Léto umělcovo

V červenci jsem měla svoje westernové období a měla jsem pocit, že jasné barvy amerického západu nejlépe vystihnou fixy. Přestože mi vždycky šla více kresba předměty, které se nedají smazat (pero je můj speciál :D), překvapilo mě, jak snadno to šlo. Přestože to není to nejlepší, co jsem kdy vytvořila, byla jsem s tím spokojená. Hlavně jsem se překvapivě skvěle bavila - skrze plochy a barvy, které se nedají smíchat v jemný stinný přechod jsem probudila vnitřního fauvistu. 
Bylo to skvělé načasování, protožeeee...

Se blížil plenér. 
Letos jsme jeli do Jeseníků. Umíte si představit, že jakkoliv jsme přátelský a přejícný kolektiv, někteří z nás trpí představou, že jsme nejhorší. V prváku jsem každé ráno umírala strachem, že to někomu dojde a okamžitě mě vyhodí ze školy. 
Letos jsem měla poprvé pocit, že kreslím co chci, jak chci a navíc mě to ještě baví. Učitelé mi poradily, ať zkusím kreslit přírodu, (no jo, protože všechno kreslím křivě :D,) a mě to bavilo. Prý mi to i docela šlo. 
Dívka na všech třech obrázcích je Klárka, bruneta která byla obarvena jelikož nemám hnědý fix.

Slíbila jsem krajinku a tady je. Víte, jak dlouho to trvalo? 
Dvě hodiny. 
Nechci tvrdit, že se mi zajídá realistická kresba. To bych kecala. Ale impresionismus a z něho vzniklé styly mi je bližší a tak jsem se jím, s fixem v ruce, inspirovala. Je to moje první skutečná krajinka, a myslím, že jako taková nedopadla špatně. Hlavně mě bavily hory - ráda zkouším vzdušnou perspektivu, zbožňuju totiž gotickou a raně renesanční malbu. Taky bylo zajímavé vymýšlet, jak udělám stromy. 

A samozřejmě pár figurálek. Kája zase s Klárkou, při obědě. Kája má nádherný profil a Klárka výraz. Učitelé mi chválili ten její u nás ikonický škleb, má takový zajímavý úsměv. Mně se zase líbí její vlasy, má je až po zadek, ale to jsem nemohla zachytit. Myslím, že lepší portréty se mi nikdy nepovedly.
Zjistila jsem, že na rozdíl od krajin nejsem schopná dělat portréty na pohlednice. 

Tomuto dílu říkám Zátiší s Vivi, alternativně Vivi jako jedna z mých francouzských dívek s mými Barbie botami na podlaze. Zase perokresba. Když tak nad tím přemýšlím, skoro furt pracuju jen perem a fixy :D. Možná to začne být repetetivní. 
S partou jsme zrovna odpočívaly, ale to neznamenalo, že jsme nepracovaly. Každý večer jsme dostávali známky a hodnocení, takže jsme pracovat museli. 

Dva menší obrázky, pohřební krajina a kostel. Na hřbitově jsem si vypálila kolečko na nohu a mám ho pořád, takže ho budu mít minimálně až do ledna, kdy už konečně budu bílá jak máslo. Netěším se, až přijdu o opálení, ale je to lepší než kolečko na noze. A kolečkem myslím kolco před půlku lýtka, které jde vidět. Fakt hodně vidět.
Kostel je jediná architektura z plenéru, která se mi celkem povedla. Ráda pracuju s rudo-oranžovou paletou. 
Třetí obsahuje moje dvě první práce, které měly úspěch. Proto jsem pak taky začala pracovat z fixy. Černobílý oblouk z naší ubytovny je pak práce, kterou učitelé považovaly za nejlepší. Asi má atmosféru. Bavila mě, navíc není ani tak křivá :D.
Ti šneci nejsou dodělaný, mrchy furt utíkaly.

Tohle je mix prací z plenéru a z brigády. Lipno (Planá) byly super, ale v okolí se toho moc kreslit nedalo, tak jsem pořád dokola kreslila výhled z místa, kam jsme se chodily opalovat. Taky jsem přihodila věžičku, je totiž zcela vzácně kreslená pastelkami.
Myslím, že na některých krajinách z brigády jde vidět, že jsem se propadala hlouběji a hlouběji do spirály úzkosti. Vypadají ještě expresivněji, než ty z plenéru. Taky mi začaly docházet fixy, takže jsem musela být kreativní.

