Píchlé deníky no. 2

Zdravím, přátelé! 
Dneska opět jenom GIF, ne původní grafika, protože jsem právě strávila asi čtyři hodiny na Illustratoru a kdybych tam měla udělat ještě něco, nejspíš bych se zhroutila. Jinak se mám poměrně dobře :)
Uplynulým týdnem vás provede Clint Eastwood.

                  

Myslím, že spát s náušnicí v uchu je divné, ale když já jsem si nechala propíchnout svou spící stranu. Usnu jenom na boku a na druhé straně to sice jde, ale není to tak pohodlné. Bohužel, moje pohodlná polovina se kryje s ofinovou polovinou, a než si měnit celou symetrii, to radši obětuju šest týdnů. 
Brzy mě to čeká zase, jakmile otevřou salony, ráda bych si udělala další piercing do stejného ucha, jen výš, do chrupavky.
Ucho už nebolí a zatím nehnisá, hurá!

Cvičení jsem tak trochu vyměnila za běh. Ano, stále cvičím, ale míň. Běh zprvu nebyl tak namáhavý, první tři pokusy byly v pohodě.
Petra je fakt hodná, neřve po mě a udává mi tempo. Za to jí pletu náramek, snad se jí zalíbí. 
Včera jsem šla s Petrou, ségrou, která dříve kategoricky prohlašovala, že ji na dráhu nikdo nedostane a Viki, jež měla být podle Adi v karanténě. Asi s ní jen nechtěla ven, ale byla to blbá, mírně nelegální výmluva.
Buď, nebo, což mě napadlo až teď, máme všechny problém. 
První dva kilometry byly v pohodě. Zabrala je totiž cesta do parku, ve kterém se po večerech trápíme. Noci jsou v Karviné klidné, minimálně v parku, jsou tam jenom pejskaři, cyklisti a pár běžců. Musely jsme působit jako učiněný gang. 
Ještě jsem to nezmínila, ale Viki chodí na místní policejní školu a její nohy jsou dlouhé asi jako já od krku dolů. Pěkně nás proháněla, ale holky byly v pohodě. Přála jsem jim to, ale já měla slezinu až v krku. Plíce mě pálily a přestože zbytek těla mohl, zbytek dne jsem kašlala. Vůle nebýt nejhorší porazila Petřino uklidňování a snahu o to, abych se nepřepínala. Neztratila jsem naději a dnes v deset dopoledne jsem vyrazila poprvé sama :D.
Nebyla to žádná sláva, jako při mých pokusech před třemi lety, ale je to výrazný krok. Prolínám to se stepperem a cvičením. 
Spolu s tím co jím prostě musím shodit centimetry, kila a hlavně cholesterol. 

Okey, zhřešila jsem. Snědla jsem několik sušenek a bílý rohlík, ale když já si nemohla pomoct. Náhodou jsem ho rozkrojila a takhle by je oschl, takové plýtvání by bylo nemorální. Tak jsem si ho propašovala s řepovou pomazánkou do pokoje a schovala se tam. Tvrzení, že toho nelituji by ze mě udělalo lháře. 
Teď jím zase jenom zdravě. Tělo je asi trochu v šoku. 

Popravdě, jsem přesvědčená o stresovém faktoru ve své krvi. Co s tím můžu udělat?
a) Snažit se víc - to dělám a právě to mě stresuje. 
b) Nedělat takovou tragédii z neustálého 1-. V hlavním předmětu (VPR) to znamená 1,5, čili dvojka. A to mi kazí, doslova ruší vyznamenání. S dvojkou vyznamenání být nemůže, ne z VPR. To je jako s během - i bez výraznějšího talentu musím být nejlepší.
c) Uvědomit si, co je přednější. Jestli zdraví, nebo vysvědčení. 
Zdravá můžu být i pod mostem, ale na Oxford ani na FAMU se bez známek nedostanu. 

Na pozitivnější notu, zamilovala jsem si sójové mléko a čínštinu. 
Sójové mléko prý neobsahuje cholesterol, ale je drahé, ve slevě stál jeden litr 40 Kč. Tak jsem si udělala vlastní, které chutná... čerstvěji, víc bobově. Kupované bylo lepší, ale tohle je taky super. 
Čínštinu beru jako koníček. Dříve byla mou bokovkou k hlavní výuce švédština. Tu už v podstatě zvládám a lidi vždycky překvapí, ale pak jsem si všimla čínštiny. Najednou mi přišla cool. Jedno z míst, kde bych chtěla studovat je Hongkong, kde je kromě angličtiny dost užitečná kantonština. Nakonec jsem teda začala mandarínštinu, ale ke kantonštině se dostanu. 
Mohla bych napsat nějaké poznatky o čínštině, švédštině a luvijštině, jazyku lidu, jež skoro nikdo nezná a o který se nikdo nezajímá. (A se kterým hodlám udělat průlom v archeologii, jestli mi nevyjde hvězdná kariéra u filmu.)
A navíc jsem si objednala bezvadnou lolita halenku z Depopu, už jsem poslala peníze. Snad mi bude přes prsa, prý by měla, ale znáte to.
Takže napočtenou!