pátek 27. listopadu 2020

Rocky je Mrzimor

 Před domem spí bezdomovec. Doufám, že spí.
Abych nepsala o bezdomovcích, řeknu jednu věc. Jedinou, která je důležitá. Jedna z nejikoničtějších postav všech dob je Mrzimor. Docela dost to prožívám, protože mi potencionální crush řekla, že je podle ní Mrzimor úplně zbytečný a já si to, jakožto Mrzimorka, vzala k srdci.


Ať už si o Sylvestrovi myslíte cokoliv, i když vám ten film přijde blbý a prvoplánový, tak Rockyho jako postavu musíte milovat. Je optimista, i když k tomu nemá moc důvodů a když mluví s želvami, jeden se prostě musí culit. A taky je neskutečně motivační.
Když se na něho podíváte, bylo by lehké vidět jako klasického klišé sportovce. To by jste teda museli vidět jenom trailery, ale popojedem. Klasický klišé sportovec se moc neslučuje klasickým klišé Hufflepuffem, samozřejmě kromě Cedrica. I ten byl ale mnohem víc. Oba mají společné vlastnosti. Lidé je přehlížejí, jsou smolaří a dříči a hlavně, když už jim konečně vesmír naznačí, že za něco stojí, ve skutečnosti to až tak pohádkové není. 
Balboa má sice ambice a hrdost, vlastnosti typické pro Zmijozel a Nebelvír, ale zároveň nemá potřebu to nikomu předhazovat. Tam, kde je, ho dostala tvrdá práce a je si toho vědom. Zároveň se nezbavuje starých přátel, i když to jsou kreténi a dívku svého srdce si získává postupně, místo, aby přímo zatočil. 
A hlavně, i když je poražený a sražený, cení si více svých blízkých a faktu, že vyvázl živý, než toho, že z něj bude boháč a slavná osoba. Dokonce se svým soupeřem spřátelí, což je přesný opak toxicky maskulinního chování, ze kterého jsou podobné filmy často obviňovány.
Postavy jako on jsou ve filmech vždycky fajn a ten, kdo tvrdí že je Mrzimor k ničemu by se měl vážně zamyslet.

čtvrtek 12. listopadu 2020

Trocha kreativity

 Drahý jediný čtenáři, 
než bude haul věcí z Aliexpressu, přidám něco o věci, která se dá brát jako talent, ale především je to dost dobrý koníček.  



Háčkování. Ideálně háčkování amigurumi, což jsou v podstatě roztomilá háčkovaná zvířata, třeba tučňáci, sovy, cthulhu nebo krakatice. Nejen, že to lidi zaujme, ale už pěkně dlouho jsem díky tomu nemusela kamarádům kupovat žádný dárek, protože tohle bohatě stačí. Navíc je to kreativní způsob, jak zabít několik hodin.
Těmhle říkám George a Elton. Nejde o mou nejlepší práci, ale sakra, jsou to tučňáci.



Nedávno jsem začala s pletením náramků přátelství. Tím začala myslím, že jsem to po pěti letech občasné snahy a výbuchů vzteku zvládla. Hurá!
Zatím jsem dělala jen čtyři. První byl hrozný, (růžový) tak jsem toho na pár dnů nechala a trucovala. Vzala jsem si moc provázků. Najednou mě osvítilo: Vzala jsem do ruky a modrou a fialovou a povedlo se mi cosi, co alespoň drží tvar.
Náramek z fialové a žluté byl úspěšnější, srdíčka na něm sice nejsou srdíčka, ale je dobrá. A čtvrtý sice pořád není nijak slavný, ale líbí se mi, že zvládám držet vzor alespoň trochu pohromadě.
Těším se, až to budu umět pořádně. Nějaké náramky rozdám jako tajný Santa na Vánoční party, pokud se zlepším.






A abych vám dala nahlédnout i do školního života, máme za úkol lino na téma Rostlinstvo. Není to nezajímavé, ale s linem jsem nikdy nedělala a s čímkoliv ostrým jsem nebezpečná. Spíše sobě než okolí, ale i tak. Což dělá z faktu, že s sebou po venku nosím skalpel docela fun fact. Naštěstí mám hlavu na rychlé nápady a možná mírnou poruchu pozornosti, takže jsem okamžitě přišla s dvěma nápady. Masožravkou alá Malý krámek hrůz a kaktusem v sombreru. Trochu lituju, že jsem nezůstala u kaktusu.
Jde to docela dobře, i když už jsem se stihla pořezat, jen mám pořád pocit, že něco zkazím. Ujede mi ruka a bude po všem. 
Naneštěstí se to nedá dále odkládat, takže jsem musela zakročit.
Není to nejhorší.