Níže jedna z mnoha figurálek opalující se Petry, zkouška s pastely a další perokresba.

Pár kreseb z dovolené. Mamka mi před ní koupila velký kbelík z fixy, což mě neskutečně potěšilo. Jakkoliv jsem si idealisticky představovala, kolik toho nakreslím, nakonec jsem moc nestíhala :D. 
I dovolená byla na Lipně, takže jsem kreslila hlavně vodu. Na ní byly plachetnice takže ehm jo, přesně to je na první práci. 
Chaotické střechy jsou z Krumlova, pod ním je zeď z Velhartic. Byla by lepší, kdyby mi naši se ségrou nenaznačovali, že by už rádi šli. Vedle je lesní cesta, upoutalo mě, jak děsivě vypadá. Bylo těžké ji vystihnout a úplně se to nepovedlo. 

Další kresba z Krumlova, na tuhle měla trochu víc času. Přesto s ní nejsem spokojená, ale vím, že mě bavila. Ať teď vidím, jak je zase křivá.

Abych sem pořád nedávala jenom krajinky, přidám i pár dalších věcí. Hned, jak jsem se vrátila z brigády, vrhla jsem se na klasické umění. Hodně jsem o něm četla a udělala jsem podle něj hromadu studií.

Tyhle tři mám snad nejradši, anděla kvůli výrazu (chudák se nejspíš neustále ládoval kávou), Bakchus, protože je tak dramatický a Zvěstování od da Vinciho. Já vím, že to není originální, je to jen kopie, ale bavilo mě to. Práce s pastely může být špinavá a zdlouhavá, ale výsledky stojí za to. Tohle se líbilo i mým kamarádům, což znamená, že jsem se nebála jim to ukázat, na rozdíl od jiných obrazů.
Na Vánoce jsem dostala knížky o da Vincim a Majkelandželovi, takže jsem měla dost materiálu. Jestli si za pár měsíců vytáhnu renesanční malbu, budu poměrně spokojená :D.

Tohle je jedna z mála originálních kreseb, se kterou jsem spokojená. Je myslím poměrně hezká, inspirovaná výstavou MEN na zámku Hluboké, klasickou malbou a kamarádkou Kamčou, duchovním otcem všech polonahých andělů s vyšším počtem očí. 

Taky jsem šla na pár výstav, včetně Egona Schieleho. Nevím, co si o jeho odkazu myslet, ale některé z jeho prací se mi dost líbily. Taky jsem zašla na Hlubokou na Pištěka a další výstavy, přičemž jsem musela obdivovat jak nádherně je celý areál postavený. Až budu bohatý osamělý milionář, tohle si dám postavit xD. Nechci se tu však rozepisovat o každé zvlášť.
Na druhou stranu, do kina jsem se dostala jenom jednou, na Mavericka. Je to škoda, ale nemyslím si že toho moc stálo za ty peníze.

 Zítra začíná škola, a já snad ani nejsem moc nervózní. Nervózní jsem celé léto, z různých věcí, ale tahle věc mě nechává klidnou. Jen se mi nechce trávit zase deset hodin učením a vstávat o půl šesté. 
Jak se cítíte vy? :) Snad jste všichni v pohodě. Teda, v rámci možností. A snad se vám všem bude dařit, ať už studujete, nebo jste už šli pracovat.

Jak jsem si v létě zamilovala jaro

Renesanci jsem nikdy nijak zvlášť nemilovala. Ten mix nudné architektury, urážení gotiky a ujíždění na čemkoliv, co vzdáleně připomíná antiku, mě nutil obracet oči v sloup dost vydatně na to, že jsme s kamarády dokonce založili Vasari hate club. Bože chraň každého, kdo se mi snažil vsugerovat, že šlo o jedno z nejlepších období pro umění, vědu a v podstatě úplně všechno.

Teď když jsem starší nemůžu říct, že bych toto období nesnášela. Ne, že bych si ho snad oblíbila, ale už si nemyslím, že jsou všechny jeho výplody otřesné. Především jsem si tedy našla cestu k renesančním malířům a jejich nádherným dílům. 

