Trocha kreativity

 Drahý jediný čtenáři, 
než bude haul věcí z Aliexpressu, přidám něco o věci, která se dá brát jako talent, ale především je to dost dobrý koníček.  

Háčkování. Ideálně háčkování amigurumi, což jsou v podstatě roztomilá háčkovaná zvířata, třeba tučňáci, sovy, cthulhu nebo krakatice. Nejen, že to lidi zaujme, ale už pěkně dlouho jsem díky tomu nemusela kamarádům kupovat žádný dárek, protože tohle bohatě stačí. Navíc je to kreativní způsob, jak zabít několik hodin.
Těmhle říkám George a Elton. Nejde o mou nejlepší práci, ale sakra, jsou to tučňáci.

Nedávno jsem začala s pletením náramků přátelství. Tím začala myslím, že jsem to po pěti letech občasné snahy a výbuchů vzteku zvládla. Hurá!

Zatím jsem dělala jen čtyři. První byl hrozný, (růžový) tak jsem toho na pár dnů nechala a trucovala. Vzala jsem si moc provázků. Najednou mě osvítilo: Vzala jsem do ruky a modrou a fialovou a povedlo se mi cosi, co alespoň drží tvar.
Náramek z fialové a žluté byl úspěšnější, srdíčka na něm sice nejsou srdíčka, ale je dobrá. A čtvrtý sice pořád není nijak slavný, ale líbí se mi, že zvládám držet vzor alespoň trochu pohromadě.

Těším se, až to budu umět pořádně. Nějaké náramky rozdám jako tajný Santa na Vánoční party, pokud se zlepším.

A abych vám dala nahlédnout i do školního života, máme za úkol lino na téma Rostlinstvo. Není to nezajímavé, ale s linem jsem nikdy nedělala a s čímkoliv ostrým jsem nebezpečná. Spíše sobě než okolí, ale i tak. Což dělá z faktu, že s sebou po venku nosím skalpel docela fun fact. Naštěstí mám hlavu na rychlé nápady a možná mírnou poruchu pozornosti, takže jsem okamžitě přišla s dvěma nápady. Masožravkou alá Malý krámek hrůz a kaktusem v sombreru. Trochu lituju, že jsem nezůstala u kaktusu.

Jde to docela dobře, i když už jsem se stihla pořezat, jen mám pořád pocit, že něco zkazím. Ujede mi ruka a bude po všem. 

Naneštěstí se to nedá dále odkládat, takže jsem musela zakročit.

Není to nejhorší.

Je to naležato. Nejde to předělat. Ale i tak to ukazuje jistý progres, jen to ještě není hotové. Nejsem si už úplně jistá, co je linie na neřezání a co líny úřez.
A taky čtu Vedlejší příznaky, je to super kniha.

Domácí tým zrovna neskóruje

 Reálně, mé 13cti leté já by na mě bylo ve většině ohledů hrdé. Jsem na vysněné škole, mám hodně kamarádů, dobrý prospěch a umím dostatečně dobře anglicky na to, abych četla desetitisíce slov dlouhé fanfikce. 
Jsem ale šťastná? 
Kéž by.
Nechci si hrát na chudinku. Lidi umírají, já vím, ale když já si tu přijdu tak sama. Kamarádi, kteří mě mají rádi pro mě jsou většinou z dálky a nemůžu je vídat, přičemž na chatu jen pomlouvají učitele, který mi nevadí, takže se nemůžu připojit, nejlepší kamarádka ze základky má kluka, takže už ji skoro nevidím a s další blízkou osobu, se kterou jsem se na základce cítila příjemně jsem se začala bavit až teď, po roce. 

