Francouzská depeše a šaty cestovatelky

 Nevím, kdo to řekl, ale: ,,Je to krásné, i když tomu vůbec nerozumím." Tak se dá shrnout Francouzská depeše Wese Andersona, jejíž celý název si nejsem schopna zapamatovat, ale na tom nesejde. Na ničem nesejde, skutečně, jen na tom, že je to doslova dortík s šampaňským pro oči.
Wes je svou estetikou, většinou převažující nad příběhem, pověstný, a je schopen vtisknout ji i do filmu, který je minimálně z poloviny černobílý. To je možná jeden z důvodů ke špatným recenzím, čtu více o vzhledu filmu, než o příběhu. Prý je infantilní (citace), nebo fantasmagorický. Proč by ale film nemohl být prostě hezký už nezmiňují.
K příběhu se skutečně objektivně vyjádřit nedá. Je to několik článků v francouzské depeši deníku Liberty, Kansas Evening Sun. Začíná Owen Wilson s krátkým poetickým popisem města, pokračuje vznikl fresky na stěně věznice, mladí rebelové, kteří si nepřiznávají že jsou stále děti a konečně gurmánské okénko s únosem syna náčelníka policie. Nechci toho psát moc, protože to se musí vidět. 
Letos to je asi nejlepší zážitek z kina, byly jsme tam ve třech samy. V CinemaCity jsme si s Vivi a Kamčou přišly jako králové :D.
Nejvíce obdivuji to množství skvělých herců, někteří se objeví na sekundu, pak zmizí a vy si jich ani nevšimnete. Vyhlížet je je skoro jako lovit Pokémony.
Když se budete dívat pozorně, všimnete si i intenzivní osamělosti. Nebo si ji tam domyslíte, ne každý ji tam cítí. Třeba to je jenom konspirace.

Následoval večer po barech. S partou, která se přidala po kině, jsme chtěli do Ikara, ale otevírá až v sedm, tak jsme šli někam k Domu umění. Dala jsem si griotku s džusem, jmenuje se to Píďalka. Bylo to moc dobré :D.
A v Ičku byla potom taky sranda, v těhle chvílích mám pocit, že jsem skutečně šťastná. Konečně jsme splnili Kájin sen a dali si Maxipsa Fíka, netuším, co v tom je. Nevěděl to ani barman, tak ho musel navigovat cizí štamgast. Chutnalo to jako čirý alkohol říznutý s žíravinou. Už nikdy víc.
A nakonec jsem jela přes Orlovou domů, ke kamarádce u které jsme se ségrou byly celý víkend. Naneštěstí jela sestra na taneční nějaké své známé, takže jsme na ni až do půlnoci s Petrou čekaly a hrály PokéPexeso. V přiopilém stavu to bylo jako hrát šachy.
Taky taky chtěla do baru, moc se k paření nedostane, ale to byla zcela jiná výprava v pátek. Alkohol  nikdo neměl, ale šly jsme na Stodolní (v Karviné se nám moc pít nechtělo), a dala jsem si sushi, takže jsem spokojená. 
Já stejnak alkohol moc nemusím, ale baví mě ta atmosféra. A ti lidi. To mi docela chybí z brigády, tam jsme měli boží hospodo-bar. My brigádníci tam chodili pořád, cucala jsem si nealko, a jsou z toho jedny z mých nejlepších vzpomínek na léto.

Dlouho jsem nepsala o lolitě, minimálně ne o svých pokrocích. Neexistovaly. (Až na to, že jsem šla v coordu do školy. O tom bych měla napsat(. Až do teď, na cestě mám dvoje šaty. Jedny z Evropy, jen nevím odkud přesně, a druhé z Taiwanu, za ty jsem dnes zaplatila. Nemůžu se na ně dočkat, jsou z druhé ruky a dalo by se říci, že jde o přesné opaky. 
Ty první snad do příštího týdne dojdou. 
A 18. snad bude menší sraz v Ostravě, snad to vyjde. Moc se těším :).

Rudé horko; vše co milujete na béčkové produkci

 Ne, že bych se tím na potkání chlubila, ale béčkové akčňáky jsou můj nejoblíbenější žánr. V osmdesátých letech v tomto oboru vznikly ty nejvtipnější filmy, což je přesně to, co mi imponuje. Komedie se rychle stává trapnou, zato vážně natočený propadák... 
Prosím. Víte, proč se na půlnočních projekcích promítá The Room a ne Blbý a blbější? 
To protože humor se rychle mění a vyvíjí, zato škodolibost tu bude navždy.
Navíc se mi nikdy neomrzí americko-sovětské stereotypy. A o to přece jde.

