Core, aesthetic a subkultury; úvod do nepopsatelného

 Když jsem chtěla být mladý, alternativní edge lord, googlila jsem si subkultury. Líbila se mi lolita, měla jsem punk fázi a scene se mi zdálo naprosto mimo dosah, což byl snad jediný důvod, proč jsem se nepustila i do něj, a s každou subkulturou přicházela nová hudba, filmy a, protože musím použít tohle slovo podruhé, kultura. 
Punk má vlastní filozofii. Ale co taková Dark Academia? A co že to vůbec je? 
Termín aesthetic znamená v doslovném překladu estetika, estetický, ale používá k popsání jednotného stylu skupiny, v doslovné definici: 

(Aesthetic) znamená zájem o to, jak něco vypadá a jaký z toho jde pocit. (Vibes, feels, energie)

Neřekla bych, že je to jednoduchý, všeobjímající popis, ale můžete si získat představu o tom, o co jde, a to je móda, stejně jako celkový image. Nemusíte být fanoušek žádné kapely (jako u gotiky), stačí když si oblečete nějaké šaty a pak děláte to, co ostatní. Sbíráte šišky v nabírané sukni, například.

Rozdíl subkultura x aesthetic:

první je myšlenka, podle té pak móda x nahoď hadry a ty ti ukážou cestu

Ve výsledku je tak sbíraní obilí Cottagecore zájem, ale když vás to nebere, nic se neděje a hezké fotky si seženete jinde. V punku naopak bez odporu k systému (rodičům, škole, ...) moc daleko nedojdete. Může to znít jako srovnávání hrušek a jablek, obilí a anarchie se k sobě ani neblíží, ale s příklady bych mohla pokračovat do nekonečna. Aesthetic pravděpodobně vznikly jako odpověď na dobu, kdy je důležité produkovat outfity pro celý svět, nejen pro skupinu kamarádů a známých, minimálně to tak některým z nás přijde (do jisté míry jsem tím vina), přičemž vzniká potřeba skrýt se pod tagy a označení, aby si vás ten celý svět mohl najít. Proto za nimi stojí minimum myšlenek a ty, které přeci jen existují jsou velmi fotogenické. 
Známé styly jsou Dark Academia (tmavé tlumené barvy, internát v Anglii), E-girl (Tik-Tok alternative, průměrný prvák na umělecké škole) a Art Hoe (víceméně umělec). 

Dark Academia

 

E-girl

Art Hoe

Je na čase vrhnout se na core. Core a aesthetic jsou často používány jako synonyma, na Aesthetic Wiki potom zároveň jako synonyma a jako pojem nadřazený (aesthetic) a podřazený (core), pod který spadá skupinka stylů jako Kidcore, Cottagecore a Goblincore. Pro ty  rádoby vtipné popisky nemám. Jaký je tedy rozdíl? 
Myslím, že jde o jeden z těch případů, kdy jde o rozdíl pocitový. Outfity jednotlivých core sdílí především barvy a motivy, můžou tak vyzařovat rozdílnou energii, nebo si naopak můžou být tak podobné (u Goblincoru a Hobbitcoru, například), že jde o pouhé detaily, které je řadí do dané kategorie. 
Když se vám zalíbí nějaký kousek, máte možnost přístupu ke spoustě outfitů, které vás inspirují, přičemž Core většinou napodobíte i s běžným oblečením ze sekáče či obchodu, v čemž je asi největší síla. Ve většině skupin se přijímá diverzita, a to i tělesná, takže i bez mír jako modelka (od Twiggy po Kim, vyberte si ideál) můžete zazářit. 
Teda u většiny, Twilightcore je známý tím, jak špatně na lidek s náznakem křivek vypadá. Ale o tom příště.