Nebojte se, ven chodím i tak. S holkou, která je vlastně i moje kamarádka, ale ve skutečnosti se baví hlavně se sestrou. S mou sestrou. Když jsem s nimi, ani se neobtěžují se na mě během konverzace dívat. Jako kdybych neexistovala.
A ne, prsten nemám. Zkoumala jsem to.
Když se k tomu přidá nálož úkolů ze školy, je zaděláno na slušnou depku.
Naštěstí, výčet domácích přátel nebyl kompletní. Mám ještě v podstatě příbuznou Valču, se kterou je sranda. Občas je mírně toxická a sráží sebevědomí, ale když se dá do kupy, je to prostě fajn. S ní a ségrou jsme na stejné vlně, takže mě překvapuje, že jsme se na rok a půl přestaly bavit. Proč?
Hezky popořadě.
První nejlepší kamarádka  mém životě si našla crush a v podstatě díky tomu jsem byla následující rok deprimovaná a z kvarteta se stalo trio. Druhá si našla kluka a technicky vzato nás opustila. Fakt, už si ani moc nepíšeme. Nová, ze střední, si našla kluka. Sice se furt bavíme, ale tráví dost času chattováním, což občas dělá konverzace těžké. Ale přeju jí to a chápu to.
No, a Valča si taky našla přítele. A tak se z ní na půl roku stala dvojice Petr a Valča. Úžasný. Přesně tak, jak jsem to napsala to prý ostatní viděli. Už spolu nejsou.
Dneska si dělám nostalgickou noc. Party, pro jednu osobu, která se právě vrátila do roku 2017. Byla absolutní třetí kolo, zatímco její neidentické dvojče s kamarádkou vybíraly věci na přespávačku, na kterou nebyla ani pozvaná. Jo, zatímco kamarádka zvala ségru do Prahy, protože tam bydlí její mamka. Už po několikáté. Sakra, proč se tohle nemůže stát mně? Tady pomalu umírám nudou a nekulturností.
Nemám jim to za zlé, chtějí se bavit a tak, ale cítím se díky tomu tak nějak sama. Opuštěně. Zase jako malá holka, která za velká slova skrývala pocit, že si nikdy nebude schopná udržet vztah, ať už milostný nebo přátelský. 

Ale mám se dobře. Na nostalgické noci čtu fanfikce a sleduju Merlina. Chystám s holkami vánoční oslavu pro školní partu.
Má pleť se dost zlepšila, to samé se hrou na kytaru.
Jen mi zase chybí skutečně moje blízká osoba. Takový ten člověk, u kterého je jisté, že se na něj můžete fakt spolehnout a nebát se. Možná tak ségra, jsme si blízké.
Okey, vypsala jsem tu dost lidí. Možná nejsem osamělá, jenom pořád blbá. Ale deprimovaná jsem, to zas jo.

Má cenu číst Dekameron?

Moc toho nestíhám. Teď mám sice spoustu času, ale během školy nemám vůli ani čas. Takže přes den prokrastinuju a po večer čtu. A posledních pár měsíců čtu, mimo jiné, záživnější, věci Dekameron. Během těch několika dlouhých týdnů mě už párkrát napadlo, jestli to má vůbec cenu. 
Co myslíte?

Boccacciova snaha o odlišení ženských charakterů na mě udělala dojem, protože něco takového se ve středověku málokdy vidí. U všech pohlaví je stereotypizace problém, ale u žen je nejlehčí si na to stěžovat. Navíc je to fakt ostuda, 
No nic. Zpět k tématu, o tomhle budu mít ještě spoustu času psát. Jednoznačně má snahu o odlišení ženských postav, ale kazí to debilními kecy o tom, že jsou muži lepší a ženám se musí poroučet. Což si nevymýšlím, je to tam doslova napsané. Celý jeden příběh je o tom, že když manželku nemlátíte, nebude si vás vážit. Celkově je moralita jednotlivých částí dosti diskutabilní.
Například ten, kdo podvádí téměř nikdy nedojde k trestu, pokud ovšem příběh není o tom, že se trestá svůdník. Je to takové dost nejednoznačné. Často je navíc za špatného právě paroháč, což v některých případech chápu, jsou to děsní chlapy, ale v dalších to nedává smysl.
(Tady poznamenám něco dost zajímavého a mírně motivačního. Příběh obsahuje trojku mezi manželkou, jejím milencem a teplým manželem, jehož homosexualitu autor naznačoval vskutku agresivně.)
Dojde-li na trestané svůdníky, je to většinou proto, že nepochopili slovo Ne.
Ale i tady jsou výjimky. Jednou je paní přinucena ke sňatku v podstatě hrozbou smrti a je to předkládáno jako dobrý konec. 
Konce jsou celkově zajímavé. Znáte Reddit, že? r/thathapenned? And then everyone clapped? Minimálně v prvních dvou dnech v podstatě o nic jiného nejde. Je to mírně ubíjející. Navíc je na začátku každé kapitoly popis toho, co se stane, takže vás to ani nepřekvapí.
Sakra, ať už jsme v podobné situaci, nebo ne,  je těžké se na to byť jen soustředit.