Jednou jsem ve snaze udržet se na stabilní mentální úrovni (brigáda mi dala zabrat) procházela e-shop Duchess Milianda. Je to evropská indie značka, která hodně pracuje s potisky klasického umění. Jestli jste někdy snili o tom, že s sebou všude potáhnete své oblíbené dílo, je tohle místo pro vás. Mají dokonce i historickou sekci plnou rób posledních staletí, ale nechci psát analýzu stránky.
Narazila jsem na šaty Primavera a absolutně se zamilovala.

 

Na tom elegantním střihu, dalo by se říct téměř minimalistickém, mě něco uhranulo. Připomíná mi to Diorův New Look. Řekla bych, že je skutečně "statement", kus oblečení který se nosí sám. Doplnila bych ho jen o pár doplňků ve slonovinové/červené, a byla bych spokojená.
Těší mě, že si umím představit outfity. U některých svých vysněných šatů by za bžilion let nic moc nevymyslela. Můj oblíbený je zchudlá šlechtična, přestože by to víc sedělo k Michelangelovi. Zahrnoval by  tuhle halenku a jednodušší černé doplňky. Přesto bych se nejspíš pokusila i o něco OTT, protože to zní jako sranda. 

Navíc, kdybych si v těchto šatech vylosovala u maturit renesanci, byla by to jasná jednička.  
Ale proč mám tak ráda Primaveru? 



Primavera, znamenající jaro, je malba z 80. let 15. století umělce Sandra Botticelliho, který může být označen za tvůrce jednoho z ideálů renesanční krásy. Krom toho je znám především pro svůj osobitý rukopis plný melancholie, drobných detailů a jakési nadpozemské elegance, díky které je jeho dílo skvěle stravitelné pro diváka i po šesti staletích. 
Zobrazuje devět postav na louce s pomerančovým hájem, symbolem rodiny Medici. Postavy patří do antické mytologie. V centru stojí Venuše, oblečená v bílých, propracovaných šatech, označených jako "pouze zlato a světlo". Je namalována jako typická Botticelliho kráska. Přelétá jí její syn Amor, připravený vystřelit na jednu ze Tří Grácií. Jsou to sestry v bílých šatech, tak jemných až jsou téměř nahé. Tancují, protože jsou bohyněmi všeho krásného a okouzlujícího. Není divu, že se staly Venušinými společnicemi.
Vedle nich stojí Merkur, další symbol Medicejských. Odhání tmavé mraky zimy. Skrze způsob, jakým jej sleduje jedna z Grácií (Castita) historici usuzují, že jsou pár, nebo alespoň zamilovaní. Vyvažuje to druhou dvojici, modrého Zefyra a nebohou Chloris. Někteří to považují za drsné dostavení, většina odborníků se shoduje, že se jí chce zmocnit. Přestože je Zefyros popisován jako nejklidnější z větrů, většina příběhů o něm ho líčí jako někoho, kdo nebere ne jako odpověď. Například Hyacyntus. Žena opodál je tak trochu obklopená tajemstvím, ale nejčastěji je vnímána jako Flora. Zepfyr litoval svého činu a měl v ní Chloris proměnit, minimálně tak zní jedna z verzí pověsti.
Obrazy této násilné nátury byly často dávány novomanželům. Hodně to hraje na notu toho, že ženy nikdy neměly toužit po muži a tomu to mělo být jedno. A taky na oblibu antiky a Ovidia, což je podle mě jediný důvod, proč se Boccacio proslavil.

Jde však o mnohem více, než jen pěkný obrázek, jelikož je Primavera nositelkou mnoha vrstev symbolismu. Existuje spousta interpretací tohoto díla a experti jsou stále schopni přicházet s novými nápady.
Existují také výklady považované za nejen oficiální, ale dokonce zamyšlené. Jeden je politický, ukazující na všechny odkazy na moc rodiny Medici, ale také na jejich vnitřní spory. Obraz byl dokonce použit Lorenzem di Pierfrancesco (který nastoupil k moci po smrti Lorenza I., odchodu Piera de Medici, a popravou Fra Giraloma, což byly události které proběhly v rámci zhruba šesti let) jako osobní propaganda.
Ne, že bych ho za to odsuzovala, pro Florencii to bylo velmi bouřlivé období.
Mám ráda teorii o personifikovaných městských státech. Amor je Řím, už jen kvůli faktu že je Roma anagram jeho jména. Florencii, město květin, zastupuje majestátní Flora. Merkur je Miláno, Venuše Mantova, Chloris Bolzano a Zefyros Benátky. Tři Grácie symbolizují Janov, Neapol a Pisu. Odpovídá to výklad obrazu jako alegorii lásky - emoce se mění stejně rychle, jako spojenectví. Přestože tuto myšlenku nevnímám jako příliš pravděpodobnou, oceňuji kreativitu. 
 Další tvrdí, že Merkur byl namalován podle bratra Lorenza I., Giuliana, zatímco Venuše vznikla podle Simonetty Vespucci. Údajně to byli milenci, s jistotou to však nevíme. Stejně tak má být Simonetta Botticelliho velkou láskou, to, ze které se nikdy nevzpamatoval. 
A samozřejmě, je to také alegorie jara a, cituji anglickou Wikipedii, "but it is generally agreed that at least at one level the painting is "an elaborate mythological allegory of the burgeoning fertility of the world.""

