Na hraně coming outu

 Vypůjčila bych si myšlenku Simona Spiera a posteskla si nad coming outy. 
Je tak nefér, že ten trapný okamžik, na který se nejde předem připravit (leda byste nechali vzkaz rodičům na ledničče a sami odjeli na misi na Mars) musí zažívat jen část z nás. Proč rodiče vůbec něco předpokládají? Nevadí mi, že čekají, že půjdu na výšku, to od sebe taky očekávám, ale že si najdu chlapa, když jsem o žádného neprojevila nejmenší zájem? Kromě obdivu jejich schopností, samozřejmě. Po všem tom simpení nad Scarlett Johansson to mohlo jednoho z nich trknout. 
Zdá se, že ne. 
Ale to je vedlejší, protože se jim nehodlám přiznávat ještě pár let. Hodlám to udělat takhle - maturita, univerzita, manželka, Oscar, adopce z jedné z těch zemích které na tom v té době budou bledě, smrt, čtení závěti. A v té závěti to stanovým. 
Když nad tím tak přemýšlím, asi mě nepřežijou. Super, o problém méně.

Žertuju, ale mám problém porušit ten status quo. Víte, jak vypadaly mé tři první pokusy o coming out?

(Sedíme v čínské restauraci.
Vidíme se poprvé od začátku prváku.)
Já: Asi se mi líbí spolužačka.
Míša: Haha, to je dobrý vtip. 

(Jdeme ke kamarádce domů.)
Já: Mám crush na spolužačku.
Ségra s Aďou: Haha, vtipné. 

(Jsem s kamarádem.)
Já: Asi jsem lesba.
Kamarád: Haha, tos na umělecké moc dlouho nevydržela. 

Tyhle lidi mám ráda, ale nepotěšili mě. Kamarád, Danek, naštěstí pochopil, že to není vtip. Při mém druhém pokusu o výstup ze skříně jsme seděli na brigádě v pizzerii a čistili zeleninu, tak jsme měli dost času si o tom popovídat.
Byl to fakt dobrý pocit, ale nevídáme se moc často, takže to nešlo přenést do běžného života. 

Musím tady zmínit - ve škole mě nikdy nepoznali jako heteračku. Kamarádka jednou udělala takový ten seznam, jak se protnou dvě vlastnosti (s good - chaotic - evil a hetero - bi - gay, něčím takovým) a nesprávně mě zařadila pod bi. Ostatní ji opravily dřív, než jsem si toho vůbec všimla a byl to fajn pocit. Proto nechápu proč je ve filmech jediný neheteráč vždycky obklopen hetero lidmi, nemyslím si, že je to pro většinu z nás příjemné. 
Nic proti heterosexuálům. Mí rodiče jsou hetero. Mám hetero kamarády. (vtip)
Proč není v češtině žádné synonymum? Asi začnu používat straight i mimo angličtinu. 

Je dost možné, že si za tyhle reakce můžu sama, mám pověst člověka, který dělá trapné vtipy. I tak to ale bolelo, takže trvalo celou jednu fázi korony, než jsem to řekla někomu dalšímu. Někdy v létě nebo na jaře minulého roku jsem to přiznala Petře, kterou jsem viděla po asi roce. Teď se hodně bavíme, ale tehdy ne, takže jsem jí to řekla čistě proto, že o mě nemohla mít pevně zažitou představu. 
To o rok později naštvalo dvě z mých výše zmíněných kamarádek a sestru. Lidi si coming out a u koho s tím začnete berou osobně.

Přitom nejde o to, že bych je považována za homofoby. Přežili moji fujoshi fázi, vím, že jim to je jedno. Jenom je neskutečně těžké vstát a pár slovy změnit v podstatě všechno. 

Sestře s Aďou, posledním z mých přátel kdo nic nevěděly, jsem to řekla posledním. Aďa přiznávala, že je bi, tak mi to přišlo fér. 

Znám je nejdéle a nejdéle se s nimi bavím, a o to jde. 

Je jedno, jak moc se ujišťujete, že je barva vaší vlajky všem jedno, něco to změní. A to za předpokladu, že to vezmou. 