Je to dost na jedno brdo a dlouhé, nikam nevedoucí dialogy nepomáhají.
Na druhou stranu, taky nám to umožňuje nahlédnout do středověké mysli a života. A není to napsané vyloženě špatně, to zase ne. Za výrazné plus bych považovala i to, že to dost možná máte na maturitním seznamu literatury, což je jediný důvod, proč to čtu. Ne, abych z toho maturovala, ale abych si rozšířila obzory.
Za zajímavou považuju i výraznou kritiku církve, ke které bych ráda něco dodala, ale mám to v poznámkách a na moc si z toho nepamatuju. 
Takže ano, jestli máte hodně času a netrpíte při dlouhých nudných textech problémy s pozorností, dejte se do toho. Nemáte co ztratit a budete znít jako intelektuálové.

Výjevy ze života prváka

 Být prvák je na jednu stranu super, protože si přijdete mnohem dospěleji, než na základce, ale taky dost na nic, protože jste na škole nejmladší, nic nevíte, učitelé se vám pletou, ulice ve městě se vám pletou a hlavně, starší spolužáci jsou občas fakt svině. 
Já si první půlku prváku dost užila. Druhá byla v karanténě, ale o tom mluvit nechci. Užijte si tedy kompilaci mých oblíbených prváckých zážitků.
Gify ze Star Treku sice nesouvisí, ale fakt jsem je někde chtěla použít.

Když jsem přišla do školy a zjistila, že nám odpadla mi první volitelná hodina, němčina. Tehdy jsem fakt netušila, kam mám jít a jak to poznat, tak jsem si stoupla před učebnu se spolužáky z pracovek. Znala jsem jich jen pár, zbytek byl z jiných oborů. A nebyla bych to já, abych nepůsobila zmateně, následně nepřišel učitel, soucitně se zeptal, jestli jsem prvák a nešoupl mě do třídy plné cizích lidí, s cizí učitelkou a absolutně žádným způsobem, jak utéct. Když už nic jiného, ta učitelka vypadala překvapeněji, než já.

Když byl můj outfit tak drsný, že mě holka, vedle které jsem seděla upozornila na to, že ona se ve škole hodlá učit a že chce mít dobré známky.
(Spoiler: moc jí to nevyšlo)

Když se z té emařky v koutě vyklubala nejen má nejlepší kamarádka, ale navíc ani nebyla emařka. 

Když jsem si nechala odrůst postupku a ostříhala se na mikádo. Jeden by řekl, že mi to lidi budou chválit, a taky že jo, ale taky jsem pak pravidelně několik týdnů poslouchala, jak to před tím bylo hrozné.
Chápu to. Nemusíte mě srážet ještě víc.

Když jsem se Stázou během obědové pauzy ztratila cestou pro učebnice, řekly jsme si, že se ke škole nějak dostaneme a najednou před námi stála Karolina. Bylo to nečekané. Stejně jako to, když jsme nasedly do tramvaje a zjistily, že jedeme na druhou stranu, dál od centra.
Do školy jsme nakonec dojely. Promoklé od deště, promrzlé, a o chvíli později, ale dojely. A byl by si toho nikdo nevšiml, kdybych si nepřivolala výtah a v něm nestála naše třídní. Naštěstí to vzala s humorem, nic nevyzvídala.

Po tom jsem věděla, že Stáza bude super.