Je to naležato. Nejde to předělat. Ale i tak to ukazuje jistý progres, jen to ještě není hotové. Nejsem si už úplně jistá, co je linie na neřezání a co líny úřez.
A taky čtu Vedlejší příznaky, je to super kniha.

pondělí 9. listopadu 2020

Domácí tým zrovna neskóruje

 Reálně, mé 13cti leté já by na mě bylo ve většině ohledů hrdé. Jsem na vysněné škole, mám hodně kamarádů, dobrý prospěch a umím dostatečně dobře anglicky na to, abych četla desetitisíce slov dlouhé fanfikce. 
Jsem ale šťastná? 
Kéž by.
Nechci si hrát na chudinku. Lidi umírají, já vím, ale když já si tu přijdu tak sama. Kamarádi, kteří mě mají rádi pro mě jsou většinou z dálky a nemůžu je vídat, přičemž na chatu jen pomlouvají učitele, který mi nevadí, takže se nemůžu připojit, nejlepší kamarádka ze základky má kluka, takže už ji skoro nevidím a s další blízkou osobu, se kterou jsem se na základce cítila příjemně jsem se začala bavit až teď, po roce. 

Nebojte se, ven chodím i tak. S holkou, která je vlastně i moje kamarádka, ale ve skutečnosti se baví hlavně se sestrou. S mou sestrou. Když jsem s nimi, ani se neobtěžují se na mě během konverzace dívat. Jako kdybych neexistovala.
A ne, prsten nemám. Zkoumala jsem to.
Když se k tomu přidá nálož úkolů ze školy, je zaděláno na slušnou depku.
Naštěstí, výčet domácích přátel nebyl kompletní. Mám ještě v podstatě příbuznou Valču, se kterou je sranda. Občas je mírně toxická a sráží sebevědomí, ale když se dá do kupy, je to prostě fajn. S ní a ségrou jsme na stejné vlně, takže mě překvapuje, že jsme se na rok a půl přestaly bavit. Proč?
Hezky popořadě.
První nejlepší kamarádka  mém životě si našla crush a v podstatě díky tomu jsem byla následující rok deprimovaná a z kvarteta se stalo trio. Druhá si našla kluka a technicky vzato nás opustila. Fakt, už si ani moc nepíšeme. Nová, ze střední, si našla kluka. Sice se furt bavíme, ale tráví dost času chattováním, což občas dělá konverzace těžké. Ale přeju jí to a chápu to.
No, a Valča si taky našla přítele. A tak se z ní na půl roku stala dvojice Petr a Valča. Úžasný. Přesně tak, jak jsem to napsala to prý ostatní viděli. Už spolu nejsou.
Dneska si dělám nostalgickou noc. Party, pro jednu osobu, která se právě vrátila do roku 2017. Byla absolutní třetí kolo, zatímco její neidentické dvojče s kamarádkou vybíraly věci na přespávačku, na kterou nebyla ani pozvaná. Jo, zatímco kamarádka zvala ségru do Prahy, protože tam bydlí její mamka. Už po několikáté. Sakra, proč se tohle nemůže stát mně? Tady pomalu umírám nudou a nekulturností.
Nemám jim to za zlé, chtějí se bavit a tak, ale cítím se díky tomu tak nějak sama. Opuštěně. Zase jako malá holka, která za velká slova skrývala pocit, že si nikdy nebude schopná udržet vztah, ať už milostný nebo přátelský. 


Ale mám se dobře. Na nostalgické noci čtu fanfikce a sleduju Merlina. Chystám s holkami vánoční oslavu pro školní partu.
Má pleť se dost zlepšila, to samé se hrou na kytaru.
Jen mi zase chybí skutečně moje blízká osoba. Takový ten člověk, u kterého je jisté, že se na něj můžete fakt spolehnout a nebát se. Možná tak ségra, jsme si blízké.
Okey, vypsala jsem tu dost lidí. Možná nejsem osamělá, jenom pořád blbá. Ale deprimovaná jsem, to zas jo.




Léto umělcovo

V červenci jsem měla svoje westernové období a měla jsem pocit, že jasné barvy amerického západu nejlépe vystihnou fixy. Přestože mi vždycky...