Jestli byl tohle nejlepší večer mého života, jsem buď hodně šťastná, protože to bylo boží, nebo deprimovaná, protože už skončil. Pořád jsem ještě moc nadšená na to, abych něco skutečně promýšlela a to už je to týden :D.
Nekoncertní část, prolog:
Začalo to okolo roku 2015, kdy jsem zoufale chtěla být emo a každý zroj mě odkazoval k napajedlu všech smutných, zlomených a hlavně cool teenagerů: MCR. Má angličtina byla ještě zoufalejší než dnes, takže jsem si o nich nemohla ani nic najít. Například to, že se sami nevnímají jako emo kapela. Zato jsem se mohla dívat na jejich videa a poslouchat jejich hudbu, a ono mi to stačilo. Bylo to zajímavé, plné energie a tak nějak mi to pomohlo. Ne s emo estetikou (přičemž dnes už vím, že emo není jen o hadrech), ale s tím že jsem byla divná a oni super. Sex Pistols mě nikdy nedokázali uklidnit, ale MCR ano a já to tenkrát nevěděla, ale potřebovala jsem to jako sůl.
A pak jsem zase začala poslouchat něco jiného, Bowieho, Oasis, více Sex Pistols a hromadu dalších britských typů.
I tak, pokaždé když hráli v rádiu nebo jejich klipy pouštěli v televizi, měla jsem Vánoce.
S Kamčou jsme letos pracovaly v absolutní díře a abychom přežily dlouhé večery a ještě delší dny, bavily jsme se o utrácení naší nadcházející výplaty. Tenhle koncert byl jedna z možností, upřímně mě překvapil. Koho by bylo napadlo, že se dají dohromady? Někteří fanoušci konspirovali, ale od johnlocku se na tyhle věci nachytat nenechám.
Uplynul téměř rok a vyšel nový song. Byla jsem zrovna na praxích, ale nemohla se dočkat, tak jsem si ho stejně pustila. Fakticky mě to nabudilo, už jsem se nemohla dočkat.
Teď už nastal čas k výběru outfitu, jelikož jsem tak trochu povrchní. Zabralo mi tak měsíc vymyslet něco, s čím bych byla spokojená, bylo to takové červeno růžové kombo. Mám teď červené vlasy, a před dvěma měsíci jsem se začala stříhat na Party Poisona, takže jsem se s tématičností nemusela tolik snažit. Taky jsem si půjčila červenou kravatu.
Kamča zapadala ještě víc, dokonce si ušila Party Poison masku. To bylo boží. Danger Days jsou prostě esteticky někde jinde.
Po výběru ohozu zbývalo už jen dojet na místo. Zní to jednoduše, ale s českými vlaky nikdy není nic jednoduché. Nikdy. Takže jsme skoro hodinu stáli mimo hlavní trať, u domečku nějaké sekty a rybníčku. Alespoň jsme se mohly začít líčit.
Pak byl problém na stanici metra, byl výpadek, tak jsme běžely na Můstek. Není to tak daleko, ale i tak jsme se ztratily. Naštěstí ne na moc dlouho, i tak by ale bylo fajn kdyby jedna z nás byla holub.
V tomhle bodě bylo 16:28 a myslely jsme, že brutálně nestíháme. Další zádrhel nastal na recepci, ale vyřešil se. Už jsem ani nechtěla říkat nic pozitivního, to se pak vždycky všechno sesypalo.
Naštěstí jsme se nakonec dostaly na pokoj, doběhly na zastávku (což mi připomnělo Danger Days, tak jsem byla spokojená) a dokonce jsme i chvíli čekaly. Hrály jsme žluté auto, ale s fandy MCR. Čím blíže jsme byly, tím to bylo jednodušší, tak jsme pak hráli žlutý trabant, což znamená ultra fanda.
A teď skutečný koncert.
