Reálně, mé 13cti leté já by na mě bylo ve většině ohledů hrdé. Jsem na vysněné škole, mám hodně kamarádů, dobrý prospěch a umím dostatečně dobře anglicky na to, abych četla desetitisíce slov dlouhé fanfikce.
Jsem ale šťastná?
Kéž by.
Nechci si hrát na chudinku. Lidi umírají, já vím, ale když já si tu přijdu tak sama. Kamarádi, kteří mě mají rádi pro mě jsou většinou z dálky a nemůžu je vídat, přičemž na chatu jen pomlouvají učitele, který mi nevadí, takže se nemůžu připojit, nejlepší kamarádka ze základky má kluka, takže už ji skoro nevidím a s další blízkou osobu, se kterou jsem se na základce cítila příjemně jsem se začala bavit až teď, po roce.
Nebojte se, ven chodím i tak. S holkou, která je vlastně i moje kamarádka, ale ve skutečnosti se baví hlavně se sestrou. S mou sestrou. Když jsem s nimi, ani se neobtěžují se na mě během konverzace dívat. Jako kdybych neexistovala.
A ne, prsten nemám. Zkoumala jsem to.
Když se k tomu přidá nálož úkolů ze školy, je zaděláno na slušnou depku.
Naštěstí, výčet domácích přátel nebyl kompletní. Mám ještě v podstatě příbuznou Valču, se kterou je sranda. Občas je mírně toxická a sráží sebevědomí, ale když se dá do kupy, je to prostě fajn. S ní a ségrou jsme na stejné vlně, takže mě překvapuje, že jsme se na rok a půl přestaly bavit. Proč?
Hezky popořadě.
První nejlepší kamarádka mém životě si našla crush a v podstatě díky tomu jsem byla následující rok deprimovaná a z kvarteta se stalo trio. Druhá si našla kluka a technicky vzato nás opustila. Fakt, už si ani moc nepíšeme. Nová, ze střední, si našla kluka. Sice se furt bavíme, ale tráví dost času chattováním, což občas dělá konverzace těžké. Ale přeju jí to a chápu to.
No, a Valča si taky našla přítele. A tak se z ní na půl roku stala dvojice Petr a Valča. Úžasný. Přesně tak, jak jsem to napsala to prý ostatní viděli. Už spolu nejsou.
Dneska si dělám nostalgickou noc. Party, pro jednu osobu, která se právě vrátila do roku 2017. Byla absolutní třetí kolo, zatímco její neidentické dvojče s kamarádkou vybíraly věci na přespávačku, na kterou nebyla ani pozvaná. Jo, zatímco kamarádka zvala ségru do Prahy, protože tam bydlí její mamka. Už po několikáté. Sakra, proč se tohle nemůže stát mně? Tady pomalu umírám nudou a nekulturností.
Nemám jim to za zlé, chtějí se bavit a tak, ale cítím se díky tomu tak nějak sama. Opuštěně. Zase jako malá holka, která za velká slova skrývala pocit, že si nikdy nebude schopná udržet vztah, ať už milostný nebo přátelský.
Ale mám se dobře. Na nostalgické noci čtu fanfikce a sleduju Merlina. Chystám s holkami vánoční oslavu pro školní partu.
Má pleť se dost zlepšila, to samé se hrou na kytaru.
Jen mi zase chybí skutečně moje blízká osoba. Takový ten člověk, u kterého je jisté, že se na něj můžete fakt spolehnout a nebát se. Možná tak ségra, jsme si blízké.
Okey, vypsala jsem tu dost lidí. Možná nejsem osamělá, jenom pořád blbá. Ale deprimovaná jsem, to zas jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat