Proč teď nemůžu psát články

  Čau, ne že bych byla super aktivní, ale většinou to dotáhnu na čtyři články v měsíci. 

To se ovšem až do července změní, protože mi chcípl počítač a na telefonu se mi špatně edituje a píše. Na nový noťas si budu vydělat z brigády (Šikland, budu tam celý měsíc) takže to nejspíš nebude nijak slavné ani v červenci. Ale srpnen na tom bude líp, protože si do té budu zapisovat všechno na papír. 

Takže zatím sbohem a díky za ryby! 

Co ze mě vyroste? Je tu nějaká naděje?

 Jsem členem klubu blogerů a už nějakou dobu se snažím napsat něco k tématu, ale jsem v poslední době často bez nálady, popřípadě bez času. Jedno téma mě však ale zaujalo a dokonce k němu mám co říct a tím je Povolání.

Když jsem sehnala svou první brigádu v pizzerii, mamka se na mě smutně podívala a prohlásila, že já nejsem typ na vydělávání si rukama. Tenkrát mě to zarazilo, ale ona má pravdu. Jsem malá, přirozeně kulatá a změna teploty mě vždycky položí na lopatky.
(Mám pocit, že ve Hře o trůny by mě teď nazvali dítětem léta.)
Na druhou stranu jsem taky pěkně ambiciózní a podle většiny i chytrá, což vede ke spoustě přemýšlení nad budoucností. Mám přehnané představy o vlastní inteligenci a schopnostech, takže si představuju svá studia na předních univerzitách, od NYU po Oxford, a pevně věřím, že mě přeci musí vzít. Že jo. Alespoň někam. 
Ale na jaký obor?

Myslím, že gif mě prozradil. Podlehla jsem svodům archeologie. Byla jsem, a to trvá i dodnes, zažraná do historie, blyštivých pokladů a všech těch příběhů které za tím stojí. 
O tom však archeologie není. Je to o dřině, vykopávání a tak dále a tak dále, alespoň myslím. 
Díky svému tehdejšímu nápadu jsem se začala učit luvijsky a zajímat se o luvijský lid jako takový, a kdyby mi můj hlavní plán nevyšel a já se musela uchýlit k vykopávkám, moc ráda bych rozkryla tajemství této civilizace, ale neumím si představit sama sebe jako archeoložku, rozhodně ne praktickou. Bojím se štírů, hadů a na přímém slunci se mi dělá špatně. Tím jsem právě vyřadila většinu zajímavých lokalizací. 
Mohla bych být akademikem, ale to mě tak úplně neláká. Celkově je to pro mě hezká, svým způsobem uklidňující, ale neuspokojivá představa. 

Jako malá jsem chtěla být jako Indy. Věčně na cestách s krásnou slečnou po boku. Teď mám jiné cíle, ale stejně je to hezká představa. Musíme si však uvědomit jednu věc. Indiana Jones je film a já miluju filmy. 
Svítá vám?
Právě teď je mým snem slavný filmový business. Ano, ten co prý mladé nevinné lidi jako já sežvýká, vysměje se jim a pak je vyhodí celé zmuchlané na dlažbu, což je vede k tomu že ve třiceti dělají servírky a číšníky v nějakém podniku v LA. 
Jediné štěstí, že nechci být herečka. 
Jako malá jsem všem tvrdila, že chci být režisérka, přičemž jsem myslela, že to je osoba co píše scénáře. A několik let později jsem se k té myšlence, tentokrát se správným názvem, vrátila a díky tomu vypadá má budoucnost alespoň trochu růžově.
Se scénaristikou bych se ráda přihlásila na FAMU, a na několik škol v Británii (UCL, KCL, atd.), ale nezapomínám ani na zadní vrátka. Jestli se během let nic nezmění, hodlám si dát i vedlejší obor, nejspíše archeologii, protože se občas budím s představou, jak jsem vyhaslé nic co nikdy nic nedokázalo. 
Toho se dost bojím. Že nikdy nebudu dost dobrá. Nejspíš nestvořím další Samotáře, ale co Lásku nebeskou? Chci točit filmy, chci být uznávaná, ale vždycky je tu velká šance neúspěchu. S oblibou tvrdím, že si ve volném čase píšu děkovné řeči na ceny od Oscarů po Zlatou malinu, jenže nemusím dosáhnout na žádnou cenu. Fakt. Jsem si toho vědoma. Když se potom chovám přehnaně sebevědomě, co se mé budoucí kariéry týče, není to protože bych byla tak sebejistá, ale protože se o tom snažím přesvědčit sama sebe. 
A nemůžu si pomoct. Možná by bylo fakt lepší zacouvat k vědě. Mamka mě tlačí k Dějinám umění, ještě to prostě není pro mě. Sice o nich hodně vím a zajímají mě, ale co bych s nima mohla dělat? Žádná z nabízených možností mě neláká. 
Řekla bych, že mi ambice zatím moc štěstí nepřinesly. Snad se to jednou změní.