Tady bych skončila. Jsou to zhruba první dva měsíce. Stalo se toho víc, ale na tohle si vzpomínám nejlíp.
Tak tedy

Pár rad na talentovky

 Jako většinou, některé mé rady se můžou zdát vyloženě debilní. Tak ať, já jsem se dostala a to jsem se jimi řídila, takže asi fungují. Byla jsem, teda, třetí nad čarou (27/30), ale už jsem ve druháku, takže jak říkám. Nejspíš fungují.

Ideální je začít s přípravou pár let dopředu. Ne, že byste v devítce neměli šanci, ale když budete chodit pár let do ZUŠky, nejen, že naberete zkušenosti, ale navíc vám za to můžou dát bonusové body při přijímačkách. Nezoufejte, není-li ve vašem okolí žádná umělecká základka, jeden můj spolužák chodil na umělecký kurz s důchodci. 
A když už budete, můžete se naučit přijímat kritiku. Ať neskončíte takhle. Klidně si to vemte jako návod toho, co nedělat. Nejen ve škole, ale i jako funkční člen společnosti.
S tím jdou ruku v ruce kurzy. Jestli vámi vybraná škola nabízí kurzy na talentovky, jděte do toho. Před dvěma lety jsem několik týdnů brzo ráno, občas dokonce za tmy, dojížděla do Ostravy, ale stálo to za to. Když budete trávit hodně času v ateliérech, můžete si udělat kamarády a hlavně pak v den dé budete ve známém prostředí, což vás uklidní. 
Mně na kurzech poprvé došlo, že jsem nejspíš gay, což byl velmi důležitý osobní přínos.
Je-li na ZUŠku pozdě a na kurzy taky, neztrácejte naději. Tvrdou dřinou dosáhnete dobrých výsledků. Dřinou nemám na mysli neustálé kresbičky očí a zneužívání Steven Universe stylu, ale kreslení všeho, co uvidíte, od krabic po, dejme tomu, mušle a stromy. U nás na škole jsme měli tři zadání - portrét živého modelu, stylizaci podle origami a ilustrace dle naší fantazie na zadané téma.
Nic z toho nepodceňujte. Cokoliv, o čem se zmíní stránky vaší vysněné školy vám může být užitečné.
Dobrý nápad je taky přečíst si pár článků a knížek o historii a současnosti umění. U nás sice bylo v testu jen pár otázek na umění a ty byly primitivní, ale u vás tomu může být jinak. Zbytek byla matika, čeština a občanka. Matiku jsem se učila třeba i šest hodin v kuse, několik dnů za sebou a přitom tam nebyly nijak složité příklady. 
Když už jsme u testu, prosím, ujistěte se, že čekáte před správnou místností. To, že vás přede dveřmi stojí víc neznamená, že tam máte být. Zní to jako zbytečná rada, ale já a pár dalších lidí jsme takhle přišli pozdě na test. Tak jako tak jsem ho odevzdala mezi prvními, osobní flex, ale vy to štěstí mít nemusíte. Každá minuta je dobrá.
To máme profesionální tipy, teď ty osobní. 
Hlavně se moc nestresujte. Neříkám, že je stres na škodu, jeho zdravá úroveň vás může nakopnout, donutit vás na sobě pracovat. Já se na přijímačky těšila a byla jsem dost sebevědomá, zato po nich jsem chytala panické záchvaty, měla jsem pocit, že kdybych se trochu bála, více bych na sobě pracovala a udělala lepší práce.
Neříkejte si, že je to vaše jediná šance.
A když se nedostanete, nezoufejte. Máte ještě odvolání, další kola (především na keramice a jí podobných oborech) a hlavně, možná že nemáte dostatek talentu. Teda takhle, na talent moc nevěřím. Za vším je tvrdá práce. Ale i trocha předpokladů vám může pomoct. 
Občas vaše práce nejsou dobré a na umělecké byste se jenom trápili. Není to pro každého.

Abych nekončila tak negativně, máte rok na zlepšení. Pak to můžete zkusit znova a i když budete nejstarší ve třídě, třeba vám ten rok strávený něčím jiným pomůže víc, než několik let snění o umění.

