Malebné sukně

Dlouhou dobu jsem měla pocit, že v lolitě k žádnému tématu netíhnu. A pak mi došlo, že absolutně ujíždím na sukních s potiskem nějakého obrazu. A překvapivě tady preferuji zcela odlišný žánr než v normálním umění, a to středověké malby.
Kříže, oltáře a hodně zlaté - prostě potěcha pro oko :D. Na sobě si to moc představit neumím, je to moc dospělé a honosné, sedmnáctiletému polohobitovi na hraně dospělosti by to nejspíš moc neslušelo. 
Ale kochat se můžu.

Řekla bych, že v daném žánru je přeborníkem ruská značka L'Esprit de la Noblesse, indie společnost o dvou tvůrcích. 
Nešijí jenom sukně, to byste je podcenili. V daném stylu a s daným tématem dělají i punčochy, klobouky a mám pocit, že kápě. Řekla bych, že se dost inspirují nejen ruskou historií a siluetami. Vidíte to i v tom, že jejich JSK nejsou jen obyčejné šaty, ale mají i různé látkové aplikace a závoje/kápě/pláště.

Musketeer JSK

Christmas Gift JSK

Z brigády bych si ráda koupila sukni Shield of the Holy Light, název, který si stále nedokážu zapamatovat. Nejsem si zcela jistá, co k tomu budu nosit a měla bych na to asi myslet, ale je to skutečně krásný kousek.

No, a pak je tady můj oblíbený impresionismus, umělecký směr na který se dívám snad nejraději. Nejsem si jistá, kolik printů s Renoirem existuje, ale tenhle se jmenuje In Memory of Monet a je, bohužel, překvapivě nesehnatelný. Dokonce i fotky jsem musela lovit na Lace Marketu.

Impresionismus je tak sladký a nevinný, že se divím, že ho do svých kolekcí nezařadily i velké brandy. Navíc jsou naprosto ideální na léto, chcete-li znát můj názor.

Co vy? Fandíte určitému typu potisku? Popřípadě, jaký je váš oblíbený umělecký styl? :)

Píchlé deníky no. 1

 Někdo by si mohl říct že o prázdninách přidám kupu článků. Nebo alespoň jeden. Ne, že se všechno nechám na druhý den školy. Stalo se, ale má to svoje důvody. Některé z nich zmíním v...
 
Píchlých denících! Nemám k tomu použitelnou grafiku, snad něco vypracuju.

Proč píchlé deníky?
Protože jsem si píchla ucho.
Protože mě píchla doktorka a přišla na to, že cholesterol a tuky v krvi, jimiž oplývám, jsou fakt něco. Prý to neviděla, řekla. Naprostá rarita, řekla nezávisle na ní druhá
A protože kvůli tomu teď běhám, a to mi jde rychlostí auta s píchlým kolem.

1)
Foto s mou úžasnou novou mikinou (ɔ◔‿◔)ɔ ♥. Je zelená, chlupatá a byla ve slevě, to je sen.

Včera jsem si byla se sestrou píchnout ucho. Třetí dírka, bez toho vás do třeťáku na umělecké nepustí. Plánovala jsem to nějakou dobu, ale chtěla jsem ho víš, do chrupavky. To je prý
 lepší s jehlou v salónu, kam sem chtěla jít s Majdou, ale nakonec to mamka domluvila s doktorkou. 
To vám bylo domluv, trvalo to tak dlouho, že jsme s mamkou jednou seděly u skoro příbuzných a najednou zavolala Denda a všichni ji museli přemlouvat, aby počkala a nepíchla si to doma sama. (Jako to v mládí udělala půlka naší rodiny.)
Bylo to jako přemlouvat sebevraha :D.
Nakonec se zadařilo. Prošly jsme se skoro tři kilometry do nemocnice, jejíž existence mě šokovala, a po zelené čáře (geniální nápad!) došli k ordinaci. Tam se sice chvíli čekalo, ale jakmile nás pozvala dovnitř, byla to rychlovka.
Největší zádrhel byla barva. Mamka chtěla, ať si vezmeme stejné a fialové, aby to pak mohla nosit. Nakonec se nám oběma líbil ten samý zelený pár, ale ona se nakonec přiklonila k růžové.
Dole fotka, fakt se mi líbí s mými náušnicemi ve stylu čajové soupravy.
Ségra šla, jako vždy, první. Bylo to fakt rychle, sedla si a zase vstávala. V křesle jsem pak dost znervózněla, ale i tohle dopadlo dobře. Když jsem nervózní, počítám nebo si opakuju slovíčka a tady jsem došla k drei a bylo to. Sice to trochu bolelo a ten zvuk u ucha je dost nepříjemný, ale není to žádné mučení. 
Teď si tu náušnici nesmím šest týdnů sundat, pro jistotu sem si včera ani nemyla vlasy. (Proto vypadají takhle...) 