(Chci ještě zmínit rozhovor s mamkou a taťkou. Stěžovala jsem si. jak jsem si představovala že na třídní sraz po dvaceti letech pojedu v bouráku který bude v té době obdoba Mercedesu a mamka poukázala na to, že to si představují všichni. Shodly jsme se, že asi chceme všichni působit jako frajeři. Taťka prošel kolem a nevěděl o co jde, tak řekl že byl za největšiho frajera a šel si dál :D. Možná jsem to ego zdědila po něm.)

Milované, poškrábaně boží boty z Aliexpressu

 Řekla bych, že jedna z prvních rad které každá začínající lolita dostane je nenakupovat na pochybných místech, jako je eBay, Milanoo a jim podobné. Přesto mám pocit, že se v poslední době rozmohl trend objednávání bot z Aliexpressu, slovy jedné z mých nejbližších družek Alíku. 
Jsem tak trochu hovado, když dojde na peníze. Bývala jsem šetřílek, až mi kamarádi říkaly stereotypními přívlastky jistých etnik a náboženství, aby mi naznačili že zacházím až moc daleko. Teď to mám tak napůl a zrovna jsem v rozhazovačném období (chystám se utratit 1000 Kč za blazer a mesh top :0 až mě to děsí), přesto se mi nechtělo investovat příliš. Nějakou dobu jsem čekala, obhlížela stránky, kalkulovala. 
A pak jsem to hodila z okna a šla na Alík. Nechtěla jsem tea parties, ne že by se mi nelíbily, ale potřebuju něco i na běžné nošení. Navíc je u nich vyšší šance, že by si vysloužily mamčino zdvižené obočí. Hele, sice jsem si právě obarvila vlasy na zeleno, což jí naštvalo, ale nechci aby hodnotila můj módní vkus. 
A pak mi trvalo asi tři týdny je objednat. Přesně proto mi říkají blesk. 

Šly ke mně asi měsíc a došly na poštu. Šla jsem na ní dvakrát, jednou oklikou asi dva kiláky, ale tenkrát. je. neměli. Přesto oceňuju, že jsem dostala podací lístek. 

Druhý den jsem vyrazila ráno, byla sobota a mamka jela na hory, takže mě nemohla vidět. Pořád o nich neví, mimochodem, i po dvou týdnech jsou ve svém úkrytu v posteli :).
Některé mé věty asi nebudou dávat smysl. Poslouchám do nich Eminema, což mě nutí psát rychleji než přemýšlím, což pochopitelně není dobrý nápad.
Když jsem je rozbalila, čekalo mě nemilé překvapení. 
Byly v letadle, možná na lodě, náklaďáku a to všechno až z Číny, a chránila je jenom trocha plastu. Jasně, nečekala jsem krabici, přesto mě to trochu vyděsilo.