Noví mutanti

 Poslouchejte, možná nemáte moc času. Na tento film jsme čekali neskutečně dlouho, přesto ho nehodlají dávat moc dlouho. Minimálně v místním kině. Může to být koronou nebo nevalným hodnocením, ale skutečně to stojí za to. 

Dobře, není to převratné. Ale zároveň to je něco, co tady zatím nebylo. Děti se schopnostmi, které pro jednou nezachraňují svět, ale sami sebe. Většinou vyděšenější, než by se slušilo. A to se mi právě líbilo.
Díky komiksům a filmům by se mohlo zdát, že schopnosti jsou přímou jízdenkou do X-menů, přičemž je většinou vidíme u někoho, kdo je už ovládá a je s nimi naprosto vyrovnaný. Mimo úvodní sekvence filmů, ale to je jen pro efekt. Tady kvůli tomu kluk nemůže být v blízkém kontaktu s holkou. Když hlavní hrdinka usne, dějí se divné věci na stupnici od prožití starého traumatu po smrt celé rodiny. Má to spoustu potenciálu. Škoda, že trochu nevyužitého. 
Rozhodně nejde o nejhorší X-menovku, tomu nevěřte, ani o takový průšvih. Je to lepší, než například Apocalypse, což je možná i tím, že v tomhle filmu Magneto netrpí. On tam vůbec není, ale to je vedlejší. Ani si toho nevšimnete, protože použité postavy jsou dost zajímavé.
Můj oblíbenec je rozmazlený syn drogového bosse, nebo něčeho v tom stylu, a což může má láska k tak trochu sviním. To vám o filmu moc neřekne, ale zato vypoví dost o mně.
Maisie Williams je v roli Rahne vyloženě sladká, je to skvělá herečka. Z dětských hvězd snad má nejoblíbenější, navíc doplňuje všechny kolegy z GoTka, kteří dostali roli pře ní.
Po dvou měsících od premiéry jsou tohle mé dva nejsilnější dojmy z postav. Těch je celkem šest, plus dráček, který se mi osobně víc líbil v komiksu. Na druhou stranu, rozhodně je zajímavý nápad udělat z něj napůl ponožko-maňáska, taková invence je u komiksovek vzácná.

Co musím pochválit, a to bez přehánění, je atmosféra. Ta dost připomíná Přelet nad kukaččím hnízdem, až jsem si musela dělat srandu z útěků  házení umyvadel. Je ponurá a téměř cítíte tu izolaci, navíc v okolí dost podobném jednomu Ostravskému kostelu. Je to ponuré a člověk cítí, že se něco pokazí, ale ne jako u hororu. Ano, jsou tam smajlíci, ale ti z toho horor neudělají, stejně tak vlk, o kterém neustále od hrdinky posloucháme.
Stejnou pověst o tom samém duchovi si díky němu vyslechneme dvakrát, na začátku a pak ve středu. Je to tak trochu trhlina ve scénáři, ale asi nevěděli, co mají ve stylu Professora X říkat během počátečních titulků. Na konci to ale vynahradí, i bez námi milovaného plešouna totiž dojde na esej ve stylu ,Ale ne, ve školním slohu mi chybí sto slov. Co si jen počnu?´
Nutno říci, posledních pár filmů to nefunguje.
Pozitivní je, že romance funguje skvěle, nikdo nám nevnucuje, že je woke (což cením víc než reprezentaci svého lidu) a hlavně, je to skvělý snímek k popkornu a filmovému večeru. Jen bych se nedívala tagy na IMDB, žádnou představu si z nich neuděláte.

Rozvrhová radost

 Název nemusí být originální, když není jedinečný dokonce ani článek. Leží mi tu už týden, takže je mírně neaktuální.
První dva týdny byly fajn, alespoň, když to porovnám se ségrou. První týden trpěla, sedí skoro ve předu a rozpoutala se jí válka o sedadlo v autobuse. Navíc je teď v karanténě, spolužačka, od které pila má covid.
U nás to byla větší nuda, ale zato umělecká.
Dnes jsem si, děvče šikovné, zablokovala kartu, ale taky se mi povedlo přečůrat McDonald, takže si přijdu rebelsky. 
O rebelantství mně vlastním napíšu článek, to bude sranda. Pro jednou je to pravda, u těhle historek se nesměju jen já. 