Táta je tak trochu... fóbní. Chlapy mu vadí víc, ale stejně to po všech těch vtipech bude trapné. 

Věc, o které se nemluví, je náhodný coming out. Přeřeknete se, nebo to to někdo náhodou zaslechne v konverzaci. 

Párkrát jsem měla tyhle scény, třeba když jsem mamce řekla, v rámci příběhu, že jsem se dívala: „Po zákuscích a holkách." Tehdy to alespoň bylo v kontextu, ale neustálé „vezmu si někoho, ” nebo „skončím s nějakou osobou," už jim musí být nápadné. Nikdy neurčuju pohlaví. V ničem nelžu. 

Dovedlo je to k odpovědi? 

Sotva. To sotva. 

Ukončím to na veselejší notě. Je sranda, jak někteří lidi začnou být agresivně straight, když na tohle téma dojde. Nemyslím si, že jste gay, ale když začnete s tímhle tiátrem, mám pocit že před sebou něco skrýváte. 

Uhádnete, co je ultimátní věta, kterou při téhle příležitosti dost možná využijete? Ale na tebe crush nemám. 

Před tím to znělo vtipněji. 

Tak ahoj a hezké velikonoce! (•ө•)♡

Vše o mých spodničkách

Jakmile se mi před očima zjeví krátkorukávová bílá halenka s petropanovským límcem za rozumnou cenu, skočím po ní jako slepice po zatraceně vzácném flusu. (Miluju Zappa Brannigana, cituju ho častěji než čínští intelektuálové Maa.)
Zatím však řeším dilema krásných, relativně levných bot. Asi je koupím, alespoň budu mít o čem psát. Ale před tím je tu článek nejjemnější, a to o mých spodničkách.

Lepší gif jsem nenašla.

Spodnička je slovo, které nedokážu říct nahlas. Nevadí mi ho psát, ani číst, ale říct ho nahlas před mamkou, ségrou nebo kamarády je svým způsobem... divné. Může to být i tím, že mamka z EGL módy není zrovna odvázaná. 
Přesto se mi různými způsoby povedlo získat hned dvě spodnice, nebo spíš jednu a půl. Nechci vás otravovat s jejich fotkama, proto sem dám jenom výsledek :). Taky jsem měla zrovna rozdělanou práci, takže jsem si nemohla vytáhnout skutečné šaty, takže mám obyčejnou sukni z Wishe. 
Obě jsou bílé, jelikož mám v plánu nosit spíše světlejší kousky.

Dávno, v dobách kdy jsem si blog psala anglicky, jsem byla v Olomouci na... trhu? Marketu? Se Stázou jsme si daly společně kebab a ona pak týden nebyla ve škole s nevolností a mně taky nebylo nejlépe, to je skoro všechno, co si pamatuju.
Tenkrát jsem si odvezla jen spodničku, skutečně začátečnickou a tu tady můžete vidět. 
Musela jsem si jí rovnat, protože je moc krátká a dělá divný tvar a lá lomený oblouk.
Kdyby se to s něčím zkombinovalo, mohlo by to být docela v pohodě, takhle je to dobře využitelné na casual. 
Za mnou můžete vidět zbytky jídla ze strejdovi návštěvy, neudržela jsem svoji dietu a teď je mi dost dobře. 
Šla jsem potom běhat, alespoň to byl prvotní cíl. Nakonec to skončilo noční procházkou s Petrou. Škoda, že v Karviné se dá chodit jen do parku, mám ho oběhlý tak stokrát. Na druhou stranu, znám to tam a vím, že uběhnu 2.5 km v kuse, víceméně bez utrpení.