Naštěstí byly v pohodě. Ještě aby ne, stály mě skoro celé měsíční kapesné :D.
Ok, to mě až tak nežere, ta cena byla fakt dobrá, přestože jsem si už všimla několika nepříliš šťastných nevychytávek. 
Měla jsem je na sobě ve škole a rychle a jednoduše se poškrábaly. Navíc není moc příjemné v nich chodit, přestože mám správnou velikost. Jsou tak nějak... nepoddajné, možná se časem mé nose přizpůsobí, ale zatím bych to neviděla moc růžově. 
Přesto je budu nosit, jsou boží a lidi mi je chválili (no dobře, chválily). Popruhy jsou mi trochu volnější  okolo kotníků, ale to je v pohodě. Většinou jsou mi volné i ponožky, stehna sice za boha nezmenším, ale kotníky mi hubnou fakt vesele. 

Vysoké platformy

Už jsou poškrábané

A ze shora

Ráda bych dodala, ze kterého jsou obchodu, ale tyto boty zmizely a mně se to nedaří dohledat, takže by vám to moc prospěšné nebylo.
Koupila bych si další Ali boty? Ano, ale jen jestli by už měly nějaké recenze, slušně vyplněné informace o velikosti a obchod nebyl od pohledu scam. 

Píchlé deníky no. 3 a Chloe Ting

 Přijdu si vyloženě ostudně, když už jsem týden nic nenapsala a při tom mám tolik témat a zážitku ಥ_ಥ. Už týden mám první loli-able, ne-li přímo lolita boty, poslední měsíc si můžu bezpečně vyndávat novou náušnici a navíc mám za sebou Chloe Ting 3 Weeks Lean Arms Challenge. Začnu, přirozeně, tím posledním. 
Protože by to mohlo zajímat víc lidí, tahle holka má plno božích cvičících programů, budu to psát v angličtině. 
To pak hodně lidí uvidí mé polonahé fotky, ale musím se obětovat pro dobrou věc.

I feel as a shame to my family, considering how slow writer I am. So many things happened to me, like my ear finally healed after piercing, my loliable boots finally arrived and I finished Chloe Ting 3 Weeks Lean Arms Challenge.. I will start with the last topic. 

Na tomhle programu mě zaujal fakt, že vám na něj stačí karimatka, délka a taky partie, na které funguje. V té době jsem chodila běhat, takže jsem si říkala, že na nohy a zadek cvičit nemusím. Za poslední cca měsíc jsem byla čtyřikrát :). Ale od příštího týdne bych ráda zase začala.

What caught my attention was the fact that only fitness mat is needed for this program. Lenght and targeted areas were also interesting. I used to run at the time, so I didn't think I needed any legs or but workouts. Well, in last month I went only four times :). What a determination! Hopefully I will start next week again. 

Jak název napovídá, bylo to zaměřené na ruce, ale to by byla nuda, takže jsou ve cvičeních obsažené i břišní svaly a záda. Snad i proto je asi půlka všech cviků v planku. 

As you can see from title, this is mainly for arms, but that wouldn't be so funny, so there are also abs and back routines. That might be the reason why is half of all exesrcises in plank. 

Jo, v planku. Mučící technice, která vám odkrví ruce a způsobí, že budete ležet obličejem na zemi a brečet nad svými rozhodnutími.

Yeah, plank. The instrument of torture that stops your blood circulation and and makes you cry, face toward floor, questioning all your life decisions. 

Prvních pár dní jsem si říkala, že je to jednoduché. No, jednoduché přímo ne, ale nechápala jsem, o čem to všichni v komentářích píší. Pak přišel den pátý. Ten den jsem měla dlouho školu, takže jsem se ke cvičení dostala až odpoledne s tím, že u nás byla návštěva. Pustila jsem si Strašáka s Al Pacinem a naklikala si to 45 minut dlouhé trápení. 

First couple of days I found it easy. Well, not easy peasy, more of not so tiring. I had no idea what are all this comments about. 

Then came the fifth day. I had long day at school, so I got to it at late afternoon, when mom's friend was over. 