    

2) 
Některé věci se nedají hodit na fakt, že bylo sedm ráno a já bez snídaně dřepěla v Orlové, taky mě prostě zradilo tělo. Mám ho 6,8 něco, což je prý závratné. 

Léky jsem nedostala, místo toho jsem (po výletu s mamkou do Ostravy, ten byl super), mazala v pátek k ráno k dětské doktorce.
Ta najednou přestala ráno přijímat, ale jakmile viděla mé výsledky, do půlhodiny volala. Jsem teď pojem :D.
Mám teď takovou dietu, přestože ani před tím jsem nejedla špatně a víc se hýbu, přestože před tím jsem pravidelně cvičila. Nemůžu plnotučné ani polotučné mlíko, rohlíky a nic kynutého, plus další věci.
Nejsem ani obézní, fakt nevím, odkud se to mohlo vzít.
(Afty, špatná pleť a cholesterol - to ukazuje na stres. Že by?)
Mamka jí zdravě už dva roky, takže teď takhle vaří pro dva a přidá se další porce, ještě Denda. Nechce mi to ztěžovat. Jen taťka jí většinou v práci, mají dobré obědy. 
Pozitivum je, že mi mamka dělá saláty a další věci a už se cítím lépe. Máme na choláček různé věci ze zdravé výživy, beru na to i nějaké přírodní ječmenné kapsle.
Mimo záznam máme na ps3 konečně Injustice, hra mého mládí *w*.

3)
Taky na vaší základce vypadal tělocvik jako vězeňská přestávka? Taky vás nutili dělat věci, které byli nad fyzičku a možnosti kohokoliv ve vašem věku a smáli se vám, když to nešlo?
Z té doby mám pár traumat, kromě vybíjené hlavně běh.
Nesnáším běh. Mám krátké nohy a metr padesát, jak bych mohla předběhnout ty dlouhonohé amazonky ze zbytku třídy? Teď už to řešit nemusím, ale přemýšlením o tomhle jsem definitivně strávila až moc času.
Pak Petra vyrukovala s tím, že začala běhat. Došly jsme k tomu, že se dá k armádě, takže musí zlepšovat fyzičku a já se k ni včera poprvé přidala. 

Šly jsme večer, za tmy a je dobře, že se otepluje, jinak by to bylo ve sněhu a lesu dost nepraktické. Takhle mi dala pár rad, ukázala, kudyma poběžíme a pomalu jsme se do toho pustily.
Snažila jsem se dýchat, ale je to jeden z mých největších problémů, takže to nebyla žádná sláva, ale bavilo mě to. Zítra asi půjdu zas, bylo to fakt super, pro změnu jsem měla pocit, že místo kráčení vstříc smrti jdu ke skutečnému zdraví.

Malá Korea ve velké Ostravě

Stodolní je definitivně zajímavá ulice. Mám pocit, že její status je pololegendární, ale třeba jsem jen narazila na správné lidi. 
Na Stodolní je plno striptýzů, více, než míst kde si koupit láhev vody. Je tam plno barů a klubů, minimálně z pohledu rodilého Karviňáka. Prý i dost feťáků, ale ty jsem zatím nezahlédla. Její Facebooková skupina se jmenuje Stodolní - ulice, která nikdy nespí. Některé mé kamarádky před ní rodiče varovali. Můj otec jí pomáhal vystavět.
Wikipedie hlásá - Stodolní ulice v centru Ostravy je unikátní fenomén ostravského společenského života.

Dnes to ale není o Stodolní. Ona slavná ulice navazuje na Nádražní, zdánlivě obyčejnou, fakt dlouhou třídu, se zastávkou a podchodem Vesmír.

 Zde na fotce Ilík, další mýtické místo.
Ve skutečnosti však skrývá víc a neříkám to jen proto, že tam vystupuju cestou do školy. Když totiž od Ilíka přejdete přes sebevražednou silnici, narazíte na Shin Food, nebo K-Food. Jméno jsem tak úplně nevykoumala.
Prosím, přes silnici jděte opatrně. Není tam nic, co by chránilo chodce a auto vám tam kvůli přechodu fakt nezastaví. Nejbezpečnější je přejít hned po tom, co na zastávce zastaví nějaká tramvaj. 
Město s tím prý nechce nic dělat. Nejspíš chtějí vidět veškeré studentsvo pod drnem.
 