Proč se mi tedy tato malba líbí? Většinou propadám modernějším pracím, především víc grafickým, jako je můj drahý Toulouse-Lautrec.
Myslím, že to bude zčásti barvami. Jsou jako mlha nad propastí, jemné a přitom evokují tajemství. Taky se mi líbí stylizace, díky které bylo dílo na dlouhá léta zapomenuto. Nemám nic proti realismu, ale poupravené verze skutečnosti jsou mi bližší. Botticellův svět je plný postav s jemnými rysy a okouzlujících scenérií, díky kterým Leonardo da Vinci prohlásil, že neumí malovat přírodu. Nakolik s ním souhlasíte je na vás.

Mějte se hezky, snad mé psaní nikoho nezmátlo. 

Výkyvy nálady i pracovního nasazení

Už před rokem jsem si říkala, že práce v kuchyni musí být nejtěžší. 

Tenkrát jsem dělala v nejmenovaném "zábavním" parku a vyzkoušela jsem všechny možné pozice, od strašení na strašidelném zámku po točení ledové tříště. Před tím jsem zase byla v pizzerii, ale to popravdě nevnímám jako takovou kuchyň. 
Letos jsem v kuchyni a za barem a musím říct, je to dost náročné. Já vím, asi jste to čekali. Pracuju patnáct hodin, dva dny po sobě, a pak jsou dva dny volno. To přecházím od manických záchvatů melancholie po radost, nadšení, a obavy z dalšího dne celý druhý den volna. Končím tady 5.8., což znamená že tenhle měsíc mám ještě šest směn. Příští měsíc mi možná dají samé trhané, což v praxi znamená že se každý den otáčím kde je mě potřeba s tím, že mě po obědě pošlou na hodinu domů. Stačí mi to dva dny po sobě, a nechci vám lhát, radši bych se hodila marod, než abych pracovala šest dnů v kuse bez pauzy. 
Ale jsou tu i pozitiva. Plat je slušný, s kolegy vycházím, a Lipno je krásné. Už jsem byla na pouti a v Budějovicích, což byly fajn výlety. 
S Petrou koukáme na Černobyl. Připojení blbne, takže se to furt seká, třeba právě teď mi vypadl net. A taky pracuju na přijímačkách a občas kreslím. Chtěla bych i malovat, ale k tomu je těžší se dokopat. 
Takže zatím žiju, pa.

Zase další léto, zase další brigáda

Léto je u mě ve znamení práce, možná to je tím, že na běžné užívání si je stejně moc vedro. 
Nebo tím, že přes školu na práci čas nemám. 
Tak jako tak, dělám teď patnáctky v penzionu na Lipně. Patnáct hodin, to je hodně práce, a to mám za sebou teprve dvě šichty. Tady to chodí tak, že si odpracujete dva dny, další dva dny máte volno a tak dále, ale asi jsem zase nějaká speciální, protože s Petrou jsem za posledních pět dní pracovaly dvakrát a teď máme další dva dny volna. 
Už jsem stihla dělat snad všechny typy kávy bez alkoholu a od dělání koktejlů mé pořád pálí ruce. (Citrusy jsou zlo.)
Když mám volno, snažím se dělat věci na přijímačky. Mám rozepsanou druhou povídku, ale ani po půl roce brainstormingu nevím, o čem bude ta třetí. Nečekaně se mi sešli dvě víceméně fantasy, a teď bych chtěla něco realistického, ale jediné, co mě napadá je sci-fi. To je můj oblíbený žánr co se psaní týče, ale nevím. Většinou to je postapo a to by se teď asi nehodilo. 

