V kůži maskota

Znají je všichni. Chodí ve velkých, chlupatých kostýmech, baví děti a ve volném čase dělají spoustu vtipů na furríky. Někteří lidé je mají rádi, proto jsou na spoustě fotek, aniž by je bylo poznat. Jiní se jich bojí, protože (cituji) jen úchyl by dělal něco takového. 

Jsou to maskoti, a přesněji řečeno je to moje poslední brigáda. 

Jak se dostat k takové práci? U mě to byly známosti. Teta od kamarádky ze školy pracuje v Karolině, kde byla otvíračka nového hřiště, a kostýmy zjevně nedodávají s brigádníky. 

Mělo mi hned dojít, že je to moc dobré na to, aby to byla taková pohoda. Dvě stovky na hodinu? Kvůli tomu jsem byla schopna zrušit na poslední chvíli všechny plány (výlet do zoo) a přemluvit Petru, aby šla taky. Nakonec jsem si odnesla zážitek úplně jako ze zoo, nicméně z pohledu zvířete. 

Sešly jsme se v Káje a už tam skupina budoucích maskotů. Řekla bych, že jsem měla nejpozitivnější přístup k dětem, a to jsem na ně pořád nechtěla sahat. Přijdu si jako úchyl, když pracuju s dětma a ostatní mě kvůli tomu celý víkend popichovali :D. Nakonec jsem z toho však vyšla snad nejneúchylovatěji, jelikož jsem dostala silové pole, čili Červeného ptáka z Angry Birds. Přímého kontaktu s dětmi tak bylo minimum, a druhý den v Mimoňovi to samé. Oproti tomu chudáka Majdu v Minnie některá děcka vyloženě ošmatrávala. 

Rozdání kostýmů předcházelo školení. Naneštěstí jsem zaslechla jen to, že nám nesmí být vidět kůže a ať nezvedáme děti že země, že nám můžou spadnout. Přišla jsem si jako úplný profesionál, co vám budu povídat. 

Pták měl zapínání zezadu, takže mi vždycky musel někdo pomáhat se zapínáním a rozepínáním. A později i s chůzí, ukázalo se totiž, že nic nevidím :D. Ta hodina, kterou jsem strávila bez pomoci vypuštěná do divočiny Karoliny byla ta nejděsivější v mém životě. Tohle je přesná ilustrace mého zraku. 

Jak už jsem říkala, to buď chůze, nebo omezené vidění. Později, když mě vodila Maky, jsem to měla vyřešené, ale furt jsem se bála že třeba nějakého chudáka zašlápnu. Navíc, i s pomocí to bylo fyzicky náročné. Většina z nás musela trávit hromadu času v nepříjemných pozicích, aby nám nepadaly hlavy, abychom něco viděli, nebo čistě protože nás kostým nutil k určitým pohybům. Daisy a Minnie byly nějak speciálně ušité, že jste v nich skutečně museli chodit jako dámičky.

Ale stálo to zato. Děti byly fakt šťastné, rodiče taky a byla tam i hromada cizinců, takže jsme si mohli připadat jako delegace, protože na to, jak Červený pták vrazí nejprve do mimoně a pak do sloupu musí být silné vzpomínky. Myslím, že všechny ty okamžiky, když jsem vrazila do stěny, tajemného silového pole (gumy ohraničující zónu kam už se nesmí chodit) a nebo do lavičky byly vtipnější, než všechny vtipy, co mě kdy napadly. A nepokračovaly trapným tichem.

Osobně mě zase pobavilo, když nějaký hošík mlátil Maky a jeho otec řekl „Opatrně, ať ho nepraštíš do pipíka." Smíchem jsem se ohla v kolenou, což v masce vypadá jako záchvat. Divili byste se, jak násilné můžou děti být. Teda, jestli to čte někdo starší nebo pracující, asi to ví až moc dobře. Z dětí mám větší strach než ze svých vrstevníků.