Nespornou výhodou je, že tenhle obchod prostě neminete. Jakmile na zastávce Stodolní vystoupíte z tramvaje, máte vyhráno. 
Uvnitř na vás čekají dvě sekce. Ta větší je nad několika schody a jdou v ní dva mrazák a spousta poliček. V jednom mrazáku jsou nanuky a sáček s velkým kakaovým mochi, vždycky po kuse. To mochi je super, větší jsem neviděla a stojí 17 korun. Nanuky jsou za dobrou cenu, můžete tam sehnat i různé mořské potvory. 

Sortiment je různý, od chipsů po kosmetiku. S cenami si nejsem zas tak jistá, některé mi přišly v pohodě, jiné mírně přestřelené. Ne, že bych byla expert na korejské ceny jídla. 
Zatím jsem měla podivné rádoby pocky, krevetové chipsy, nanuk a několik mochi. a můžu říct - lidi, běžte tam. Je to v centru a za náhled nic nedáte. 
Kousek vedle je Co Kafe, které toho sice moc nabídnout nemůže, ale má příjemný minimalistický design a skvělé chai latte.

•                            ┈ ✁✃✁✃✁✃✁✃✁ ┈

Jsem optimista. Možná se vám zdá, že si pořád jenom stěžuju, ale snažím se mít na všechno světlý náhled. Před několika měsíci se mi zhoršila pleť na úroveň, že jsem si v zrcadle přišla jako červená, lesklá bowlingová koule ;-;.
Od minulého roku na to beru antikoncepci a dnes jsem byla na další prohlídce u kožní. Měla jsem pocit, že jsem na tom líp. Možná, že to bylo Orlovou, ta mi vždycky dodá ego. (Docela sranda - kamarádi z Orlové musí k doktorce jinam  a já tam dvakrát ročně jezdím ke kožní :D.) No, paní doktorka se zatvářila nešťastně, zavrtěla hlavou a začala mluvit o novém léku. 
K Bonadee mi předepsala cosi dalšího. Dramaticky mě varovala, abych neotěhotněla. Nesedět vedle mě mamka, ujistím jí že Gal Gatodová z mé galerie mi dítě udělá jen stěží. 
Snad to pomůže, jen kvůli tomu příští týden dvakrát pojedu do města perníku. Jednou na lačno, kvůli odběrům. A tak strávím prázdniny :D. 
S Majdou jsme jely na piknik do Těšína, musím o tom napsat článek.

Jahodová záhada

Zdravas kolchozníci! :D
 Je to tak dávno co jsem objednávala svou první lolita věc. Kromě šatů a bot Bodyline, které se snažím prodat/úspěšně jsem je prodala.
Jelikož má paměť je děravá, použiju jako pomůcku starý blog. Super na starých blozích a deníčcích je, že se můžete vrátit do jakékoliv chvíle a znovu ji prožít. Je to takový stroj času :D. V takových chvílích jsem ráda, že jsem si vedla různé zápisky, protože se často zasměju tomu, jaká byla jedenáctiletá Ari trotl. Škoda, že blog.cz skončil, takhle se toho spoustu nedochovala pro budoucí generace.
(Čtete rádi staré příspěvky/deníky?)
Byl to lucky pack a jeho obsah mi byl dlouhou dobu záhadou.

Znáte stránku My Lolita Dress? Přeprodává spoustu značek a z několika špatně prodejných vzorků udělala lucky pack s dobrým poštovným. Některé věci vypadaly dost uboze, jiné překvapivě dobře. Byl to risk a já byla ochotná ho risknout. Do podrobností jsem poprosila, aby to bylo něco navy nebo country. 
Pak přišla korona, což prodloužilo dodací dobu. Nakonec však balíček přišel a já pro něj se zatajeným dechem šla na poštu. Mamka byla se mnou a šla cestou zpátky do Tesca, takže jsem si do balíčku udělala dírku, ale z těch pár jahod jsem nebyla o nic moudřejší. Pak jsem je doma rozbalila. I přese všechno byly krásné.

 Roztomilé a hodně holčičí, dvě věci, které jsem dříve nesnášela a dnes jsou pro mě vyvolávací hláškou. (Ve stylu Winter Soldiera.) Žlutě béžové, s divnou podšívkou a LÍMEČKEM.
Nastal však problém. Za boha jsem je nemohla na stránce ani nikde jinde najít. Žádná slovní spojení je na googlu nevyvolala, vyhledávání fotkou selhalo a lolibraly radši nereagovalo vůbec. 
Tak trochu noční můra. Dlouho jsem nad nimi přemýšlela,  nešly vyhnat z hlavy a pak, netuším, co se stalo, mi před týdnem vyskočily na Pinterestu. Šok byl veliký, ale radost ho přebyla. 
Vždycky jsem jim říkala marmeládové šaty, ale ony se jmenují Strawberry Label a jsou od Jane Marble. Originálně.