Hned jak jsme se dostaly dovnitř, Kamča si zašla pro tričko. Měli super věci, tak jsem podlehla a taky si nakoupila. Myslím, že nás ceny opravdu vyděsily, jelikož jsme se pak ještě dlouho nervózně smály. Na druhou stranu, bylo téměř osvobozující zbavit se většiny peněz. Tenkrát mi to tak přišlo. Teď si díky tomu nemůžu dovolit ani vodku s džusem. Ale i tak, stálo to za to. Obě jsme si koupily Bravo tričko, jednou ho sem budu muset hodit. Je bezva.
Ostatní fanoušci se mi taky líbili, hlavně jejich outfity. Jedna týpka se mě zeptala, jestli je Kamča moje kamarádka, asi chtěla její číšlo,a další nás zastavila, ukázala na Kamčinu masku, řekla "Party Poison" a odešla. Vypadala šťastně. Bylo fajn cítit se zase jako součást komunity, jako na Animefestu. Nikoho z nich ani znát nemusíte, ale víte, že jste jedním z nich.
Pak jsme potkali Kamčinu kamarádku s její kamarádkou, chvilku se poflakovaly s předraženým pitím a hlavně čekaly. Původně jsme měly lístky na stání, ale pak se změnil stadion ze Sinoby na O2, tak jsme skončily na nejvyšším patře. Moc jsem toho neviděla, ale dost jsem slyšela, takže jsem ke konci večera byla téměř hluchá.
Manon Meurt byli zvláštní volba. Jsou super, určitě jde o kvalitní hudbu, ale atmosférou se dost lišili od všeho, co přišlo po nich. Bylo fajn vidět českou kapelu, ale popravdě, zvolila bych jinou. Ale jakou? Mirai? Nemáme moc s čím pracovat.
Po nich přišla pauza a po ní Eclipse. Byli super! Sice mi neustále někoho připomínali, (většinou mix Twister Sister a Die Ärtze), ale líbila se mi jejich energie. Všechny to probudilo, a zdálo se že si hraní užívají, alespoň myslím. Moc často se na koncerty nedostávám.
Pak přišla další pauza. Diváctvo mohlo stěží dýchat, vše nás donutilo k jásotu. Má skupinka žertovala o tom, že stačil letmý závan vzduchu a šíleli jsme, ale byla to zábava. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, a to už mě bolely od samého tleskotu ruce. I když, nemyslím si, že by to bylo moc slyšet, měla jsem rukavice.
Čekali jsme, jásali, a pak zas, zas a zas, a pak fakt přišli. Nepamatuju si toho z těch prvních minut moc, ale vím, že začali s The Foundations of Decay a pokračovali s I´m Not Okay. Každý zpíval nebo řval, já rozhodně zplna hrdla řvala. Možná to není nejoriginálnější volba, ale tohle je moje oblíbená. Jasně si pamatuju, jak jsem jako děcko sledovala to video. Jedna z prvních alespoň trochu queer reprezentací v mém životě.
Zpočátku bylo audio dost funky, takže jsem nerozeznala jednotlivá slova, ale pak se to srovnalo. Navíc vedle mě seděla Kamča, tak jsem mohla poslouchat něco málo i od ní. Sedadla přede mnou byla prázdná, tak jsem občas skočila dolů pro lepší výhled, ale když vedle mě nebyla kamarádka, nebyla to taková zábava.
Bylo to vysoce spirituální, stačilo mi jenom sledovat kapelu a zpívat. Nejlepší ovšem bylo vědomí, že přesně tenhle okamžik nás všechny přivedl na jedno místo. Překvapivě hodně míst bylo volných, ale i tak nás bylo dost. Myslím, že jsme to docela rozjížděli.
Bohužel nemůžu popsat všechny písničky, protože by to vyšlo na novelu, ale některé zmíním. Zbožňuju Ghost of You, což přišlo před jedním z největších bangerů, Na Na Na (Na Na Na Na Na Na Na Na Na). Vyřvávání mělo největší účast, snad pro svůj "jednodušší" refrén, nebo protože to je sakra úžasné. Ta energie by stačila na pohon celého města.