I played Scarecrow with Al Pacino on TV and I optimistically started my routine. All gods of Percy Jackson, it was so hard. 

Skončila jsem v potu, stěží schopna dokončit High Knees, a lepší už to nebylo. Snad I proto jsem si nejvíce užívala Ep 4. 

I ended in sweat, unable of finishing High Knees. That might be the reason why I enjoyed Ep 4 so much.

Kdesi v polovině (dny 10-15) jsem se začala cítit nemocně a slabě, ale neodložila jsem to. Na to myslím můžu být hrdá. 

I am kinda proud of doing all days, even though I started to feel ill and weak by the half of challenge (days 10-15).

Na co už tak hrdá nejsem je fakt, že ani poslední den jsem všechno nezvládla na normální zátěži. Jo, až tak nemožné to bylo. 
Celou dobu jsem myslela, že se nic neděje, jediné, co se viditelně změnilo byly mé ruce. (Zato se změnily k lepšímu, kamarádka dokonce vyjádřila svou závist.)

What does not make me proud is fact that I couldn't do normal version. All the jumping could kill me. 

I didn't see any changes, outside of my arms, until I looked at after and before photos. 

The black bra is after, I am more sculpted  and I have that cool line on tummy. 

Posuďte sami. Ty v růžovo-černé podprsence jsou potom.

Z nějakého důvodu stojím na těch starých divně blízko. Taky jsem na té první během menstruace, na druhé až týden před ní. Beru antikoncepci (ne, ne na to, ale kvůli pleti), takže mě to vždycky strhá. 

Řekla bych, že jsem se vypracovala a rozhodně se mi zploštilo břicho!

For some reason I am standing weirdly close on before photos. I had period on the first ones, and a week before it on the second. I take pills (not to not get pregnant, I am single and not even hetero, but because of my skin). 

I feel pretty sculpted and more defined. 

To bychom měli, přejděme tedy k náušnici. Je to už pár týdnů, co bych měla mít plně zahojené ucho, přesto mi nedávno zahnisalo. Ale utopila jsem to v aloe vera, takže by to mělo být v pohodě. Dneska jsem se vzbudila na boku, na kterém ji mám, a nebolelo to. Znamená to, že na něm konečně můžu zase spát, hurá ヾ(＾-＾)ノ.

V pondělí mi odebírali krev, v středu přišel výsledek. Nic se nezměnilo. 

Týdny pití drijáků, odpírání si věcí, které mi chutnají, vzdání se pečiva a svačinek... Jo, je mi dobře a mám šťastný žaludek, ale štve mě, že se ten cholesterol nesnižuje. 

Popravdě, je vyšší než choláč mých starých a/nebo obézních příbuzných. 

1. 6. jdu na kardio ke specialistovi. Jestli mi další doktor řekne, že tohle ještě neviděl, sním dva burgery a ukončím tohle utrpení. 

A pozítří začínám školu, ale na to se těším. Bude super být zase v těch mých skoroBradavicích.

Mé oblíbené printy od Metamorphose

 Když jde o šaty, málokdy vnímám jejich střih. Dokud mají normální pas, beru je. Jde mi především o print, to, co na lolitě obdivuji nejvíce. Existuje je jich tolik a jen málokdy se opakují, obsahují snad všechny témata (jednou jsem viděla i biblicky ukřižované plyšáky) a zdá se, že designérům nikdy nedojde inspirace. 
Kdybych měla zůstat v uměleckém oboru, byl by design printů a šatů jako celku rozhodně mou vysněnou prací. Naštěstí však plánuju něco jiného, takže o potiscích budu jenom psát. 

Z tohohle hodlám udělat sérii, mám toho na srdíčku hodně. A začnu svou oblíbenou značkou, Metamorphose Temps de Fille. Ta má jistou pověst založenou na své extravaganci a jistém kýči, který mě ale naprosto dostal. 
Všechny fotky jsou z Lolibrary. 

Preferuji šaty před sukněmi, takže budu používat slovo šaty, to říkám pro větší přehlednost :).

