Jsem velký divadelní fanda, v Americe bych pravděpodobně byla theater kid. Nebo klasický nerd, ale to je detail. Přitom jsem v divadle, mimo školu, byla jen jednou, na Jak je důležité míti Filipa.
Možná to je tím, že bydlím v městské díře, ale spíš mou neschopností přesvědčit rodiče. Mamka byla beze mně na různých hrách čtyřikrát a ne, toto prokletí se mi nepovedlo prolomit, což dokazuje, že nejsou nekulturní. Prostě jen něco řeknou a pak...
(Nic jsem nevynechala, tohle je názorná ukázka jejich chování.)
Možná to je tím, že bydlím v městské díře, ale spíš mou neschopností přesvědčit rodiče. Mamka byla beze mně na různých hrách čtyřikrát a ne, toto prokletí se mi nepovedlo prolomit, což dokazuje, že nejsou nekulturní. Prostě jen něco řeknou a pak...
(Nic jsem nevynechala, tohle je názorná ukázka jejich chování.)
Místo toho jsem se přihlásila na soutěž a dostala pozvánku na vyhlášení. V pozvánce stálo, že jsem mezi prvními třemi,.
Hurá, říkala jsem si a poskakovala dokola, až mě bolely nohy. Na vyhrávání ve škole jsem byla zvyklá, ale tohle mě dost potěšilo.
Ne na dlouho. První dvě věty, které jsem slyšela v divadle byly: A, vy jste Výkvět? Tak to nejste první.
Spoiler, ale to se stalo i mně. Je to součást příběhu. A dokazuje to, že karma je zdarma. Kamarádce jsem před tím vyspoilerovala Harryho Pottera. (Když jsem něco skoro třicet let staré, není spoilerů, ale nejspíš to bude jen můj názor.)
Za pár dnů jsem se s mamkou hrdinsky vydala do Ostravy. Je mi 16, ale nechtěla jsem tam být sama. Očekávala jsem vyhlášení přímo v divadle, nějakou tu omáčku a cizí papaláše, tak jsem se hezky oblékla. Rada do života: ty silonky, které už mají oko, se vám cestou zázračně nezpraví.
Nejspíš bych byla dost sebevědomá, kdyby mi hlavou nelátaly rady mé sestry a další kamarádky, mezi nimi hlavně ,,Radši nic neříkej."
Říct porotcům nějaký blbý vtip jim asi nepřišlo jako dobrý nápad.
F you, když se mě pak ptali, neměla jsem nic připraveného.
Pán u vstupu do divadla nic nevěděl a byl mírně nerudný, což mě s mamkou znejistilo. Ještě, že jsme tam stály tak dlouho, před odchodem si nás totiž odchytla jedna paní, která tomu všemu nejpíš šéfovala. Od té jsem e vzápetí dozvěděla, že to nevyhraju, ale co nadělám.
Cítila jsem neúspěch, ale nesžíral mě, což mě překvapilo. S egem nejspíš vyprchala i soutěživost.
Nejspíš bych byla dost sebevědomá, kdyby mi hlavou nelátaly rady mé sestry a další kamarádky, mezi nimi hlavně ,,Radši nic neříkej."
Říct porotcům nějaký blbý vtip jim asi nepřišlo jako dobrý nápad.
F you, když se mě pak ptali, neměla jsem nic připraveného.
Pán u vstupu do divadla nic nevěděl a byl mírně nerudný, což mě s mamkou znejistilo. Ještě, že jsme tam stály tak dlouho, před odchodem si nás totiž odchytla jedna paní, která tomu všemu nejpíš šéfovala. Od té jsem e vzápetí dozvěděla, že to nevyhraju, ale co nadělám.
Cítila jsem neúspěch, ale nesžíral mě, což mě překvapilo. S egem nejspíš vyprchala i soutěživost.
Taky nám dovolila jet výtahem. Doma výtah nemáme, do toho čtvrtého patra šlapeme po svých, ale už nám ho staví. Díky tomu nemáme často elektřinu, ani místo na schodech. Dělníci to blokují, ale to není nic ve zlém. Je to jejich práce.
Když jsme vystoupily z výtahu věděly jsme jen to, že máme jít k nahrávacímu studiu nebo do bufetu. Tak jsme si sedly před bufet, netušíc, kde je studio, nechaly si věci v křesílkách a šly si pro něco k pití. Seděli tam lidi, nejspíš herci, bez roušek a usmívali se. Měla jsem pocit, že jsem mezi smetánkou.
Následovalo hodně čekání, ale já si ho užívala. Přestože jsme seděly v chodbě s výhledem na stěnu, procházelo kolem hodně lidí a já jen čekala, až někoho z nich poznám. To, že nechodím do divadla pece neznamená, že o něm nečtu, neposlouchám a občas nesleduju přenosy.
Po nějaké době k nám přišla paní Sylvie, která mi všechno psala na mail, a šlo se do studia. Všichni byli moc milí, až mě to překvapilo.