Celou dobu jsem netušila co se děje, ani mí kamarádi, ale bylo to boží. Došlo na dramatické pití vody, myslím teda, s rudým blikáním a se vším. Bylo to skoro až vtipné.
Asi vám nemusím říkat co se dělo když začalo Welcome to the Black Parade, ale prošlo to skrz mě jako Wolverinovi drápy. Říká se tomu drápy? Jde mu to z kloubů, původně to je kostěné... dejme tomu drápy.
Všchny písničky byly rychlejší a syrovější, než jak jsem zvyklá z nahrávek. Představte si to u Teenagers, lidi při tom šíleli snad ještě víc než u přechozích, a už to před tím to bylo divoké.
Až mě bolí, jak málo se toho ve skutečnosti dá popsat slovy.
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Byla bych tam schopná sedět hodiny, naslouchat celé jejich diskografii., dokonce i když mě začal bolet žaludek. Tohle se stane, když během dne sníte jen dva tousty.
Následovaly další super songy, ale ty už si tolik nepamatuju. Na rozdíl od atmosféry, ta se z hlavy vytěsnit nedá. Bylo trochu divné veselit se a dokonce tančit Macarenu na Mama nebo Helena. Uháčkovala jsem potkana, chtěla jsem ho hodit na kapelu, ježto to vždycky vypadá jako sranda, ale měla jsem z těláku trojku (jednou, ne letos), tak si to umíte představit. Doufám že má teď Krystof hodného majitele.
Příště si zaplatím za lepší místo. Sice to byla nejúžasnější noc mého života, z části díky ostatním fanouškům, mezi kterými jsem si zase přišla jako velký kolektiv, ale fakt bych toho chtěla vidět víc. Tohle je část appealu, oni a cokoliv z toho co dělají na pódiu.
Vždyť oni ani nemají důvod být tak cool, ale prostě jsou.
Po The Kids From Yesterday show dokončila a všichni jsme šli domů. V obří skupině. Představte si že jste normální týpek, jedete domů z práce, a najednou k vám naskočí armáda pankáčů, gotiků a další chamradi. Bylo nás tolik, že jsme se ani nevešli do metra, tak jsme museli čekat.
Fun fact o mém osobním životě - na jedné fotce z Instagramu to vypadá, jakože je Frank v Museu Lega. Víte, kdo pro ně dělal hromadu práce na praxích?
Ano, člen MCR možná viděl výsledek mé neplacené práce. Co je váš životní úspěch?
Kapela byla absolutně úžasná. Líbí se mi Gerardův nezpívací hlas, je zvláštní. Kamča mi říkala, že Mikeymu začaly ustupovat vlasy, ale osobně jsem si ničeho nevšimla. Její jediný problém byl, že by snesla více I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love.
Rozhodly jsme se nejít hned spát, místo toho jsme koupily levné drinky a hrály chlastačku na Comeback. Nedopadlo to dobře, byly jsme moc unavené, tak toho většina zbyla na druhý den. Navíc jsem umírala hlady, křeče od žaludku byly k nevydržení. Naštěstí mi ještě zbývaly dva tousty.
Ráno se nám povedlo prošvihnout vlak, tak jsme čekaly na nádraží. Přišla za námi týpka a ptala se, jestli si může vyfotit naše trička. Chtěla si je koupit, ale nakonec zvítězil selský rozum, popřípadě placení nájmu. Byl to zvláštní pocit validace.
Takže ano, možná jsem teď na mizině, ale získala jsem skvělou vzpomínku, úžasný kus oblečení a něco zajímavého do svého nudného života.
Nemůžu se dočkat dalšího koncertu, i kdyby měl být až v příští dekádě.
So long and good night, tohle mi trvalo napsat týden. Ale byl to těžký týden. Na anglickém blogu to visí od pondělí, píšu tam dřív protože v opačném pořadí mentálně překládám z češtiny a to není má silná stránka.
Hezký víkend.
Žádné komentáře:
Okomentovat