Fancy Egg

Tohle je jeden z mých snů, každý druhý den se dívám na Lacemarket, jestli to někdo nepřidal. Občas se to někde objeví, takže nejde o nic nesplnitelně nedosažitelného, jako třeba Cesky Krumlov. Dobré je, že bych to brala ve všech barvách kromě růžové, takže jsou mé šance na zisk dost vysoké. 
Zdobená vajíčka jsou inspirovaná Fabergého vejci, nejde ale o přesné repliky. Spousta z nich jsou samostatná autorská díla, takže se můžeme podívat na detail vajíčka stylizovaného do kolotoče i s poníky, vajíčka s párem labutí (logo firmy), a malinkaté vajíčinečka (jinak to popsat nejde) s vlastní osobností. Je to vyloženě okouzlující. 
Nejsem si jistá geometrickým motivem na  zbytku šatů, ale líbí se mi jak se zvedá jako závěs. Nevím proč, fakt se mi líbí jak ho vajíčka překrývají. Myslím, že to vzniklo s velkou dávkou lásky. 
Šaty jsou dítětem roku 2012, ale léta páně 2016 vznikl release. Ten přinesl krásnou červenou barvu, mého osobního favorita a nové střihy. Můžete si zakoupit několik druhů pokrývek hlavy, včetně roztomilého kloboučku, který si představuju na selkách (:D) a dokonce i vestu. 
Taky existuje verze bez vajíček, ale ta je podle mě bezvýznamná.
A cena? Nízké, až to hezké není. Hledala jsem to na starých egl příspěvcích a většinou šla u sukní a JSK pod sto dolarů. To už je ale minulostí (ᵕ̣̣̣̣̣̣﹏ᵕ̣̣̣̣̣̣), protože se za poslední asi rok zvedla cena na současných 200 USD. Jeden by zaplakal.
A taky že pláče.

Strawberry Crown

 

                 

Mezi jahodovými šaty je tohle můj absolutní oblíbenec. Klasické rozvržení s jahodami u lemu a zbytku šatu s drobnými detaily v podobě jahod, květů a korunek si mě prostě získalo. Od sebe je v tomto případě odděluje stužka, které jsem si všimla až teď, což ukazuje na to, jak dobře to je zkomponované.
Líbí se mi fakt, že je v zelené, to je často opomínaná barva. Je fakt krásná. 
Působí na mě jemně a piknikově, rozhodně méně výrazně, než ostatní s mých favoritů. 
Pochází z roku 2012, opět, ale od té doby je nepřepracovali, alespoň jsem žádné nové vydání nenašla. 
Myslím, že se může využít v naprosté většině stylů, od sweet po... chtěla jsem napsat bittersweet, ale to se mi nezdá jako taková stupnice. Od OTT sweet po country. 

Magical Artefact

Ohromuje mě, v kolika barvách si můžete tento triumf lidstva nad textilem užívat. Originál vyšel v roce 2019, o rok později znova, ale v jiných, více Halloweenských barvách. 
Atmosféra tohoto printu musí být vyšší, než atmosféra Merkuru, protože se mi zdá doslova hmatatelný. Kdyby existovala J-fashion verze Věřte nevěřte, minimálně v jednom díle by Jonathan Frakes musel nahodit tyto šaty, ideálně jako A-line OP, jinak by to nemělo cenu, protože mi všechno, co vidím z fotek připomíná víkendy, kdy jsem ležela se sestrou u televize a sledovala duchařiny, popřípadě poslouchala strašidelné příběhy. 
Připomínají vám nějaké šaty/sukně/cokoliv zážitky z vašeho dětství?
Další prvek, který mě oslovil je fakt, že to působí, jako by to původně bylo nakresleno na papír a pak zvektorizováno v Illustrátoru,  