Co mě překvapilo ještě víc byl počet lidí s foťákem, popřípadě jedinec s kamerou, kteří čekali ve studiu. Asi byla okurková sezóna, že mělo tolik lidí zájem o dětskou soutěž. Tak závratné číslo to nebylo, ale víc, než jsem čekala.
Potřásli (byl tam i jeden kluk) jsme si rukama a šli si sednout. Nebylo to u jeviště, ale v nahrávacím studiu, židle byly rozestaveny na schodech.
Jedna paní začala svůj proslov, další občas něco dodávala a my zjistili, že si sami namluvíme k povídce jméno a přijmení. Musela jsem se usmívat, stále na nás mířila kamera, ale v duchu jsem se zoufale chechtala. Mluvit jako kulomet, dokonce i když jsem v klidu. Jestli vás to uklidní, nakonec se mi to povedlo už na sedmí pokud. Jen jsem litovala, že mám tak dlouhé jméno povídky, ušetřila bych si hodně starostí. Balada o nepřizpůsobivém sedadle mi moc přes rty nešla. Alespoň, že to namluvili herci a ne my.
Před tím však bylo vyhlášení. Šlo se od dětí, to byla první kategorie. Mimochodem, později jsem zjistila, že děti byli přihlášené jenom tři. Až pak byla II. kategorie a já znervóznila. Naštěstí se ukázalo, že marně. Nebyla jsem třetí,ale druhá, a to prý s tím, že každý porotce měl svého favorita.
To znamenalo ještě víc potřásání si rukou, ale také mou relativní spokojenost. Hlavní cena byly lístky do divadla a já měla, a stále tak trochu mám, pocit, že bez nich se na žádnou hru nikdy nedostanu. Mamka mi ale slíbila že půjdeme na můj oblíbený muzikál, ta uvidíme.
Když jsme vystoupily z výtahu věděly jsme jen to, že máme jít k nahrávacímu studiu nebo do bufetu. Tak jsme si sedly před bufet, netušíc, kde je studio, nechaly si věci v křesílkách a šly si pro něco k pití. Seděli tam lidi, nejspíš herci, bez roušek a usmívali se. Měla jsem pocit, že jsem mezi smetánkou.
Následovalo hodně čekání, ale já si ho užívala. Přestože jsme seděly v chodbě s výhledem na stěnu, procházelo kolem hodně lidí a já jen čekala, až někoho z nich poznám. To, že nechodím do divadla pece neznamená, že o něm nečtu, neposlouchám a občas nesleduju přenosy.
Po nějaké době k nám přišla paní Sylvie, která mi všechno psala na mail, a šlo se do studia. Všichni byli moc milí, až mě to překvapilo.
Co mě překvapilo ještě víc byl počet lidí s foťákem, popřípadě jedinec s kamerou, kteří čekali ve studiu. Asi byla okurková sezóna, že mělo tolik lidí zájem o dětskou soutěž. Tak závratné číslo to nebylo, ale víc, než jsem čekala.
Potřásli (byl tam i jeden kluk) jsme si rukama a šli si sednout. Nebylo to u jeviště, ale v nahrávacím studiu, židle byly rozestaveny na schodech.
Jedna paní začala svůj proslov, další občas něco dodávala a my zjistili, že si sami namluvíme k povídce jméno a přijmení. Musela jsem se usmívat, stále na nás mířila kamera, ale v duchu jsem se zoufale chechtala. Mluvit jako kulomet, dokonce i když jsem v klidu. Jestli vás to uklidní, nakonec se mi to povedlo už na sedmí pokud. Jen jsem litovala, že mám tak dlouhé jméno povídky, ušetřila bych si hodně starostí. Balada o nepřizpůsobivém sedadle mi moc přes rty nešla. Alespoň, že to namluvili herci a ne my.
Před tím však bylo vyhlášení. Šlo se od dětí, to byla první kategorie. Mimochodem, později jsem zjistila, že děti byli přihlášené jenom tři. Až pak byla II. kategorie a já znervóznila. Naštěstí se ukázalo, že marně. Nebyla jsem třetí,ale druhá, a to prý s tím, že každý porotce měl svého favorita.
To znamenalo ještě víc potřásání si rukou, ale také mou relativní spokojenost. Hlavní cena byly lístky do divadla a já měla, a stále tak trochu mám, pocit, že bez nich se na žádnou hru nikdy nedostanu. Mamka mi ale slíbila že půjdeme na můj oblíbený muzikál, ta uvidíme.
Pak bylo hodně focení, já si přišla jako kretén a šlo se. Měly jsme několik hodin času, tak jsme se šly podívat do Karolíny a pak hledat taťkovu práci. Říkal, že to je na Nádražní, ale Nádražní je, lidičky, obrovská ulice. Cestou to mé silonky vzdaly, ale to už rozebírat nemusím.
Kdo si chce Baladu poslechnout, ať klikne na Hannibala
Kdo si chce Baladu poslechnout, ať klikne na Hannibala
To byla ta veselejší část. Teď ta stěžovací, kamarádi. Pro budoucí studenty umění povinná.