Má verze  je jen bohapustá replika, nejspíš, ale mně to nevadí. Stále jsou pro mě skvělé a na jaře bych je ráda začala konečně nosit.

A teď další záhada - můžete zapomenout na bílou loli halenku? :D Mně se to totiž stalo. O problém míň, ale stejně je ten mozek zmetek. Je dost průhledná, ale já stejně holduju cardiganům. 
Dělám teď na překladu návodu do Sličné Antonie, ale je to nějaká doba, co jsem překládala. Snaha tam jednoznačně je. 

Dango (nebo alespoň snaha o něj)

Neřekla bych, že mám dobré nápady. Rozhodně ne když jde o vaření, pečení a cokoliv, u čeho můžu podpálit byt. A to říkám jako někdo, kdo během výtvarky na základce málem sežehl školu.

Ale to je příběh pro mého právníka. 

Ne všechny kuchyňské záblesky geniality byly špatné, třeba sušenky z toustovače byly super, i když se mi pak kamarádky několik měsíců smály. Po několika větších úspěších jsem si řekla, že něčím exotičtějším nic nezkazím a vrhla jsem se na dango.

Najít mouku nebyl takový problém, ale jít pro ní mi zabralo skoro dva týdny. Kaufland není tak daleko, ale po vysvědčení jsem se cítila nemotivovaně. 
Je vtipné, že když řeknu že mě teď škola deprimuje, lidi si myslí že je to tím, že tam nemám kamarády :D. Já je mám, jen jsou daleko a nemůžu je teď vídat. Dnes se to teda změní, kromě Majdy půjdu ven s Vivi a Kamčou.
Na dango toho není potřeba příliš, až na rýžovou mouku s nám všechno tak nějak válelo v okolí kuchyně. Nic takového jsem ještě nedělala, tak mi nezbývalo než doufat a nervózně vtipkovat.  

S těstem bylo dost práce. Furt bylo takové křehké, divné a a mě se už nechtělo přidávat vodu, protože už tak jsem jí použila moc. Pak jsem to vzdala a trochu ji přilila. Najednou těsto obrátilo a šlo to relativně hladce. Zabralo to sice dost času, ale mohlo to být horší.
Tady se v rohu vyděšeně krčí první várka. To jsem ještě netušila, kolik problémů mi tihle prcci přinesou. 
(Prcci jsou nadneseni, myslím, že se mi je povedlo uválet moc velké.)

Fotky jsou divně rozházené protože se mi vzbouřily obrázky a nejde s nimi manipulovat.

Takhle to bylo normálně

Pěna nebezpečně stoupla

První várka je divná

Výsledek, určitě má skvělý charakter

 Ty danga pořád a pořád nechtěly vyplavat, což mě dohánělo k zoufalství. Musela jsem to vzít do vlastních rukou a vytáhnout je i bez jejich souhlasu.

Možná je to důvod, proč mi připadali tak divné.

Aby to lahodilo i rodičům, Japonskem nepolíbeným, a sestře, která sice políbena je, ale to jídlo jí zas tak nejede, jsem to polila čokoládou. Přestože to zas tak kulaté není, čokoláda na tom moc nedržela.

Ne, že by na tom záleželo. Během vaření jsem snědla tolik těsta a částí knedlíků, že mi poté sestra dala nové indiánské jméno - Rýží pokořená.
Přísahala jsem si, že se k tomu nepřiblížím. Bylo mi na umření, jak jsem byla přeslazená.
A z toho vznikla spodní ilustrace.

 

Skeptický a zklamaný pohled na dango. Ve skutečnosti jsem měla župan, ale ten se blbě znázorňuje, takže jsem si dala své mamčinýma rukama ušité ,kimono´.
Nakonec nebylo tak špatné, ráno jsem tomu svodu podlehla, ale nebyla pro to nejlepší chvíle. 
Z kresby (předmětu) je mi vždycky špatně, jsem z ní nervózní a nemůžu jíst. Ještě, že studuju grafiku a ne kresbu a ilustraci, jak jsem chtěla původně :D. 
Pro zajímavost - černý stůl a rudé zdi, to je interiér našeho obýváku. Mamka šla kolem, když jsem na tomhle díle pracovala a smála se, že fakt vypadám jako Velma.