což doslova žeru. Říkám to kvůli stínům, které jsou jako vrstevnice, což je pro tento filtr typické.
 A samotné artefakty?
Máme tady vajíčka, ne nepodobná Fabergého, ty mají ohromnou historickou hodnotu, díky Romanovcům. Pak je tady Betlémská hvězda, O další věci, která jakoby padá z nebe, jsem si původně myslela, že je to koruna (napadli mě Romanovci, ale asi nad tím moc přemýšlím), přičemž se z toho vyklubaly tarotové karty. Nápisy za nimi jsou gotickým lomeným písmem, klasicky spojená s alchymií a Prahou. 
Tyhle kouzelné artefakty celkově odkazují ke klasické alchymii, snad i proto je vždy zvolená zlatá doplňková barva. Navíc jde zlatá se vším. 
Mám pocit, že v originálu jeden z kruhů odkazuje ke krumlovské šifře. Druhý kruh mi připomíná disk z Faistu, další nerozluštěnou záhadu.
Víte, jak Winona Ryder řekla v Heathers, že sebevražda dodala Heather hloubku, jednomu klukovi duši a třetímu mozek? Asi jsem právě udělala to samé bez sebevraždy.

Tak a to jsou tři hlavní. Miluju ještě další, třeba Dim Light, ale nechci, aby byl tenhle článek vyčerpávající. Nikdy si nemůžu být jistá, co se mi bude líbit příště, popřípadě jak se můj vkus změní, takže třeba za pár let nad těmito volbami ohrnu nos, kdo ví, ale teď jsem spokojená.
Ironicky, vrchní gif je od AP, klidně na to poukažte :D.

Co s uměleckou? (Aneb nesmějte se nám)

 Lidi vždycky řeší to, co se jich netýká více než ti, kterých se téma přímo dotýká. Víte, kolik lidí se urazilo kvůli mé fóbii ze psů?
Překvapilo by vás to. 
A ještě víc lidí má potřebu navážet se do studentů umělecké, protože jo. S gymplem a obchodkou dojdete rychlého úspěchu, zato a uměleckou nikdy. (Kolik lidí z obchodky, které ten obor fakt zajímá, znáte? Já nula, což je zároveň přesný počet lidí, kteří dobrovolně studují obor Zdravotní sestra.) Řekla bych, že problém je v tom, že si nevybírají školu podle zájmů, ale podle toho, kam je vezmou a co působí docela přijatelně. Samozřejmě, ne všude. V Karviné máme policejní akademii a tam jsou obě mé známé proto, že je ten obor fakt zajímá, ale jinak jsou důvody, proč se deváťáci někam hlásí následující:
Nemusím tam jezdit autobusem.
Je to kousek. 
Berou každého. 
Není to jen černé, jak se rozmohlo IT a různé vychytávky, vznikl atraktivní obor, který spousta lidí ráda studuje, což je super. A i na výše zmíněné můžete jít jako upřímný student s budoucností, jen vypisuju své zkušenosti.