Když se dostanete na uměleckou školu, přesněji na vysoce výběrovou uměleckou školu, slyšíte pořád jen o tom, jak tam nic neděláte a celé dny kreslíte. Není to pravda. Ano, jasně že kreslíte, ale taky se učíte řemeslo a máte i teoretické předměty, jako matematiku a občanku, takže jste občas do školy až do čtvrt na šest. V prváku jsme měli jeden takhle dlouhý den, letos už jsou dva. Myslím, že vás na tu únavu nikdo nepřipraví a dokonce, i když někdo prospívá tak dobře jako já, tak občas cestou domů prostě brečí a proklíná svůj život.
Nebo to dělám jenom já, protože jsem kráva, co nechodí na obědy. 
Obědy jsou celkově ožehavé téma. Ani jedna budova nemá jídelnu, proto se chodí na vedlejší školu. Tam nás moc rádi nemají a vaří tam pěkně hnusně, takže většina lidí prostě hladoví, nebo je na studeném jídle z domova. Naštěstí máme nové automaty, takže si přinejhorším můžeme dát kávu a křupky.
Ale to jsem odbočila.
Ve dny, které jsou dlouhé, máme VPR (výtvarná příprava a realizace) nebo počítačovou grafiku. Normálních předmětů máme minimum. 
Středy a čtvrtky moc tvořivé nejsou. Ve škole jsme jen do 15:20 a 14:25, což je super. Co mě moc netěší jsou angličtiny tři dny po sobě.
Přestože mě jazyk baví, relativně mi jde a jednou bych v Británii ráda studovala, je AJ mírně stresová záležitost. Petr je svéráz, rád nám pouští debilní seriály ve stylu Malá Velká Británie a jakkoliv jsou jeho hodiny zábavné, nic moc se nenaučíme. Jediné, co díky nim vím je jak zní krocan, to zaprvé, a to, že mám debilní přízvuk. To zadruhé. Na druhou stranu, letos zatím pouštěl jenom Jízlivě tvůj a to je boží.
Na spoustu předmětů máme nové učitele, nebo jsou celkově nové. ZDF, základy digitální fotografie, mou mamku vyloženě nadchly. Mě ne. S technikou si moc nerozumím, na druhou stranu, to ani s řezákem a  přesto jsem prošla za jedna z VPR. Na můj milovaný dějepis jsme letos konečně dostali skutečného učitele. Je to frajer a bi holky jsou z něj na větvi. Heteračky moc ne, což je zvláštní. 
DVK (dějiny kultury) mě letos vyloženě stresují. Na většinu dějepisářů udělám dojem téměř jakmile vejdou do dveří, ale na něj ne. Možná to bude tím, že jsme z Říma přeskočili rovnou na vrcholný středověk. Že prý mu bývalý dějepisář řekl, že jsme už dobrali i Velkou Moravu. Té jsme se ani nedotkli. Skončili jsme pár let po Kristu. Přesto teď bereme křížové výpravy. Je mi líto těch, co si něco z toho období vytáhnou u maturity.
Můj druhý nejoblíbenější rozvrh je čeština. Mám tak trochu crush na učitelku, navíc mám podle ní nadání. Na jeden můj text o vesmírných komunistech odepsala, že je to nejlepší práce od někoho v mém věku, kterou kdy četla.
Dvakrát týdně máme ještě tělák, ale ten mám překvapivě ráda. Má nechuť na základce byla nejspíš způsobena učitelkami a několika lety běhání do Dubiny spojeného s vybíjenou. Stejného učitele máme i na občanku, kterou od letoška budeme mít až do maturity. 
Pátek je úplně snový. Němčina, ze které píšeme, ekologie, obě s Alenou a poté tři hodiny praktických VPR. Ano, vidíte správně. Máme jen pět hodin a navíc začínáme až v devět.
Miluji naši školu a tenhle super rozvrh. Letos v něm nic nechybí a já budu končit. Jsem unavená, mírně zmatená, takže hodně věcí nemusí dávat smysl.