V pondělí jsem jela do svého oblíbeného města, Ostravy, vyzvednout skříňku. Jet tam bylo mnohem lepší než si ji nechat vyrabovat školníkem. Měla jsem tam ještě čoko kávu a vánoční výzdobu, o tohle jsem přijít nechtěla.
Na místě jsem potkala Kamču, kamarádku, a ta se nervozně mála. Nervózní smích je její základní vlastnost. Ta mi pověděla, že vběhla přímo mezi hodnotící učitele a připravila mě o řeč.
Chvíli jsm seděly, já jedla svůj oběd o desáté (ceasar wrap a 3bit), dokud jsme se nerozhodly, že je na čase jít mezi učitele vrátit naší třídní klíče. Naše třídní je Bulharka, což nemá význam, ale je to boží a můžete si ji představovat s přízvukem.
Na schodech jsme si ještě nějakou chvíli počkaly, ale stálo to za to. Když u nás stála, zahlédla jsem výsledky. Samé desítky a jedenáctky. Škoda jen, že to byl jiný obor.
Abyste pochopili, bodů je maximálně 15. Do 13ti to je za jedna, do 10ti za dva a tak dále. Na poslední klauzuře v pololetí jsem měla jedničku, na těsno a přišla jsem si jako král. Teď mi bylo trochu blbě, jako by si mé ego dalo dovolenou.
Ke zbytku dne se vrátím na závěr.
Celý den jsem čekala na výsledky, měly přijít v pondělí a bylo pondělí. Ilustrace je už dostala, sakra, tak proč ne kpg? (Klasická a počítačová grafika) Nakonec jsem čekala, s kamarády na chatu, až do čtvrt na devět, což byl pro mé oči šok. Notebook většinou opouštím před sedmou.
A tam jsem to uviděla. Byla jsem druhá nejhorší ze třídy, 10 bodů. Prvně mě zaplavila eufórie. Pak přišli naši, taky čekali, a zatvářili se divně.
Pak jsem si uvědomila, jak na tom jsem a rozbrečela se.
Nejsem uplakánek, tohle jsem čekala a tak, ale cítila jsem se docela zničeně. Hynek, jediný kluk ve třídě byl na tom hůř, ale i tak.
Druhý den to bylo lepší. Člověk s nejméně body na našem skupinovém chatu měl být korunován Vrchník grathiccem, tak mám nakročeno.
A ještě k tomu poledni: Když radioaktivní Spiderman kousne člověka, stane se z něj PeterParkerMan? Jaké budou jeho schopnosti?
(Mrtvý strejda? Rakovina?)
Na místě jsem potkala Kamču, kamarádku, a ta se nervozně mála. Nervózní smích je její základní vlastnost. Ta mi pověděla, že vběhla přímo mezi hodnotící učitele a připravila mě o řeč.
Chvíli jsm seděly, já jedla svůj oběd o desáté (ceasar wrap a 3bit), dokud jsme se nerozhodly, že je na čase jít mezi učitele vrátit naší třídní klíče. Naše třídní je Bulharka, což nemá význam, ale je to boží a můžete si ji představovat s přízvukem.
Na schodech jsme si ještě nějakou chvíli počkaly, ale stálo to za to. Když u nás stála, zahlédla jsem výsledky. Samé desítky a jedenáctky. Škoda jen, že to byl jiný obor.
Abyste pochopili, bodů je maximálně 15. Do 13ti to je za jedna, do 10ti za dva a tak dále. Na poslední klauzuře v pololetí jsem měla jedničku, na těsno a přišla jsem si jako král. Teď mi bylo trochu blbě, jako by si mé ego dalo dovolenou.
Ke zbytku dne se vrátím na závěr.
Celý den jsem čekala na výsledky, měly přijít v pondělí a bylo pondělí. Ilustrace je už dostala, sakra, tak proč ne kpg? (Klasická a počítačová grafika) Nakonec jsem čekala, s kamarády na chatu, až do čtvrt na devět, což byl pro mé oči šok. Notebook většinou opouštím před sedmou.
A tam jsem to uviděla. Byla jsem druhá nejhorší ze třídy, 10 bodů. Prvně mě zaplavila eufórie. Pak přišli naši, taky čekali, a zatvářili se divně.
Pak jsem si uvědomila, jak na tom jsem a rozbrečela se.
Nejsem uplakánek, tohle jsem čekala a tak, ale cítila jsem se docela zničeně. Hynek, jediný kluk ve třídě byl na tom hůř, ale i tak.
Druhý den to bylo lepší. Člověk s nejméně body na našem skupinovém chatu měl být korunován Vrchník grathiccem, tak mám nakročeno.
A ještě k tomu poledni: Když radioaktivní Spiderman kousne člověka, stane se z něj PeterParkerMan? Jaké budou jeho schopnosti?
(Mrtvý strejda? Rakovina?)
Žádné komentáře:
Okomentovat