Ale o tom jsem psát nechtěla a vy jste o tom nechtěli číst. Proto přejdeme k věci. 
S uměleckou můžete dělat v podstatě cokoliv, protože nemusíte zůstat v oboru. Můžete jít na výšku a stát se právníkem. 
A i když zůstanete, máte spoustu příležitostí. Průměrný student by měl mít schopnost práce v programech jako Rhino, nebo InDesign, což vás dává výhodu při práci v designu. Dva obory na naší škole jsou především průmyslovém designu, což vede k práci na pozicích, které by vás asi ani nenapadly. Učitelé nám vyprávěli o klukovi, který navrhuje karoserie aut, přičemž mu k tomu dopomohly právě znalosti z naší školy. 
Všechno, co vidíte kolem sebe musel někdo vymyslet. Většinou to byl náhodný starý chlap před sto lety, ale i tak to do dnes musí vycházet v nových edicích a s novým vzhledem a od toho jsou studenti umění. 
A co teprve obaly, plakáty (vyzívající ke sčítání lidu nějakým Čechistánem), CD, obaly na knihy...
Dokonce i ,,umělečtější" věci jsou užitečné. Ilustrace nejeden do dětských knížek jsou dobrým příkladem. Restaurátoři nám pomáhají zachovat naše národní dědictví a vrátit, co zničili Sověti.
Spousta blogerů jsou hráči a k vytvoření takové hry je potřeba alespoň minimálně zručný grafik. (Jedna herní společnost prý nabírá přímo z naší školy. Tenhle článek zní jako reklama na tuhle školu, ale neplatí mi za to. Jde to od srdíčka.)
Animátoři. Ti to budou mít v Česku těžké, ale od toho jsou tady další jazyky.
Práce v muzeích a galeriích.
Ztrácím niť. 
Tyhle věci můžete dělat i když jste z jiné školy. Cesta z obchodky na AMU není tak nerealistická. Stejně tak můžete jít z umělecké na Zemědělskou fakultu UK. Ve výsledku je to všechno jen budova, možná dvě, s papírem, se kterým už teď stejně pořádnou práci nedostanete. (Žertuju, ale mám pocit, že důležitost maturity klesá.)
Proto vás prosím, neptejte se studentů umění, proč zahodili svůj život, nepředstavujte si je jako bezdomovce s malbičkami na Karlově mostě a neptejte se na povýšeně na otázky týkající se budoucnosti. Ve své podstatě je většina oborů stejně zbytečná. 
Snad kromě zdravek, tady musím uznat, těch pár lidí co zůstane v českém zdravotnictví bude fakt potřebných. Ale opět, i tady to jde nahradit vysokou školou. Na druhou stranu, zdravotní sestru můžete dělat hned po střední. 
Ale to už bych se do toho zamotala.
Existují taky hrozně specifické obory, které nejsou tak vzletné a civilizace by bez nich nespadla, ale je fajn, že je můžete dělat. Je nás několik miliard, ne každý může nebo chce bojovat se zlořády a zachraňovat svět.
Všechno je o člověkovi a jeho ambicích, což říkám jako někdo, kdo hodlá pracovat v úplně jiné branži, takže to nevidím nijak zkresleně. Přiznávám, občas si dělám srandu z jiných oborů, jako je třeba keramika, ale víte co všechno vás taková keramika naučí? (Klidně piště do komentářů, jsem zvědavá)
Takže se s vámi loučím a doufám, že to není moc vážné. Je to jenom několik let mého života.

Řekl vám někdy někdo že jste zbyteční? Že to co děláte nemá smysl a že umřete jako feťáci? Jestli ano, podělte se! :) 

Hello Kitty čistě proto, že je roztomilá.

Na hraně coming outu

 Vypůjčila bych si myšlenku Simona Spiera a posteskla si nad coming outy. 
Je tak nefér, že ten trapný okamžik, na který se nejde předem připravit (leda byste nechali vzkaz rodičům na ledničče a sami odjeli na misi na Mars) musí zažívat jen část z nás. Proč rodiče vůbec něco předpokládají? Nevadí mi, že čekají, že půjdu na výšku, to od sebe taky očekávám, ale že si najdu chlapa, když jsem o žádného neprojevila nejmenší zájem? Kromě obdivu jejich schopností, samozřejmě. Po všem tom simpení nad Scarlett Johansson to mohlo jednoho z nich trknout. 
Zdá se, že ne. 
Ale to je vedlejší, protože se jim nehodlám přiznávat ještě pár let. Hodlám to udělat takhle - maturita, univerzita, manželka, Oscar, adopce z jedné z těch zemích které na tom v té době budou bledě, smrt, čtení závěti. A v té závěti to stanovým. 
Když nad tím tak přemýšlím, asi mě nepřežijou. Super, o problém méně.

Žertuju, ale mám problém porušit ten status quo. Víte, jak vypadaly mé tři první pokusy o coming out?

(Sedíme v čínské restauraci.
Vidíme se poprvé od začátku prváku.)
Já: Asi se mi líbí spolužačka.
Míša: Haha, to je dobrý vtip. 