                                                                                      
Jednou si takhle listuju EGL burzou a vidím levnou spodničku z ČESKA. Věřili byste tomu? Okamžitě jsem přihodila a netrvalo to dlouho, měla jsem spodničku za kterou se nemusím stydět. Napadlo mě pod ní dát tu druhou, ale vypadalo to divně, moc nadzvednutě. 
Tahle je delší než ta předešlá a jde to vidět, šaty na ní vypadají přirozeněji, takže nikoho nenapadne že sukně drží zrovna tímhle způsobem. 
Časem budu určitě potřebovat kvalitnější, ale zatím se toho nebojím. Momentálně řeším jiné problémy a k tomuhle se vrátím jestli mi po letní brigádě zbydou peníze. Není to nejlepší přístup, ale jsem s ním spokojená. 
Mimochodem, dneska mě mamka vzbudila ve dvě, beze slova, a pak šla na záchod a spát. Prý chtěla zjistit, jestli tam ještě jsem :D. 
Rána po oslavách jsou divná.

S kamarády letos skoro všichni dosáhneme osmnácti let a většina z nich je zdevastovaná. Sama nevím, jaké to bude, ale určitě v tom nemůže být tak jiné. 
Co podle vás, je osmnáct skutečná meta? :D Naši si na své osmnáctiny nepamatují, mamka je prý ani neslavila, ale řekla bych že brečet je trochu přehnané. Ale zase je svým způsobem chápu. Navíc, přijde to až v říjnu. Danek P. to má už na jaře a Míša taky. Petra... to má až po mně, ale je to klasický melancholik. Se sestrou se strachujeme spíše o oslavu, co se dělá na takových oslavách? Kromě pití, mamka nás pít nenechá 
Na lehčí notu, ségra vytvořila celou rodinu v The Sims 3 na péestrojce, což je fakt super. Škoda že nemám fotku.

Radostné zprávy

 Vím, že jsem dlouho nic nepřidala a nedá mi to spát, tak se podělím a pár hezkých, fajn věcí z posledních dní :). 

Vzpomínáte si na tu lolita halenku, která byla vysmlouvaná, zaplacená a po všech stránkách dokonalá? Slečna utekla z domu, takže mi ji nemohla poslat. Chudák holka a tak, ale něco takového se mi na Depopu stalo potřetí. Tak jsem si místo ní chtěla objednat zelené kalhoty, pochopitelně mi včera přišly nové růžové letní kalhoty z Anglie. Mám radost, příště udělám článek jen o nich. 
S Petřiným dohledem jsem uběhla 4 km. Chvílemi jsem myslela že vidím Davida Bowieho, ale doteď mám z toho fakt velký pocit hrdosti a zadostiučinění. 
Povedlo se mi dopsat sloh na téma Inspirace povídkou Malostranskou. Vzala jsem si Figurky a udělala z nich postapo homosociální teenagerky s Danielem Brühlem. Ty nejlepší prý vyjdou samonákladem, teda když jich bude dost, tak si držím palce :D. 
Namalovala jsem si kámen, což je mamčina nová vášeň. A uháčkovala králičí muffin.
Koukám na filmy nominované na Oscara. Myslete si co chcete, tohle je důležité. Navíc jsem shlédla Mamma Mia a Slečna drsňák, super snímky.
A konečně - taťka se ostříhal. Hurá. V procesu sice vypadal jako esesák, ale pak už jenom jako vězeň a teď se konečně podobá člověku. Amster nám zrušili, tak v létě jedeme do Monaka a Niece :0. Milionáři, lidi, na ty se těším! (Bohužel, monacká rodina nemá nikoho v mém věku, natož nikoho gay af v mém věku :/. Tak to zkusím jinde, co Švédsko?")

Dnes jsem užívala více emotikonů. ale jinak ani emoce vyjádřit nelze.

Chodba s šokovým oddělením

Zdravím, přátelé ( ͡ᵔ ͜ʖ ͡ᵔ).
Mám pocit, že jsem nějakou dobu nemluvila o filmech. Bez jídla teď nemám tolik radostí, takže jsem se musela uchýlit zpátky k počítači (flashbacky na sedmou třídu) a horečně stahovat/hledat na youtube.
Technicky jsem mohla zkusit něco na Netflixu, neplatím ho přeci jen kvůli Star Treku a Merlinovi, ale tamní filmy jsou slaboučké. Navíc tam není nikdy to, co chci, jednou jsem v řadě zkusila dvacet filmů a nic. 
Hlavně, že tam můžete najít Emily in Paris. 
Ale to je vedlejší. K vánocům jsem dostala 101 kultovních filmů, které musíte vidět, tak teďka doháním resty a jeden z prvních snímků je Shock Corridor. Co se o něm dá říci?

