Rozvrhová radost

 Název nemusí být originální, když není jedinečný dokonce ani článek. Leží mi tu už týden, takže je mírně neaktuální.
První dva týdny byly fajn, alespoň, když to porovnám se ségrou. První týden trpěla, sedí skoro ve předu a rozpoutala se jí válka o sedadlo v autobuse. Navíc je teď v karanténě, spolužačka, od které pila má covid.
U nás to byla větší nuda, ale zato umělecká.
Dnes jsem si, děvče šikovné, zablokovala kartu, ale taky se mi povedlo přečůrat McDonald, takže si přijdu rebelsky. 
O rebelantství mně vlastním napíšu článek, to bude sranda. Pro jednou je to pravda, u těhle historek se nesměju jen já. 



Když se dostanete na uměleckou školu, přesněji na vysoce výběrovou uměleckou školu, slyšíte pořád jen o tom, jak tam nic neděláte a celé dny kreslíte. Není to pravda. Ano, jasně že kreslíte, ale taky se učíte řemeslo a máte i teoretické předměty, jako matematiku a občanku, takže jste občas do školy až do čtvrt na šest. V prváku jsme měli jeden takhle dlouhý den, letos už jsou dva. Myslím, že vás na tu únavu nikdo nepřipraví a dokonce, i když někdo prospívá tak dobře jako já, tak občas cestou domů prostě brečí a proklíná svůj život.
Nebo to dělám jenom já, protože jsem kráva, co nechodí na obědy. 
Obědy jsou celkově ožehavé téma. Ani jedna budova nemá jídelnu, proto se chodí na vedlejší školu. Tam nás moc rádi nemají a vaří tam pěkně hnusně, takže většina lidí prostě hladoví, nebo je na studeném jídle z domova. Naštěstí máme nové automaty, takže si přinejhorším můžeme dát kávu a křupky.
Ale to jsem odbočila.
Ve dny, které jsou dlouhé, máme VPR (výtvarná příprava a realizace) nebo počítačovou grafiku. Normálních předmětů máme minimum. 
Středy a čtvrtky moc tvořivé nejsou. Ve škole jsme jen do 15:20 a 14:25, což je super. Co mě moc netěší jsou angličtiny tři dny po sobě.
Přestože mě jazyk baví, relativně mi jde a jednou bych v Británii ráda studovala, je AJ mírně stresová záležitost. Petr je svéráz, rád nám pouští debilní seriály ve stylu Malá Velká Británie a jakkoliv jsou jeho hodiny zábavné, nic moc se nenaučíme. Jediné, co díky nim vím je jak zní krocan, to zaprvé, a to, že mám debilní přízvuk. To zadruhé. Na druhou stranu, letos zatím pouštěl jenom Jízlivě tvůj a to je boží.
Na spoustu předmětů máme nové učitele, nebo jsou celkově nové. ZDF, základy digitální fotografie, mou mamku vyloženě nadchly. Mě ne. S technikou si moc nerozumím, na druhou stranu, to ani s řezákem a  přesto jsem prošla za jedna z VPR. Na můj milovaný dějepis jsme letos konečně dostali skutečného učitele. Je to frajer a bi holky jsou z něj na větvi. Heteračky moc ne, což je zvláštní. 
DVK (dějiny kultury) mě letos vyloženě stresují. Na většinu dějepisářů udělám dojem téměř jakmile vejdou do dveří, ale na něj ne. Možná to bude tím, že jsme z Říma přeskočili rovnou na vrcholný středověk. Že prý mu bývalý dějepisář řekl, že jsme už dobrali i Velkou Moravu. Té jsme se ani nedotkli. Skončili jsme pár let po Kristu. Přesto teď bereme křížové výpravy. Je mi líto těch, co si něco z toho období vytáhnou u maturity.
Můj druhý nejoblíbenější rozvrh je čeština. Mám tak trochu crush na učitelku, navíc mám podle ní nadání. Na jeden můj text o vesmírných komunistech odepsala, že je to nejlepší práce od někoho v mém věku, kterou kdy četla.
Dvakrát týdně máme ještě tělák, ale ten mám překvapivě ráda. Má nechuť na základce byla nejspíš způsobena učitelkami a několika lety běhání do Dubiny spojeného s vybíjenou. Stejného učitele máme i na občanku, kterou od letoška budeme mít až do maturity. 
Pátek je úplně snový. Němčina, ze které píšeme, ekologie, obě s Alenou a poté tři hodiny praktických VPR. Ano, vidíte správně. Máme jen pět hodin a navíc začínáme až v devět.
Miluji naši školu a tenhle super rozvrh. Letos v něm nic nechybí a já budu končit. Jsem unavená, mírně zmatená, takže hodně věcí nemusí dávat smysl.