To je teď asi všechno. Žiju, i když moc nestíhám psát. 

Lolita 52 Challenge; 14th week

 Nedávno jsem se vrátila z plenéru. Byla jsem tam od pondělka do pátku a musím říct, překvapivě jsem si to užila. Nejsem moc přírodní člověk, ale Branná byla super a začaly mě bavit krajinky. Nejraději je dělám fixy, ale i pastelky jsou fajn. Je to taková pohoda sedět s kamarády a třeba dvě hodiny v kuse pracovat na jediném obrázku.
Navíc jsme se dívali na filmy, například Brain Dead nebo Loganův útek, a většinou to byla sranda, takže mám hlášky na zbytek života. (Ty čůráš na moji maminku!)

┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓

 What my own Lolita lifestyle is like

┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

Moc lifestyleových věcí nedělám. 
Nechodím na čajové dýchánky a nevlastním okrasný porcelán, takže to ani nemůžu předstírat, přestože to vypadá jako zábava. Navíc, stejně jsem spíše na kávu, a tu si na své šaty rozhodně vylít nechci.
Piknik v lolitě by mi nevadil, bylo by to vlastně nehorázně super. Navíc, vím přesně co bych se vzala - tu marmeládovou repliku Jane Marple. 
Navíc nemám ani roztomile vyzdobený pokoj. Jelikož ho sdílím se sestrou, shodly jsme se na cool výzdobě, což zahrnuje hromadu plakátů a fotek.  Jednoho dne bych si přála mít krajkové záclonky nebo více plyšáků. 
Navíc jsem přestala poslouchat japonskou hudbu a sledovat anime. 
Co teda vedu?

Když lolitu nosím, je to obvykle super casual. Minimální objem a jemné doplňky, kterých sice nosím hodně, ale ono se to ztratí. Nosím lolitu když jsem ve stresu, nebo když potřebuju vypadat zajímavě. Samozřejmě chci občas prostě nahodit to nejlepší, co má skříň nabízí, to jsem asi nejšťastnější. Obvykle to jsou modré víly, jako letos na klauzurní obhajoby. Sice to šlo dost jižně, ale ten outfit se všem líbil. 

Jde to dobře se sebepéčí. Což je pěkně ubohý překlad self care, ale jak to lépe popsat netuším. Snažím se starat o své vlasy a pleť, a taky jíst zdravě. Taky hodně cvičím, pomáhá mi to na náladu. V pilates musí být nějaké hormony.

Svůj ultimátní lolití život si žiju skrze ruční práce. Snažím se šít, plést a háčkovat. Miluju háčkování, začínala jsem s amirugumi a teď zvládnu prakticky cokoliv. Dokonce i ten Magicarpí čepec, po kterém jsem pár zim toužila. 
Začala jsem zčásti kvůli lolitě, zčásti protože to působilo jako zábava. Občas dělám i s pryskyřicí nebo s korálky. 
Tyhle DIY jsou nejspíš nejlepším způsobem jak rozšířit šatník. Jednou bych si chtěla udělat i vlastní klobouk, ale do té doby se toho budu muset ještě hodně naučit. 

Velmi starý článek který jsem zapomněla vydat.

My Chemical Romance, Praha, 2022

Jestli byl tohle nejlepší večer mého života, jsem buď hodně šťastná, protože to bylo boží, nebo deprimovaná, protože už skončil. Pořád jsem ještě moc nadšená na to, abych něco skutečně promýšlela a to už je to týden :D.

Nekoncertní část, prolog:
Začalo to okolo roku 2015, kdy jsem zoufale chtěla být emo a každý zroj mě odkazoval k napajedlu všech smutných, zlomených a hlavně cool teenagerů: MCR. Má angličtina byla ještě zoufalejší než dnes, takže jsem si o nich nemohla ani nic najít. Například to, že se sami nevnímají jako emo kapela. Zato jsem se mohla dívat na jejich videa a poslouchat jejich hudbu, a ono mi to stačilo. Bylo to zajímavé, plné energie a tak nějak mi to pomohlo. Ne s emo estetikou (přičemž dnes už vím, že emo není jen o hadrech), ale s tím že jsem byla divná a oni super. Sex Pistols mě nikdy nedokázali uklidnit, ale MCR ano a já to tenkrát nevěděla, ale potřebovala jsem to jako sůl.
A pak jsem zase začala poslouchat něco jiného, Bowieho, Oasis, více Sex Pistols a hromadu dalších britských typů. 
I tak, pokaždé když hráli v rádiu nebo jejich klipy pouštěli v televizi, měla jsem Vánoce.