Oficiální český název je Chodba šoků, ale to prostě nezní dobře. Zní to nedopracovaně, proto se k němu nebudu uchylovat.
A teď k filmu.
Mladý, ambiciózní novinář s touhou po Pulitzerovi se rozhodne dostat do ústavu pro mentálně choré a vyšetřit odloženou vraždu.
Jeho šéf ho podporuje, dokonce mu sežene psychologa, aby to mohl hodnověrně zahrát. Jeho přítelkyně pochopitelně až tak nadšená není, nejen, že je čeká roční odloučení, ale navíc má hrát jeho sestru.
Ano, drahý Johník se rozhodne hrát si na schizofrenika s incestními sklony.
Striptérka Cathy odmítne, ale po pár dne začne být jasné, že jestli nesvolí a nepomůže, už svého milého nemusí nikdy vidět, takže z práce odejde na policii.
Nejsem si jistá, proč přesně měla Cathy ze všech povolání zrovna exotickou tanečnici. Dokonce i v 60. letech to muselo působit trochu mimo kontext, ale byla to asi čistě vizuální volba. Jak jinak by se daly ospravedlnit halucinační výjevy Cathy s boa a v košilce? Navíc to nejspíš poukazuje na další americký problém, ale tady střílím od boku.
V ústavu John potkává různé lidi, ví přesně, koho potřebuje vyslechnout a k takovým se hlásí. Každý ztělesňuje nějaký aspekt toho, co bylo tehdy se společností špatně a je jen na vás, jak si to přeberete - mladý černoch, který se považuje za člena KKK, což není rozhodně tak vtipné, jak to zní. Ne, když ubližuje svým černým spoluvězňům. Chlápek, který se považuje za generála z občanské války, ale ve světlé chvilce vypoví, že je ve skutečnosti komunista. Než se vrátí do normálu. A konečně geniální vědec, který se vrátil do dětství. Přispěl k vývoji atomové pumy. 
Tohle všechno ukazuje na to, že ve skutečnosti je blázincem celá Amerika, ale naneštěstí to filmu ubírá na jeho aktuálnosti. Buďme upřímní, komunismus už amíky na rozdíl od nebohého Hongkongu fakt děsit nemusí. 
Navíc ano, je hezké poukázat na to, co sžírá naši společnost, ale nedá se říci, že by se autor pokoušel jít do hloubky. Všechno je tak očividné, ale při tom to musí být řečeno. 
John začne Cathy skutečně vnímat jako svoji sestru. Víme to z jedné interakce a z následného Cathyna oznámení šéfovi novin. 
John jednou za čas někoho vyslechne a mluví o svém případu, ale to je tak vše, co se ve spojitosti s ním děje. Snad i proto nás následné rozuzlení nechá v jakési letargii. 
Není to špatný film, to ne, ale mně osobně moc nezasáhl, přestože si ho cením jako ve své době průlomového a kontroverzního snímku. Navíc jsou některé sekvence a aspekty vyloženě dobré.
Dívat se na sociálně kritický film očima dnešního diváka z Česka taky není plně dobrý nápad, hlavně po téměř šedesáti letech. 

A nakonec, určitě bych to nesrovnávala s Formanovým Přeletem. Dělají to skoro všichni, ale skoro všichni se můžou jít bodnout. Zombieland je taky něco jiného než Walking Dead. 

Mějte se hezky a zdravě!

Píchlé deníky no. 2

Zdravím, přátelé! 
Dneska opět jenom GIF, ne původní grafika, protože jsem právě strávila asi čtyři hodiny na Illustratoru a kdybych tam měla udělat ještě něco, nejspíš bych se zhroutila. Jinak se mám poměrně dobře :)
Uplynulým týdnem vás provede Clint Eastwood.