Malá citace z filmu:

(znechuceně) Kapitalismus 

Arnie v tomto snímku hraje poněkud netypicky sovětského vojáka. Poprvé se s ním setkáme ve chvíli, kdy si nahý prochází saunou a hlavní záporák naváže oční kontakt s jeho pozadím. Já scénář nepsala, takhle se to vážně stalo. V tomhle bodě je veškerý dialog rusky, ba co víc, následující scény jsou první Hollywoodské scény z Rudého náměstí. Díky tomu vám dojde, že to nebude bezduchá řežba ve stylu Rudého škorpiona. 
Musíte si uvědomit, že Arnold je, a na konci stále bude, komunistou oddaným vlasti. Film poukazuje na chyby obou zemí, na jejich rozdíly, ale i na to, že je můžou přejít a spřátelit se. Něco jako proslov na konci Rockyho IV., protože v tomhle bodě už bylo jasné, že budoucnost není ve válce a nevraživosti. Sly a Arnold si to uvědomili, a to na masakrování nepřátel z jiného bloku založili kariéry. 
Na druhou stranu jde taky jasně vidět, koho od malička krmili propagandou.
Oproti naší drahé hoře svalů stojí jeho budoucí parťák, snad nejdeprimovanější policista Chicaga, ztvárněný Jimem Belushim. Je to ten typ akčního hrdiny, který hrdinou není a taky nemá co ztratit. Vzniká tak docela typická akční dvojka, oproti ostatním okořeněná jen kulturními rozdíly. 
Jejich cílem je narkobaron z Ukrajiny, což není zrovna výrazný záporák, ale funguje.
V těhle filmech ve stylu odlišná dvojice po stopách zlořádu, je vždycky velké No Homo. Ve snímcích se Schwarzenegrem jsem to však ještě neviděla, snad jenom v Predátorovi. Tenhle film je zkrátka aromanticky asexuální, vždyť Ivan (hlavní hrdina) se přiznává k absenci současných nebo minulých romantických vztahů, což je další věc která se mi líbí. Přesto jsou ve filmu ženské postavy, jen bez romance. Je to možné, šok.

,,On nemá žádnou úctu k autoritě policejních činitelů."

,,To mi povídej."

Kontrast není jenom v chování ústřední dvojice, ale i v jejich zkušenostech jakožto policistů. Jedna z mých nejoblíbenějších scén je ta výslechová. Nějaká pochybná existence v ní nechce vydat informace, tak se na něj Ridzik (Bellushi) pokusí vyzrát lstí a strčit mu do kapsy kokain, aby na něj měl páku. Ani to s gaunerem nehne, tak mu Ivan zlomí prsty na ruce. Informace dostanou, ale Ridzik je v šoku a individuum se je rozhodne žalovat.
Čeká je rozhovor o tom, co je a co není formou útlaku. Opět, nejde o kritiku ani jedné země. Měla jsem pocit, že k tomu děj nebo dialog nikdy nesklouzl, což mě nepřestane udivovat. Zpočátku jsem měla pocit, že by Sověta měl hrát Dolph Lundgren, ale když nad tím teď přemýšlím, nebyl by to dobrý nápad. 
Ivan má být sympatický, i přes odlišnou ideologii. To by Dolph, a říkám to jen nerada, mám ho jako herce upřímně ráda, po Rockym IV. a celkově své historii s hraním Rusů, zvládl jen s obtížemi. 
Až na tuto pointu je to vlastně průměrný film. Hudba byla v pohodě, přišla mi vánoční, herectví typicky komediální z Jimovi strany, akční ze strany Arnolda, a to je vše, na co vzpomínám. 
Proto ho doporučuju na nudné odpoledne. Nezabere moc času a pobaví vás bez jakéhokoliv emočního nebo myšlenkového vkladu. A o to by přece ve filmech mělo jít :). Doporučuji pustit po nebo před Není čas zemřít. Je to fascinující srovnání.

Očkování, volby a narozeniny

 Zdravím a u toho kašlu!
Před pár týdny jsem byla nemocná, a upřímně řečeno, některé z příznaků se se mnou vlekly i po návratu do školy. Na začátku minulého týdne jsem se zase začala cítit skutečně nemocně, a teď, prázdninách, si můžu vykašlat hlasivky. A taky to dělám.
Není to Covid, ale taky to není příjemné. Hlavně to je špatně načasované.
V pondělí jsem šla na první dávku vakcíny, už jsem si připadala zdravě, ale od té doby se to se mnou zhoršilo. Když už nic jiného, jsem alespoň na půl cesty abych se nemusela pořád testovat :D. 
A i přes nemoc (kašel, rýma, nechuť k jídlu) žiju rušným životem. Byla jsem nakupovat v Ově, navštívila jsem čajovnu, měla jsem mezitím dvě oslavy... 
Jo, a dneska jedu na Helloweenskou přespávačku.

Já, vědoucí že bych měla odpočívat

A zvolili mě zástupcem žáků do školní radu! 47 hlasů z 65 je mnohem lepší výsledek, než v jaký jsem doufala. Jsem zvědavá, co to vlastně obnáší.

Hmmm... volby, oslavy, a navíc ještě očkování, které mi mamka (sama naočkovaná) dovolila až v osmnácti. Je to tak, už skoro týden jsem zletilá.
A zatím to pro mě neznamenalo vůbec nic. 