Core

Cottagecore

Goblincore

Možná to tak mohlo vyznít, ale proti žádnému z těchto pojmům nic nemám. Ba co víc, zajímají mě a tohle je jen začátek dlouhé série, který pouze osvětlil (snad) o co gou. Přesto musím říct, že tohle je jen můj osobní pohled na věc a každý si na to musí udělat vlastní názor, protože i pouhé definice pojmů jsou na tomhle poli sporné.
Taky jsem se nesnažila nikoho urazit, takže prosím mějte hezký den - večer - okamžik před odchodem do školy! >:D 
(Nostalgiacore smajlík)
(Styly a anglismy píšu velkým, protože jde o v češtině málokdy používaná slova, ale subkultury malým, protože už se uchytily.)

Odemkněte svoji duši, aneb kinda clickbait

 Když si můžu vybrat první kulturní událost roku, buď si dám záležet, anebo se nechám přemluvit reklamou v tramvaji. Nehodlám adoptovat dítě, (Tenhle problém, ty blbá reklamo, by spravila legalizace adopcí stejnopohlavních párů. Vím, že se snažíš pomoct dětem, ale řešení je nadosah a stojí mu v cestě doslova jen Pitomio a jemu podobní.) ale nechala jsem se zaujmout esoterickou trho-výstavou. Zaujmout se nechaly hlavně mé kamarádky, ale já s nimi ráda pojedu kamkoliv, navíc jsem se docela těšila na hory kamenů. 
Setkaly jsme se na Káje, což je vzhledem ke dvěma původním variantám srazu Výstaviště a Stodolní stále ještě trochu překvapení. Stejně tak to, že si Karolína (Kája, ale chci ji odlišit od té zastávky) přivedla jednovaječné dvojče. Taky jsem z dvojčat, dvojvaječných, a můžu vám říct, chvíli jsem byla zmatená. Nakonec se však ukázalo, že jsou mezi nimi drobné rozdíly, takže už si naši Káju nikdy nespletu. To se mimochodem stalo učiteli na PGR, chtěl Káju hodit do školy, ale byla to Mája. 
Po peripetiích skupin z rozdílných částí kraje jsme se sešly, zjistily že já a Stáza máme přesně opačnou estetiku a vydaly se na místo, které nám mělo otevřít třetí oko. 
Otevřelo nám to hlavně díru do kapsy. Vstupné 60 Kč bych chápala, kdyby to nebylo na půlku jednoho patra. Mohly jsme i na tu druhou, a za ty prachy jsme tam i šly, ale stejně jsme se shodly, že to za to nestálo. 
Na trhu toho moc a když už, tak třeba jako v případě minerálů často předražené. Koupila jsem si cool vypadající kámen přívěšek a prodavačka mi prozradila, že je to kámen géniů, fluorit. Já věděla že mě to k němu táhne. 
Další zajímavé věci byly eso lasagne a pyramidy do každé domácnosti, pro každou zahradu. Eliška s Bárou si dokonce sáhly do kapsy a koupily si karty na věštění, přičemž vykládat umí jen Eliška. Přišla jsem si později trochu povrchně, když se ostatní ptaly na reálné problémy a já chtěla vědět, jestli mě vezmou na FAMU. (Podle karet jo, juchů.)
Na druhé straně bylo něco o včelách, kde jsem si koupila krowku a ozdoby na nehty. Už se chystám na advent, proto mají vánoční téma.
Doporučila bych eso trhy na příští rok? Ne, rozhodně ne, za vstupné to nestojí. Doporučila bych je lidem, kteří nepovažují 60 Kč za obří výdaj? Jo, je to dokonce i trochu zajímavé. 

Jedeme dál

Hej hej hej (kdo vymyslí vkusný rým je nej).

Co jste dělali celé léto? Já celý červenec pracovala nedaleko Mordoru (osobní vtip, který pochopí po prohlédnutí fotek každý. Vlastně z nás dělá Orky.) A v srpnu jsem pařila. (Svým způsobem, ale nejlepší pařby jsou po dvanáctihodinové směně.)
Díky výplatě, která se o více než týden zpozdila, mám notebook, takže můžu zase psát své záživné zážitky, přidat překlady několika cool věcí (nejen o filmu) a šířit se o své ztracené a znova nalezené lásce k vintage a lolita módě. 
Prozatím těpéro, vy mí Šmajdalfové.