(Jdeme ke kamarádce domů.)
Já: Mám crush na spolužačku.
Ségra s Aďou: Haha, vtipné. 

(Jsem s kamarádem.)
Já: Asi jsem lesba.
Kamarád: Haha, tos na umělecké moc dlouho nevydržela. 

Tyhle lidi mám ráda, ale nepotěšili mě. Kamarád, Danek, naštěstí pochopil, že to není vtip. Při mém druhém pokusu o výstup ze skříně jsme seděli na brigádě v pizzerii a čistili zeleninu, tak jsme měli dost času si o tom popovídat.
Byl to fakt dobrý pocit, ale nevídáme se moc často, takže to nešlo přenést do běžného života. 

Musím tady zmínit - ve škole mě nikdy nepoznali jako heteračku. Kamarádka jednou udělala takový ten seznam, jak se protnou dvě vlastnosti (s good - chaotic - evil a hetero - bi - gay, něčím takovým) a nesprávně mě zařadila pod bi. Ostatní ji opravily dřív, než jsem si toho vůbec všimla a byl to fajn pocit. Proto nechápu proč je ve filmech jediný neheteráč vždycky obklopen hetero lidmi, nemyslím si, že je to pro většinu z nás příjemné. 
Nic proti heterosexuálům. Mí rodiče jsou hetero. Mám hetero kamarády. (vtip)
Proč není v češtině žádné synonymum? Asi začnu používat straight i mimo angličtinu. 

Je dost možné, že si za tyhle reakce můžu sama, mám pověst člověka, který dělá trapné vtipy. I tak to ale bolelo, takže trvalo celou jednu fázi korony, než jsem to řekla někomu dalšímu. Někdy v létě nebo na jaře minulého roku jsem to přiznala Petře, kterou jsem viděla po asi roce. Teď se hodně bavíme, ale tehdy ne, takže jsem jí to řekla čistě proto, že o mě nemohla mít pevně zažitou představu. 
To o rok později naštvalo dvě z mých výše zmíněných kamarádek a sestru. Lidi si coming out a u koho s tím začnete berou osobně.

Přitom nejde o to, že bych je považována za homofoby. Přežili moji fujoshi fázi, vím, že jim to je jedno. Jenom je neskutečně těžké vstát a pár slovy změnit v podstatě všechno. 

Sestře s Aďou, posledním z mých přátel kdo nic nevěděly, jsem to řekla posledním. Aďa přiznávala, že je bi, tak mi to přišlo fér. 

Znám je nejdéle a nejdéle se s nimi bavím, a o to jde. 

Je jedno, jak moc se ujišťujete, že je barva vaší vlajky všem jedno, něco to změní. A to za předpokladu, že to vezmou. 

Táta je tak trochu... fóbní. Chlapy mu vadí víc, ale stejně to po všech těch vtipech bude trapné. 

Věc, o které se nemluví, je náhodný coming out. Přeřeknete se, nebo to to někdo náhodou zaslechne v konverzaci. 

Párkrát jsem měla tyhle scény, třeba když jsem mamce řekla, v rámci příběhu, že jsem se dívala: „Po zákuscích a holkách." Tehdy to alespoň bylo v kontextu, ale neustálé „vezmu si někoho, ” nebo „skončím s nějakou osobou," už jim musí být nápadné. Nikdy neurčuju pohlaví. V ničem nelžu. 

Dovedlo je to k odpovědi? 

Sotva. To sotva. 

Ukončím to na veselejší notě. Je sranda, jak někteří lidi začnou být agresivně straight, když na tohle téma dojde. Nemyslím si, že jste gay, ale když začnete s tímhle tiátrem, mám pocit že před sebou něco skrýváte. 

Uhádnete, co je ultimátní věta, kterou při téhle příležitosti dost možná využijete? Ale na tebe crush nemám. 

Před tím to znělo vtipněji. 

Tak ahoj a hezké velikonoce! (•ө•)♡