S Kamčou jsme letos pracovaly v absolutní díře a abychom přežily dlouhé večery a ještě delší dny, bavily jsme se o utrácení naší nadcházející výplaty. Tenhle koncert byl jedna z možností, upřímně mě překvapil. Koho by bylo napadlo, že se dají dohromady? Někteří fanoušci konspirovali, ale od johnlocku se na tyhle věci nachytat nenechám. 

Uplynul téměř rok a vyšel nový song. Byla jsem zrovna na praxích, ale nemohla se dočkat, tak jsem si ho stejně pustila. Fakticky mě to nabudilo, už jsem se nemohla dočkat.

Teď už nastal čas k výběru outfitu, jelikož jsem tak trochu povrchní. Zabralo mi tak měsíc vymyslet něco, s čím bych byla spokojená, bylo to takové červeno růžové kombo. Mám teď červené vlasy, a před dvěma měsíci jsem se začala stříhat na Party Poisona, takže jsem se s tématičností nemusela tolik snažit. Taky jsem si půjčila červenou kravatu.
Kamča zapadala ještě víc, dokonce si ušila Party Poison masku. To bylo boží. Danger Days jsou prostě esteticky někde jinde.

Po výběru ohozu zbývalo už jen dojet na místo. Zní to jednoduše, ale s českými vlaky nikdy není nic jednoduché. Nikdy. Takže jsme skoro hodinu stáli mimo hlavní trať, u domečku nějaké sekty a rybníčku. Alespoň jsme se mohly začít líčit.
Pak byl problém na stanici metra, byl výpadek, tak jsme běžely na Můstek. Není to tak daleko, ale i tak jsme se ztratily. Naštěstí ne na moc dlouho, i tak by ale bylo fajn kdyby jedna z nás byla holub.
V tomhle bodě bylo 16:28 a myslely jsme, že brutálně nestíháme. Další zádrhel nastal na recepci, ale vyřešil se. Už jsem ani nechtěla říkat nic pozitivního, to se pak vždycky všechno sesypalo.
Naštěstí jsme se nakonec dostaly na pokoj, doběhly na zastávku (což mi připomnělo Danger Days, tak jsem byla spokojená) a dokonce jsme i chvíli čekaly. Hrály jsme žluté auto, ale s fandy MCR. Čím blíže jsme byly, tím to bylo jednodušší, tak jsme pak hráli žlutý trabant, což znamená ultra fanda.

A teď skutečný koncert. 
Hned jak jsme se dostaly dovnitř, Kamča si zašla pro tričko. Měli super věci, tak jsem podlehla a taky si nakoupila. Myslím, že nás ceny opravdu vyděsily, jelikož jsme se pak ještě dlouho nervózně smály. Na druhou stranu, bylo téměř osvobozující zbavit se většiny peněz. Tenkrát mi to tak přišlo. Teď si díky tomu nemůžu dovolit ani vodku s džusem. Ale i tak, stálo to za to. Obě jsme si koupily Bravo tričko, jednou ho sem budu muset hodit. Je bezva. 
Ostatní fanoušci se mi taky líbili, hlavně jejich outfity. Jedna týpka se mě zeptala, jestli je Kamča moje kamarádka, asi chtěla její číšlo,a další nás zastavila, ukázala na Kamčinu masku, řekla "Party Poison" a odešla. Vypadala šťastně. Bylo fajn cítit se zase jako součást komunity, jako na Animefestu. Nikoho z nich ani znát nemusíte, ale víte, že jste jedním z nich. 
Pak jsme potkali Kamčinu kamarádku s její kamarádkou, chvilku se poflakovaly s předraženým pitím a hlavně čekaly. Původně jsme měly lístky na stání, ale pak se změnil stadion ze Sinoby na O2, tak jsme skončily na nejvyšším patře. Moc jsem toho neviděla, ale dost jsem slyšela, takže jsem ke konci večera byla téměř hluchá.
Manon Meurt byli zvláštní volba. Jsou super, určitě jde o kvalitní hudbu, ale atmosférou se dost lišili od všeho, co přišlo po nich. Bylo fajn vidět českou kapelu, ale popravdě, zvolila bych jinou. Ale jakou? Mirai? Nemáme moc s čím pracovat. 
Po nich přišla pauza a po ní Eclipse. Byli super! Sice mi neustále někoho připomínali, (většinou mix Twister Sister a Die Ärtze), ale líbila se mi jejich energie. Všechny to probudilo, a zdálo se že si hraní užívají, alespoň myslím. Moc často se na koncerty nedostávám.