Píchlé deníky no. 3

 Musím se rychle vypsat, později to možná upravím. 

Mám znova píchlé ucho. Kamarádka píchá (Vivi udělala uši, sobě nos) tak jsem se svěřila do jejích rukou. Po konci školy jsem s ilustrátory Klárou a Stázou zevlovala a najednou se Kamča vrátila s polívkou a s jehlami. 

Akt byl doprovázen silnými nadávkami a německým počítáním. Mamce jsem později (všimla si toho až když jsem jí o tom o tři dny později řekla, není moc všímavá) tvrdila, že to nekřuplo. 

Křuplo. Slyšela to Klára na druhé straně třídy. 

Všichni mi říkají, jak to mám červené a já se vymlouvám, ale co čekali? Je to chrupavka. 

Jediná fotka, ta tečka nahoře

Ten den byl tématický. Se Stázou, Vivi a Kamčou jsme si daly gotický den. Devadesátkový goth, přesněji. 

Šla jsem s rolákem s krátkým rukávem, přes to černé bodýčko a minisukně. Bunda vojenská z NDR 50. let. 

A k tomu hafo doplňků, které nejsou vidět. 

Před tím jsem ztratila nerozbitelná sluchátka, což mě zasáhlo, tak jsem si udělala smuteční make up. Teď už mám nová, ale furt mě to štve. Tahle fotka nemá na blogu co dělat, fotila jsem ji skrz Messenger kamarádům do skupiny.

Škoda, že se tam neusmívám, ale furt jsem ještě tak trochu brečela. Vlasy jsem chtěla alá 80s, ale srovnaly se se zemí během focení. Normálně fakt vypadám šťastně, nesuďte mě prosím. 

A aby to nevypadalo, že se jen bavíme, tak teď máme klauzury. 

Kamarádka se přiznala, že kvůli tomu brečí. Další už utratila několik stovek za fixy a pár jich ještě čeká. Stáza měla breakdown a začala odznova, ale už se vrátila ke starému. (Ilustrace dělá pinball.) 

Majda nakreslila sto stránek, třetí Andy ještě více. (Animace - flipbook) 

Grafika má piktogramy OH, s možným českým tématem. Já dělám cibulový vzor. Mám z toho nepříliš vítězný pocit (a potřebuju za jedna) tak to budu prezentovat v kroji. Show je taky důležitá. 

Zatím mám jen sukni, ale zbytek si třeba ušiju. 

A příští měsíc jedu do Prahy (budeme s mamkou bydlet ve Starém městě v ulici s Bezhlavým templářem!!!), pak bude plenér v Litomyšli (holky mi slíbily Pána pařmenů, já Stáze Monty Pythony) a nakonec grilovat za strejdou. Mezitím budu mít víkendový sraz v Šiklově mlýně, kvůli brigádě. Snad to nevyjde na Prahu, tu už jsem odsunovala kvůli Litomyšli. 

Vyšla knížka o Půlnočním kovbojovi, Shooting of Midnight Cowboy. 

Proč teď nemůžu psát články

  Čau, ne že bych byla super aktivní, ale většinou to dotáhnu na čtyři články v měsíci. 

To se ovšem až do července změní, protože mi chcípl počítač a na telefonu se mi špatně edituje a píše. Na nový noťas si budu vydělat z brigády (Šikland, budu tam celý měsíc) takže to nejspíš nebude nijak slavné ani v červenci. Ale srpnen na tom bude líp, protože si do té budu zapisovat všechno na papír. 

Takže zatím sbohem a díky za ryby! 

Co ze mě vyroste? Je tu nějaká naděje?

 Jsem členem klubu blogerů a už nějakou dobu se snažím napsat něco k tématu, ale jsem v poslední době často bez nálady, popřípadě bez času. Jedno téma mě však ale zaujalo a dokonce k němu mám co říct a tím je Povolání.

