Co ze mě vyroste? Je tu nějaká naděje?

 Jsem členem klubu blogerů a už nějakou dobu se snažím napsat něco k tématu, ale jsem v poslední době často bez nálady, popřípadě bez času. Jedno téma mě však ale zaujalo a dokonce k němu mám co říct a tím je Povolání.

Když jsem sehnala svou první brigádu v pizzerii, mamka se na mě smutně podívala a prohlásila, že já nejsem typ na vydělávání si rukama. Tenkrát mě to zarazilo, ale ona má pravdu. Jsem malá, přirozeně kulatá a změna teploty mě vždycky položí na lopatky.
(Mám pocit, že ve Hře o trůny by mě teď nazvali dítětem léta.)
Na druhou stranu jsem taky pěkně ambiciózní a podle většiny i chytrá, což vede ke spoustě přemýšlení nad budoucností. Mám přehnané představy o vlastní inteligenci a schopnostech, takže si představuju svá studia na předních univerzitách, od NYU po Oxford, a pevně věřím, že mě přeci musí vzít. Že jo. Alespoň někam. 
Ale na jaký obor?

Myslím, že gif mě prozradil. Podlehla jsem svodům archeologie. Byla jsem, a to trvá i dodnes, zažraná do historie, blyštivých pokladů a všech těch příběhů které za tím stojí. 
O tom však archeologie není. Je to o dřině, vykopávání a tak dále a tak dále, alespoň myslím. 
Díky svému tehdejšímu nápadu jsem se začala učit luvijsky a zajímat se o luvijský lid jako takový, a kdyby mi můj hlavní plán nevyšel a já se musela uchýlit k vykopávkám, moc ráda bych rozkryla tajemství této civilizace, ale neumím si představit sama sebe jako archeoložku, rozhodně ne praktickou. Bojím se štírů, hadů a na přímém slunci se mi dělá špatně. Tím jsem právě vyřadila většinu zajímavých lokalizací. 
Mohla bych být akademikem, ale to mě tak úplně neláká. Celkově je to pro mě hezká, svým způsobem uklidňující, ale neuspokojivá představa. 

Jako malá jsem chtěla být jako Indy. Věčně na cestách s krásnou slečnou po boku. Teď mám jiné cíle, ale stejně je to hezká představa. Musíme si však uvědomit jednu věc. Indiana Jones je film a já miluju filmy. 
Svítá vám?
Právě teď je mým snem slavný filmový business. Ano, ten co prý mladé nevinné lidi jako já sežvýká, vysměje se jim a pak je vyhodí celé zmuchlané na dlažbu, což je vede k tomu že ve třiceti dělají servírky a číšníky v nějakém podniku v LA. 
Jediné štěstí, že nechci být herečka. 
Jako malá jsem všem tvrdila, že chci být režisérka, přičemž jsem myslela, že to je osoba co píše scénáře. A několik let později jsem se k té myšlence, tentokrát se správným názvem, vrátila a díky tomu vypadá má budoucnost alespoň trochu růžově.
Se scénaristikou bych se ráda přihlásila na FAMU, a na několik škol v Británii (UCL, KCL, atd.), ale nezapomínám ani na zadní vrátka. Jestli se během let nic nezmění, hodlám si dát i vedlejší obor, nejspíše archeologii, protože se občas budím s představou, jak jsem vyhaslé nic co nikdy nic nedokázalo. 
Toho se dost bojím. Že nikdy nebudu dost dobrá. Nejspíš nestvořím další Samotáře, ale co Lásku nebeskou? Chci točit filmy, chci být uznávaná, ale vždycky je tu velká šance neúspěchu. S oblibou tvrdím, že si ve volném čase píšu děkovné řeči na ceny od Oscarů po Zlatou malinu, jenže nemusím dosáhnout na žádnou cenu. Fakt. Jsem si toho vědoma. Když se potom chovám přehnaně sebevědomě, co se mé budoucí kariéry týče, není to protože bych byla tak sebejistá, ale protože se o tom snažím přesvědčit sama sebe. 
A nemůžu si pomoct. Možná by bylo fakt lepší zacouvat k vědě. Mamka mě tlačí k Dějinám umění, ještě to prostě není pro mě. Sice o nich hodně vím a zajímají mě, ale co bych s nima mohla dělat? Žádná z nabízených možností mě neláká. 
Řekla bych, že mi ambice zatím moc štěstí nepřinesly. Snad se to jednou změní.

(Chci ještě zmínit rozhovor s mamkou a taťkou. Stěžovala jsem si. jak jsem si představovala že na třídní sraz po dvaceti letech pojedu v bouráku který bude v té době obdoba Mercedesu a mamka poukázala na to, že to si představují všichni. Shodly jsme se, že asi chceme všichni působit jako frajeři. Taťka prošel kolem a nevěděl o co jde, tak řekl že byl za největšiho frajera a šel si dál :D. Možná jsem to ego zdědila po něm.)