakákoliv nadávka-, tohle zavánělo znásilněním. V životě jsem si nepřišla tak dehumanizovaně. (Jetli to je slovo.)
Navíc řídila řidička, na kterou sedí jen slovo mrcha. Je to fakt kráva, na všechny je jenom hnusná. Kdyby nedělala něco tak vysoce kontaktního, tak neřeknu, ale ona lidi očividně nesnáší, tak nevím, proč s nimi pracuje.

Byla jsem z toho chlapa nervózní celou jízdu do Ostravy. Určitě zním pateticky, ale je mi to jedno. A co myslíte?
Taky vystupoval na Hranenčníku. Tam jede skoro každý, neměla bych být překvapená, ale udělal se mi knedlík v krku. V té chvíli jsem měla hodinu a půl na to jít do Karolíny pro čokoládu pro třídní, na vrácení knížek do školní knihovny (v hlavní budově, předávání bylo v té druhé) a chycení dobré tramvaje, abych se se stále nepříjemným pocitem nemusela trmácet parkem.
Docela jsem tak ocenila, že se mi podařilo chytit dřívější tramvaj, rozběhla jsem se a nastoupila. Ovšem rozběhl se i ten úchyl a taky nastoupil. Nevím, opět, jestli to měl prostě cestou, ale nechtěla jsem to riskovat. Vyskočila jsem ven a radši si pár minut počkala.

Od té chvíle jsem ho neviděla, ale ten nepříjemný pocit z něj mě sžíral pěkně dlouho. Dokud mi do sluchátek nezačala hrát jedna z písniček z Hamiltona. Nevím proč, ale dodalo mi to odvahu.
Najednou jsem neměla potřebu držet si mikinu přesně okolo poprsí tak, aby nebylo nic vidět. Škoda, že se to stalo až po tom, co jsem vyšla z Alberta. Je těžké se vyhýbat lidem a u toho stát mezi čokoládami.
Jak jsem se vydala na hlavní budovu školy, tušila jsem, že mám zaděláno na další problém. Během následujících dvou hodin mi bota rozedřela patu, musela jsem si koupit ponožky. Berte si ponaučení z mých chyb, prosím. A pamatujte, že rozedřená pata je fakt hodně citlivá na vodu. Jedno jaké teploty.
No nic, vrátila jsem knížky a vypadla dřív, než si knihovnic všimla, že se Dějiny umění rozpadly. Celé se rozpadly v autobuse a už nešly slepit. Vyběhla jsem tedy z budovy a dostala se na 99, můj oblíbený dopravní prostředek. Vzadu to vždycky tak hezky hází, je to sranda.
Náhodou jsem se potkala se spolužačkou, a pak další. Jsme vlastně kamarádky, ale nejsme moc v kontaktu, proto jsem použila spíš slovo spolužačky.
No, a pak u zbývalo jen čekat. Bylo to zvláštní, vrátit se po několika měsících do přirozeného prostředí.
Docela mě znervózňovalo že Stáza, nejlepší kamarádka na střední, pořád nepřicházela. Zabrala jsem nám místa v vzadu, jako vždycky. Nebylo to moc praktické, obě jsme maličké, ale bylo to tak typické, že jsem si nemohla pomoct.
Ve výsledku jsem dostala samé jedničky, spolu s dalšími pěti spolužáky. Ve třídě nás je třicet, na každém podoboru deset lidí. Osm lidí nedostalo vyznamenání a všichni byli(y) z animace. Měli(y) totiž dvojku z VPR, což je hlavní hodina. Výtvarná příprava a realizace. Neříkám, že je to vina jejich učitelka, ale ta baba je fakt přísná.
Pak jsem se ještě poflakovala s kamarády, najedla s v UGO, a jelo se domů.
K mému překvapení byl doma taťka. To se už dlouho nestalo. Působil divně.
V té chvíli jsem to neřešila. Místo toho jsem nahodila tričko se Spockem, kraťasy a šlo se k Adě. Nejlepší kamarádka mojí sestry, dvojčete, další člen party ze základky. Je divné mít dvě skupiny přátel, hlavně, když je každá úplně jiná. Před jednou můžu být otevřeně gay a před druhou se bojím vylézt ze skříně. Bylo by to stresující, kdybych si nepřišla jako nějaký superhrdina. Ne protože byl věřila, že LGBT komutina je homo superior, ale protože to znamená dva životy.
A jeden jsem teď pověsila na hřebík. Dva měsíce teď budu hetero. Jsem srab.

Pekly jsme skořicové rolky, hrály Monopoly, které byly překvapivě fajn, vzpomínám si, jaké to bylo ve školní družině utrpení.
A pak ségra prohlásila něco divného. Řekla, že její spolužák mluvil o tom, jak jsou teď druháci. Mám pocit, že nemůžu být druhák. Nikdy jsem nepila alkohol, nebyla na párty a nic takového. Jak tedy můžu být druhák? V podstatě dospělý člověk.

Po návratu domů se všechno vysvětlilo. Taťka měl horečku. A teď ji mám i já. Nejspíš angínu, což mě mrzí, odpadá kvůli tomu pobyt u příbuzných ve Svitavách.
S tím pobytem je to divné. To se mění co půl hodiny a momentálně to stagnuje na tom, že nepojedeme. Jsem docela zvědavá.
Už dva dny sleduju Simpsonovi a skládám puzzle, ale cítím se dobře. Angínu mám téměř pravidelně, mé tělo už si asi zvyklo.

/Článek vydán 1. 7., nakonec jsem do Svitav jela. Byla to jen viróza.