                  

Myslím, že spát s náušnicí v uchu je divné, ale když já jsem si nechala propíchnout svou spící stranu. Usnu jenom na boku a na druhé straně to sice jde, ale není to tak pohodlné. Bohužel, moje pohodlná polovina se kryje s ofinovou polovinou, a než si měnit celou symetrii, to radši obětuju šest týdnů. 
Brzy mě to čeká zase, jakmile otevřou salony, ráda bych si udělala další piercing do stejného ucha, jen výš, do chrupavky.
Ucho už nebolí a zatím nehnisá, hurá!

Cvičení jsem tak trochu vyměnila za běh. Ano, stále cvičím, ale míň. Běh zprvu nebyl tak namáhavý, první tři pokusy byly v pohodě.
Petra je fakt hodná, neřve po mě a udává mi tempo. Za to jí pletu náramek, snad se jí zalíbí. 
Včera jsem šla s Petrou, ségrou, která dříve kategoricky prohlašovala, že ji na dráhu nikdo nedostane a Viki, jež měla být podle Adi v karanténě. Asi s ní jen nechtěla ven, ale byla to blbá, mírně nelegální výmluva.
Buď, nebo, což mě napadlo až teď, máme všechny problém. 
První dva kilometry byly v pohodě. Zabrala je totiž cesta do parku, ve kterém se po večerech trápíme. Noci jsou v Karviné klidné, minimálně v parku, jsou tam jenom pejskaři, cyklisti a pár běžců. Musely jsme působit jako učiněný gang. 
Ještě jsem to nezmínila, ale Viki chodí na místní policejní školu a její nohy jsou dlouhé asi jako já od krku dolů. Pěkně nás proháněla, ale holky byly v pohodě. Přála jsem jim to, ale já měla slezinu až v krku. Plíce mě pálily a přestože zbytek těla mohl, zbytek dne jsem kašlala. Vůle nebýt nejhorší porazila Petřino uklidňování a snahu o to, abych se nepřepínala. Neztratila jsem naději a dnes v deset dopoledne jsem vyrazila poprvé sama :D.
Nebyla to žádná sláva, jako při mých pokusech před třemi lety, ale je to výrazný krok. Prolínám to se stepperem a cvičením. 
Spolu s tím co jím prostě musím shodit centimetry, kila a hlavně cholesterol. 

Okey, zhřešila jsem. Snědla jsem několik sušenek a bílý rohlík, ale když já si nemohla pomoct. Náhodou jsem ho rozkrojila a takhle by je oschl, takové plýtvání by bylo nemorální. Tak jsem si ho propašovala s řepovou pomazánkou do pokoje a schovala se tam. Tvrzení, že toho nelituji by ze mě udělalo lháře. 
Teď jím zase jenom zdravě. Tělo je asi trochu v šoku. 

Popravdě, jsem přesvědčená o stresovém faktoru ve své krvi. Co s tím můžu udělat?
a) Snažit se víc - to dělám a právě to mě stresuje. 
b) Nedělat takovou tragédii z neustálého 1-. V hlavním předmětu (VPR) to znamená 1,5, čili dvojka. A to mi kazí, doslova ruší vyznamenání. S dvojkou vyznamenání být nemůže, ne z VPR. To je jako s během - i bez výraznějšího talentu musím být nejlepší.
c) Uvědomit si, co je přednější. Jestli zdraví, nebo vysvědčení. 
Zdravá můžu být i pod mostem, ale na Oxford ani na FAMU se bez známek nedostanu. 

Na pozitivnější notu, zamilovala jsem si sójové mléko a čínštinu. 
Sójové mléko prý neobsahuje cholesterol, ale je drahé, ve slevě stál jeden litr 40 Kč. Tak jsem si udělala vlastní, které chutná... čerstvěji, víc bobově. Kupované bylo lepší, ale tohle je taky super. 
Čínštinu beru jako koníček. Dříve byla mou bokovkou k hlavní výuce švédština. Tu už v podstatě zvládám a lidi vždycky překvapí, ale pak jsem si všimla čínštiny. Najednou mi přišla cool. Jedno z míst, kde bych chtěla studovat je Hongkong, kde je kromě angličtiny dost užitečná kantonština. Nakonec jsem teda začala mandarínštinu, ale ke kantonštině se dostanu. 
Mohla bych napsat nějaké poznatky o čínštině, švédštině a luvijštině, jazyku lidu, jež skoro nikdo nezná a o který se nikdo nezajímá. (A se kterým hodlám udělat průlom v archeologii, jestli mi nevyjde hvězdná kariéra u filmu.)
A navíc jsem si objednala bezvadnou lolita halenku z Depopu, už jsem poslala peníze. Snad mi bude přes prsa, prý by měla, ale znáte to.
Takže napočtenou!