Když jsem sehnala svou první brigádu v pizzerii, mamka se na mě smutně podívala a prohlásila, že já nejsem typ na vydělávání si rukama. Tenkrát mě to zarazilo, ale ona má pravdu. Jsem malá, přirozeně kulatá a změna teploty mě vždycky položí na lopatky.
(Mám pocit, že ve Hře o trůny by mě teď nazvali dítětem léta.)
Na druhou stranu jsem taky pěkně ambiciózní a podle většiny i chytrá, což vede ke spoustě přemýšlení nad budoucností. Mám přehnané představy o vlastní inteligenci a schopnostech, takže si představuju svá studia na předních univerzitách, od NYU po Oxford, a pevně věřím, že mě přeci musí vzít. Že jo. Alespoň někam. 
Ale na jaký obor?

Myslím, že gif mě prozradil. Podlehla jsem svodům archeologie. Byla jsem, a to trvá i dodnes, zažraná do historie, blyštivých pokladů a všech těch příběhů které za tím stojí. 
O tom však archeologie není. Je to o dřině, vykopávání a tak dále a tak dále, alespoň myslím. 
Díky svému tehdejšímu nápadu jsem se začala učit luvijsky a zajímat se o luvijský lid jako takový, a kdyby mi můj hlavní plán nevyšel a já se musela uchýlit k vykopávkám, moc ráda bych rozkryla tajemství této civilizace, ale neumím si představit sama sebe jako archeoložku, rozhodně ne praktickou. Bojím se štírů, hadů a na přímém slunci se mi dělá špatně. Tím jsem právě vyřadila většinu zajímavých lokalizací. 
Mohla bych být akademikem, ale to mě tak úplně neláká. Celkově je to pro mě hezká, svým způsobem uklidňující, ale neuspokojivá představa. 

Jako malá jsem chtěla být jako Indy. Věčně na cestách s krásnou slečnou po boku. Teď mám jiné cíle, ale stejně je to hezká představa. Musíme si však uvědomit jednu věc. Indiana Jones je film a já miluju filmy. 
Svítá vám?
Právě teď je mým snem slavný filmový business. Ano, ten co prý mladé nevinné lidi jako já sežvýká, vysměje se jim a pak je vyhodí celé zmuchlané na dlažbu, což je vede k tomu že ve třiceti dělají servírky a číšníky v nějakém podniku v LA. 
Jediné štěstí, že nechci být herečka. 
Jako malá jsem všem tvrdila, že chci být režisérka, přičemž jsem myslela, že to je osoba co píše scénáře. A několik let později jsem se k té myšlence, tentokrát se správným názvem, vrátila a díky tomu vypadá má budoucnost alespoň trochu růžově.
Se scénaristikou bych se ráda přihlásila na FAMU, a na několik škol v Británii (UCL, KCL, atd.), ale nezapomínám ani na zadní vrátka. Jestli se během let nic nezmění, hodlám si dát i vedlejší obor, nejspíše archeologii, protože se občas budím s představou, jak jsem vyhaslé nic co nikdy nic nedokázalo. 
Toho se dost bojím. Že nikdy nebudu dost dobrá. Nejspíš nestvořím další Samotáře, ale co Lásku nebeskou? Chci točit filmy, chci být uznávaná, ale vždycky je tu velká šance neúspěchu. S oblibou tvrdím, že si ve volném čase píšu děkovné řeči na ceny od Oscarů po Zlatou malinu, jenže nemusím dosáhnout na žádnou cenu. Fakt. Jsem si toho vědoma. Když se potom chovám přehnaně sebevědomě, co se mé budoucí kariéry týče, není to protože bych byla tak sebejistá, ale protože se o tom snažím přesvědčit sama sebe. 
A nemůžu si pomoct. Možná by bylo fakt lepší zacouvat k vědě. Mamka mě tlačí k Dějinám umění, ještě to prostě není pro mě. Sice o nich hodně vím a zajímají mě, ale co bych s nima mohla dělat? Žádná z nabízených možností mě neláká. 
Řekla bych, že mi ambice zatím moc štěstí nepřinesly. Snad se to jednou změní.