Pak přišla další pauza. Diváctvo mohlo stěží dýchat, vše nás donutilo k jásotu. Má skupinka žertovala o tom, že stačil letmý závan vzduchu a šíleli jsme, ale byla to zábava. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, a to už mě bolely od samého tleskotu ruce. I když, nemyslím si, že by to bylo moc slyšet, měla jsem rukavice.
Čekali jsme, jásali, a pak zas, zas a zas, a pak fakt přišli. Nepamatuju si toho z těch prvních minut moc, ale vím, že začali s The Foundations of Decay a pokračovali s I´m Not Okay. Každý zpíval nebo řval, já rozhodně zplna hrdla řvala. Možná to není nejoriginálnější volba, ale tohle je moje oblíbená. Jasně si pamatuju, jak jsem jako děcko sledovala to video. Jedna z prvních alespoň trochu queer reprezentací v mém životě. 
Zpočátku bylo audio dost funky, takže jsem nerozeznala jednotlivá slova, ale pak se to srovnalo. Navíc vedle mě seděla Kamča, tak jsem mohla poslouchat něco málo i od ní. Sedadla přede mnou byla prázdná, tak jsem občas skočila dolů pro lepší výhled, ale když vedle mě nebyla kamarádka, nebyla to taková zábava.
Bylo to vysoce spirituální, stačilo mi jenom sledovat kapelu a zpívat. Nejlepší ovšem bylo vědomí, že přesně tenhle okamžik nás všechny přivedl na jedno místo. Překvapivě hodně míst bylo volných, ale i tak nás bylo dost. Myslím, že jsme to docela rozjížděli.
Bohužel nemůžu popsat všechny písničky, protože by to vyšlo na novelu, ale některé zmíním. Zbožňuju Ghost of You, což přišlo před jedním z největších bangerů, Na Na Na (Na Na Na Na Na Na Na Na Na). Vyřvávání mělo největší účast, snad pro svůj "jednodušší" refrén, nebo protože to je sakra úžasné. Ta energie by stačila na pohon celého města. 
Celou dobu jsem netušila co se děje, ani mí kamarádi, ale bylo to boží. Došlo na dramatické pití vody, myslím teda, s rudým blikáním a se vším. Bylo to skoro až vtipné.
Asi vám nemusím říkat co se dělo když začalo Welcome to the Black Parade, ale prošlo to skrz mě jako Wolverinovi drápy. Říká se tomu drápy? Jde mu to z kloubů, původně to je kostěné... dejme tomu drápy.
Všchny písničky byly rychlejší a syrovější, než jak jsem zvyklá z nahrávek. Představte si to u Teenagers, lidi při tom šíleli snad ještě víc než u přechozích, a už to před tím to bylo divoké.
Až mě bolí, jak málo se toho ve skutečnosti dá popsat slovy. 
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Byla bych tam schopná sedět hodiny, naslouchat celé jejich diskografii., dokonce i když mě začal bolet žaludek. Tohle se stane, když během dne sníte jen dva tousty.
Následovaly další super songy, ale ty už si tolik nepamatuju. Na rozdíl od atmosféry, ta se z hlavy vytěsnit nedá. Bylo trochu divné veselit se a dokonce tančit Macarenu na Mama nebo Helena. Uháčkovala jsem potkana, chtěla jsem ho hodit na kapelu, ježto to vždycky vypadá jako sranda, ale měla jsem z těláku trojku (jednou, ne letos), tak si to umíte představit. Doufám že má teď Krystof hodného majitele.
Příště si zaplatím za lepší místo. Sice to byla nejúžasnější noc mého života, z části díky ostatním fanouškům, mezi kterými jsem si zase přišla jako velký kolektiv, ale fakt bych toho chtěla vidět víc. Tohle je část appealu, oni a cokoliv z toho co dělají na pódiu.
Vždyť oni ani nemají důvod být tak cool, ale prostě jsou. 
Po The Kids From Yesterday show dokončila a všichni jsme šli domů. V obří skupině. Představte si že jste normální týpek, jedete domů z práce, a najednou k vám naskočí armáda pankáčů, gotiků a další chamradi. Bylo nás tolik, že jsme se ani nevešli do metra, tak jsme museli čekat.