Malebné sukně

Dlouhou dobu jsem měla pocit, že v lolitě k žádnému tématu netíhnu. A pak mi došlo, že absolutně ujíždím na sukních s potiskem nějakého obrazu. A překvapivě tady preferuji zcela odlišný žánr než v normálním umění, a to středověké malby.
Kříže, oltáře a hodně zlaté - prostě potěcha pro oko :D. Na sobě si to moc představit neumím, je to moc dospělé a honosné, sedmnáctiletému polohobitovi na hraně dospělosti by to nejspíš moc neslušelo. 
Ale kochat se můžu.

Řekla bych, že v daném žánru je přeborníkem ruská značka L'Esprit de la Noblesse, indie společnost o dvou tvůrcích. 
Nešijí jenom sukně, to byste je podcenili. V daném stylu a s daným tématem dělají i punčochy, klobouky a mám pocit, že kápě. Řekla bych, že se dost inspirují nejen ruskou historií a siluetami. Vidíte to i v tom, že jejich JSK nejsou jen obyčejné šaty, ale mají i různé látkové aplikace a závoje/kápě/pláště.

Musketeer JSK

Christmas Gift JSK

Z brigády bych si ráda koupila sukni Shield of the Holy Light, název, který si stále nedokážu zapamatovat. Nejsem si zcela jistá, co k tomu budu nosit a měla bych na to asi myslet, ale je to skutečně krásný kousek.

No, a pak je tady můj oblíbený impresionismus, umělecký směr na který se dívám snad nejraději. Nejsem si jistá, kolik printů s Renoirem existuje, ale tenhle se jmenuje In Memory of Monet a je, bohužel, překvapivě nesehnatelný. Dokonce i fotky jsem musela lovit na Lace Marketu.

Impresionismus je tak sladký a nevinný, že se divím, že ho do svých kolekcí nezařadily i velké brandy. Navíc jsou naprosto ideální na léto, chcete-li znát můj názor.

Co vy? Fandíte určitému typu potisku? Popřípadě, jaký je váš oblíbený umělecký styl? :)

Píchlé deníky no. 1

 Někdo by si mohl říct že o prázdninách přidám kupu článků. Nebo alespoň jeden. Ne, že se všechno nechám na druhý den školy. Stalo se, ale má to svoje důvody. Některé z nich zmíním v...
 
Píchlých denících! Nemám k tomu použitelnou grafiku, snad něco vypracuju.

Proč píchlé deníky?
Protože jsem si píchla ucho.
Protože mě píchla doktorka a přišla na to, že cholesterol a tuky v krvi, jimiž oplývám, jsou fakt něco. Prý to neviděla, řekla. Naprostá rarita, řekla nezávisle na ní druhá
A protože kvůli tomu teď běhám, a to mi jde rychlostí auta s píchlým kolem.

1)
Foto s mou úžasnou novou mikinou (ɔ◔‿◔)ɔ ♥. Je zelená, chlupatá a byla ve slevě, to je sen.