(Chci ještě zmínit rozhovor s mamkou a taťkou. Stěžovala jsem si. jak jsem si představovala že na třídní sraz po dvaceti letech pojedu v bouráku který bude v té době obdoba Mercedesu a mamka poukázala na to, že to si představují všichni. Shodly jsme se, že asi chceme všichni působit jako frajeři. Taťka prošel kolem a nevěděl o co jde, tak řekl že byl za největšiho frajera a šel si dál :D. Možná jsem to ego zdědila po něm.)

Milované, poškrábaně boží boty z Aliexpressu

 Řekla bych, že jedna z prvních rad které každá začínající lolita dostane je nenakupovat na pochybných místech, jako je eBay, Milanoo a jim podobné. Přesto mám pocit, že se v poslední době rozmohl trend objednávání bot z Aliexpressu, slovy jedné z mých nejbližších družek Alíku. 
Jsem tak trochu hovado, když dojde na peníze. Bývala jsem šetřílek, až mi kamarádi říkaly stereotypními přívlastky jistých etnik a náboženství, aby mi naznačili že zacházím až moc daleko. Teď to mám tak napůl a zrovna jsem v rozhazovačném období (chystám se utratit 1000 Kč za blazer a mesh top :0 až mě to děsí), přesto se mi nechtělo investovat příliš. Nějakou dobu jsem čekala, obhlížela stránky, kalkulovala. 
A pak jsem to hodila z okna a šla na Alík. Nechtěla jsem tea parties, ne že by se mi nelíbily, ale potřebuju něco i na běžné nošení. Navíc je u nich vyšší šance, že by si vysloužily mamčino zdvižené obočí. Hele, sice jsem si právě obarvila vlasy na zeleno, což jí naštvalo, ale nechci aby hodnotila můj módní vkus. 
A pak mi trvalo asi tři týdny je objednat. Přesně proto mi říkají blesk. 

Šly ke mně asi měsíc a došly na poštu. Šla jsem na ní dvakrát, jednou oklikou asi dva kiláky, ale tenkrát. je. neměli. Přesto oceňuju, že jsem dostala podací lístek. 

Druhý den jsem vyrazila ráno, byla sobota a mamka jela na hory, takže mě nemohla vidět. Pořád o nich neví, mimochodem, i po dvou týdnech jsou ve svém úkrytu v posteli :).
Některé mé věty asi nebudou dávat smysl. Poslouchám do nich Eminema, což mě nutí psát rychleji než přemýšlím, což pochopitelně není dobrý nápad.
Když jsem je rozbalila, čekalo mě nemilé překvapení. 
Byly v letadle, možná na lodě, náklaďáku a to všechno až z Číny, a chránila je jenom trocha plastu. Jasně, nečekala jsem krabici, přesto mě to trochu vyděsilo.

Naštěstí byly v pohodě. Ještě aby ne, stály mě skoro celé měsíční kapesné :D.
Ok, to mě až tak nežere, ta cena byla fakt dobrá, přestože jsem si už všimla několika nepříliš šťastných nevychytávek. 
Měla jsem je na sobě ve škole a rychle a jednoduše se poškrábaly. Navíc není moc příjemné v nich chodit, přestože mám správnou velikost. Jsou tak nějak... nepoddajné, možná se časem mé nose přizpůsobí, ale zatím bych to neviděla moc růžově. 
Přesto je budu nosit, jsou boží a lidi mi je chválili (no dobře, chválily). Popruhy jsou mi trochu volnější  okolo kotníků, ale to je v pohodě. Většinou jsou mi volné i ponožky, stehna sice za boha nezmenším, ale kotníky mi hubnou fakt vesele. 

Vysoké platformy

Už jsou poškrábané

A ze shora

Ráda bych dodala, ze kterého jsou obchodu, ale tyto boty zmizely a mně se to nedaří dohledat, takže by vám to moc prospěšné nebylo.
Koupila bych si další Ali boty? Ano, ale jen jestli by už měly nějaké recenze, slušně vyplněné informace o velikosti a obchod nebyl od pohledu scam.