Fun fact o mém osobním životě - na jedné fotce z Instagramu to vypadá, jakože je Frank v Museu Lega. Víte, kdo pro ně dělal hromadu práce na praxích? 
Ano, člen MCR možná viděl výsledek mé neplacené práce. Co je váš životní úspěch?

Kapela byla absolutně úžasná. Líbí se mi Gerardův nezpívací hlas, je zvláštní. Kamča mi říkala, že Mikeymu začaly ustupovat vlasy, ale osobně jsem si ničeho nevšimla. Její jediný problém byl, že by snesla více I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love. 

Rozhodly jsme se nejít hned spát, místo toho jsme koupily levné drinky a hrály chlastačku na Comeback. Nedopadlo to dobře, byly jsme moc unavené, tak toho většina zbyla na druhý den. Navíc jsem umírala hlady, křeče od žaludku byly k nevydržení. Naštěstí mi ještě zbývaly dva tousty. 
Ráno se nám povedlo prošvihnout vlak, tak jsme čekaly na nádraží. Přišla za námi týpka a ptala se, jestli si může vyfotit naše trička. Chtěla si je koupit, ale nakonec zvítězil selský rozum, popřípadě placení nájmu. Byl to zvláštní pocit validace.
Takže ano, možná jsem teď na mizině, ale získala jsem skvělou vzpomínku, úžasný kus oblečení a něco zajímavého do svého nudného života. 
Nemůžu se dočkat dalšího koncertu, i kdyby měl být až v příští dekádě. 

So long and good night, tohle mi trvalo napsat týden. Ale byl to těžký týden. Na anglickém blogu to visí od pondělí, píšu tam dřív protože v opačném pořadí mentálně překládám z češtiny a to není má silná stránka. 
Hezký víkend.

Konec klauzur a světa tak, jak ho známe

O dnešku toho můžu říct hodně, ale jen málo hezkého.

A to začal tak dobře, škola totiž začínala až ve 12:45. Sice jsou ve čtvrtek fajn hodiny, ale mít půl dne sama pro sebe je vždycky fajn. 

Po brzkém obědě jsem musela doslova utéct z domu, sestřin pes Rambo mě totiž nechtěl nechat zavázat si tkaničky, ale to jsem přešla. Na Hranečníku jsem pak potkala Stázu a šly jsme spolu do Billy, kde jsem si koupila Kofolu, v plechovce jako každý správný frajer, samozřejmě. Samé hezké věci. 

Pak jsme dorazily do školy a co se mohlo pokazit se pokazilo. Úplně nás zradila technika, tiskárna tiskla křivě, práce se špinily a venku začalo dramaticky hřmít. To se dá přejít. Učitelé mizeli a přicházeli, většinou když jsme je potřebovali, ale sami měli práce nad hlavu, druháci totiž taky dodělávají klauzury. 

Víte, oni se druháci dokážou bavit dost na hlas, o věcech kterým nerozumím a člověka z toho začne bolet hlava, hlavně když už potřetí zmrvil ořezávání. 

Když už byla většina věcí jakž takž hotových, přišlo na řadu vázání. Poprvé jsem zvolila špendlení koníkem a byla to děsná volba. Všechny tři přestali fungovat, tak jsme to musely dělat manuálně. To už jsme byly (já, Vivi a Andy) na pokraji sil, protože jsem toho hodně vynechala. Jakože fakt hodně zbytečných tisků, hledání a čekání na někoho kdo zná heslo od tiskárny a zbytečné ořezy, a to je například. 

Alespoň jsme měly důvod pouštět I'm Not Okay. A Kája nám mezitím vytvořila složky, což od ní bylo moc hezké.

Ta brožura nedopadla moc dobře a to jsem s návrhem spokojená. Už toho moc nenadělám, v pondělí instalujeme a v úterý budeme prezentovat. Držte mi palce, budu to potřebovat. 

Inspirace byla secesí a Pánem prstenů.

Tohle jsou zvětšeniny písma, dost se mi povedlo. To je samozřejmě osobní názor, musí ho potvrdit i komise :D.

Hezký den, přátelé, a úspěšné závěrečky drazí studenti..