Vnitřek z druhé strany

Měli jsme pauzy, podle náporu jednu až dvě za hodinu. To jsme první den seděli nahoře, u výtahu a kdykoliv přišlo dítě, zase jsme se rychle oblékali. Druhý jsme už jsme už jezdili do magického zázemí, s tím, že už byly přestávky o dost delší. 

Na poslední pauzu jsem odešla vskutku památně – sebevědomě a úplně špatným směrem :D. Chudák Maky za mnou v kostýmu musela běžet.

Večer byl zakončen u Zrzavé Mary, kde jsem se popálila štrůdlem. Přišla jsem si jako úplný pařmen, když jsem byla obdařena nejobsáhlejší znalostí barů a drinků. Naneštěstí i bez masky nemám zrovna nejlepší orientaci, a tak jsem párkrát zabloudila. Neohrožený vůdce bez bázně a hany že mě asi nebude ᕦ( ᐛ )ᕡ.

Spala jsem u Petry, takže by si jeden mohl myslet, že bude ranní výjezd větší pohoda. Nebyl. Šly jsme spát až okolo jedné, ségra taky přišla, a ráno jsem musela být opatrná, ať nikoho nevzbudím. To je prokletí lidí, co vstávají s kokrháním. Posnídala jsem kávu, takže jsem neměla nic k lékům. (Její rodiče byli  z domu a Petra má speciální dietu, takže neměli moc jídel bez vaření.) Pak jsem si koupila skutečnou snídani v Albertu. Bílé pečivo, se sladidly. Byla to sebevražda cholesterolem, skutečně jsem musela ocenit jak je těžké jíst zdravě. Až jednou budu bydlet bez mamky, asi do dvou týdnů zemřu :D. Nebo se konečně naučím zapnout sporák.

V zázemí nás bylo o dost méně, než den předem, ale to bylo i dětí. Většinu dne mi přišly i klidnější, až k večeru zdivočely. 

Jeden gang nás s Petrou div nesvlékl z kostýmu, bylo to jako v béčkovém akčňáku. Když se mi pak povedlo prodrat se ven, musela jsem se vracet pro Petru, ten den se mnou chodila ona. V molitanovém Woodym se recidivistům špatně utíká. Přesto musím ocenit, že vypadal poměrně dobře, o dost líp než traumatizující Shrek :D.

Jinak si to ale musím pochválit. Mimoň byl skvělý kostým, i když v něm ostatní trpěli. Naštěstí jsem vhodná velikost :D. Přesto, musela jsem dost vypínat ramena a pořád mi nešlo dělat moc pohybů. 

Ve výsledku tak nevím, jestli bych si to zopakovala. Byla jsem fyzicky úplně na dně a ještě teď mě bolí krk. Navíc, repetitivní práce se po pár hodinách dost zají. Mávat a občas tancovat zní jednoduše, ale člověka to moc nenaplňuje. 
Ale zase, poprvé mi někdo zaplatil za to, abych se oblékla.

Samozřejmě, i tento večer skončil skleničkou. Přišla jsem si už skoro jako v Buffy, nebo v Pokrevních bratřích, výběr je na vás. První dvěma, ale na třetím nás bylo víc, tak jsem navigovala a doporučovala :D. V Riu mají snad ty nejlepší Piña Colady jaké jsem kdy pila. Původně jsem chtěla jet v osm domů, ale nejela žádná tramvaj, tak jsme se s Petrou vracely k partě. Ta už ovšem v baru zaplatila, tak jsem nás vedla zpátky k Mary. Jenom já dovedu zabloudit cestou z Nádražní na Elektru. Ale došli jsme a to se počítá. 
Na večeři byla pizza, kterou Matěj obětavě přinesl, a víte, kolik stojí pizza? Přes 300 Kč. Nechci ani vědět, o kolik zdražilo chupito. 
Mám ráda tyhle večery, po lockdownu a dalších problémech si díky nim skutečně přijdu jako normální puberťák.

Co byla vaše nejdivnější, nebo nejtěžší brigáda? Popravdě, už jsem dělala horší věci za míň, nicméně je tohle snad nejneobvyklejší práce, ke které jsem se kdy nachomýtla.