Včera jsem si byla se sestrou píchnout ucho. Třetí dírka, bez toho vás do třeťáku na umělecké nepustí. Plánovala jsem to nějakou dobu, ale chtěla jsem ho víš, do chrupavky. To je prý
 lepší s jehlou v salónu, kam sem chtěla jít s Majdou, ale nakonec to mamka domluvila s doktorkou. 
To vám bylo domluv, trvalo to tak dlouho, že jsme s mamkou jednou seděly u skoro příbuzných a najednou zavolala Denda a všichni ji museli přemlouvat, aby počkala a nepíchla si to doma sama. (Jako to v mládí udělala půlka naší rodiny.)
Bylo to jako přemlouvat sebevraha :D.
Nakonec se zadařilo. Prošly jsme se skoro tři kilometry do nemocnice, jejíž existence mě šokovala, a po zelené čáře (geniální nápad!) došli k ordinaci. Tam se sice chvíli čekalo, ale jakmile nás pozvala dovnitř, byla to rychlovka.
Největší zádrhel byla barva. Mamka chtěla, ať si vezmeme stejné a fialové, aby to pak mohla nosit. Nakonec se nám oběma líbil ten samý zelený pár, ale ona se nakonec přiklonila k růžové.
Dole fotka, fakt se mi líbí s mými náušnicemi ve stylu čajové soupravy.
Ségra šla, jako vždy, první. Bylo to fakt rychle, sedla si a zase vstávala. V křesle jsem pak dost znervózněla, ale i tohle dopadlo dobře. Když jsem nervózní, počítám nebo si opakuju slovíčka a tady jsem došla k drei a bylo to. Sice to trochu bolelo a ten zvuk u ucha je dost nepříjemný, ale není to žádné mučení. 
Teď si tu náušnici nesmím šest týdnů sundat, pro jistotu sem si včera ani nemyla vlasy. (Proto vypadají takhle...) 

    

2) 
Některé věci se nedají hodit na fakt, že bylo sedm ráno a já bez snídaně dřepěla v Orlové, taky mě prostě zradilo tělo. Mám ho 6,8 něco, což je prý závratné. 

Léky jsem nedostala, místo toho jsem (po výletu s mamkou do Ostravy, ten byl super), mazala v pátek k ráno k dětské doktorce.
Ta najednou přestala ráno přijímat, ale jakmile viděla mé výsledky, do půlhodiny volala. Jsem teď pojem :D.
Mám teď takovou dietu, přestože ani před tím jsem nejedla špatně a víc se hýbu, přestože před tím jsem pravidelně cvičila. Nemůžu plnotučné ani polotučné mlíko, rohlíky a nic kynutého, plus další věci.
Nejsem ani obézní, fakt nevím, odkud se to mohlo vzít.
(Afty, špatná pleť a cholesterol - to ukazuje na stres. Že by?)
Mamka jí zdravě už dva roky, takže teď takhle vaří pro dva a přidá se další porce, ještě Denda. Nechce mi to ztěžovat. Jen taťka jí většinou v práci, mají dobré obědy. 
Pozitivum je, že mi mamka dělá saláty a další věci a už se cítím lépe. Máme na choláček různé věci ze zdravé výživy, beru na to i nějaké přírodní ječmenné kapsle.
Mimo záznam máme na ps3 konečně Injustice, hra mého mládí *w*.

3)
Taky na vaší základce vypadal tělocvik jako vězeňská přestávka? Taky vás nutili dělat věci, které byli nad fyzičku a možnosti kohokoliv ve vašem věku a smáli se vám, když to nešlo?
Z té doby mám pár traumat, kromě vybíjené hlavně běh.
Nesnáším běh. Mám krátké nohy a metr padesát, jak bych mohla předběhnout ty dlouhonohé amazonky ze zbytku třídy? Teď už to řešit nemusím, ale přemýšlením o tomhle jsem definitivně strávila až moc času.
Pak Petra vyrukovala s tím, že začala běhat. Došly jsme k tomu, že se dá k armádě, takže musí zlepšovat fyzičku a já se k ni včera poprvé přidala. 

Šly jsme večer, za tmy a je dobře, že se otepluje, jinak by to bylo ve sněhu a lesu dost nepraktické. Takhle mi dala pár rad, ukázala, kudyma poběžíme a pomalu jsme se do toho pustily.
Snažila jsem se dýchat, ale je to jeden z mých největších problémů, takže to nebyla žádná sláva, ale bavilo mě to. Zítra asi půjdu zas, bylo to fakt super, pro změnu jsem měla pocit, že místo kráčení vstříc smrti jdu ke skutečnému zdraví.