Budoucnost grafiky

Máme jednoho suprového učitele grafiky, který nás rád označuje za študáky. Odtud taky jméno rubriky. Nejspíš i on by se ale divil, co s naší jemnou dušičkou dělá obor Klasická a počítačová grafika, ve zkratce KPG. 

Vzpomínám si, že jsme se během pár týdnů v prváku shodli, že jen minimum nás je na oboru dobrovolně. Až na Bětku se všichni hlásili jinam. Grafika, tenkrát jsme mimochodem hodně pracovali rukama, však zaujala více lidí než jen ji, proto se zdálo, že alespoň někdo přebere po škole pochodeň praktického umělce. 
Od té doby uplynulo spoustu vody, klasické grafiky jsme se skoro ani nedotkli a už druhým rokem se věnujeme té počítačové, a musím říct, že je to ubíjející.
Nechci si stěžovat, díky kolektivu to je docela fajn, ale z toho věčného sezení na počítači už nám solidně hrabe. 
A nejen to, škola sice počítače pravidelně mění, ale ty naše už jsou jistě staršího data, takže blbnou a můžou kdykoliv spadnout. Jako všechny programy. Bez uložení. Nebo hůř, spadne vám Illustrator a celodenní práce se vám smaže, i když byla uložená. Vivi se to stalo, byla to hrůza.
Jakmile se vypořádáte s technologií, dostanete se k zadáním. Nikdo si nedělá iluze, KPG je a vždy bude především komerční a tomu odpovídají naše zadání. Někteří učitelé to skutečně berou volně, nechají nás vzít koncept a vytvořit přírodní katastrofu, což je super. Letos to je vlastně jeden ze tří. Na druhou stranu i tady se musíme mírnit, učíme se hlavně naplnění cizích snů, což je únavné. 
Češtinářka se nás ptala, jestli se vnímáme jako umělci. Když měsíc děláte loga, ne podle sebe, ale podle neexistujícího teoretického zadavatele, nemůžete si připadat moc umělecky. Taky že se nikdo z nás nepřihlásil. 
Jindy se v nauce o materiálech probíral marketing a učitelka nám řekla, jenom KPG, ne ostatním oborům, ať si prohlídneme leták od Lidlu, protože nás to taky čeká. Neděláme si plané naděje, víme, co nás v tomto oboru čeká, proto máme v plánu se rozběhnout do naprosto jiných pozic, na hony vzdálených osidlům Adobe a InDesignu. 
Druháci jsou naštěstí šikovnější než my, takže osud grafiky necháváme v dobrých rukou :). 

Tenhle týden nám odpadlo pár hodin, čtvrťáci i s učiteli jeli do Prahy, takže se muselo improvizovat. Včera jsme strávily (kluci jsou nemocní) tři hodiny s mojí oblíbenou učitelkou. Snad i díky tomu uteklo těch deset hodin (8:00 - 17:10) překvapivě rychle. 
Taky jsme dodělaly loga. S Vivi jsme tiskly, kvůli nemocím jsme se oproti ostatním zpozdily, ale teď už nám visí a dávají pocit, že zvládneme všechno. Naše nové téma je plakát na téma Teenager. Já dělám koláž idolů posledních pár desetiletí, což mě zatím baví. Celkově teď dost děláme plakáty, jen ne žádný filmový, ale to nevadí. Stejně bych si nedokázala vybrat film.
Navíc se konečně dostáváme ke klasické grafice, o kterou jsme vinou lockdownu přišli. Máme možnost linorytu a jistotu leptu. Nemůžu se dočkat, na tohle jsem čekala tři roky! 
Vlastně to je i volitelná hodina, grafické techniky, ale já si místo toho zvolila maturitní němčinu. Miluju německý film, hlavně ten z SRN. Navíc Wim Wenders ještě žije, takže mi tahle volba dává šanci mluvit s jedním z nejlepších evropských režisérů jeho vlastním jazykem :o. Geniální, že jo.

Gif z filmu Nebe nad Berlínem, prosím, pusťte si ho. Má atmosféru asi jako Venuše a přijdete si z něj chytře, i když není těžký.

Takže jo, jsem teď šťastná. Navíc jsem zatím jediný kandidát (dobrovolník) do školního parlamentu. A měla jsem Rocky maraton. Miluju Rockyho.
Tak se mějte suprově, přátelé.

Křesťanské náměty v EGL printech

 Jestli je něco, o čem po třech letech studia grafiky dovedu mluvit, jsou to náboženské motivy. Snad je to i tím, že v grafice dávám mnohem menší pozor, než v dějepisu a češtině. Pojďme se tedy vrtat v něčem, co vzniklo jako dobrý nápad designéra a já vrták to chci zanalyzovat.
 

Omlouvám se, jestli budu znít agresivně nebo jinak nepříjemně, jsem už několik dnů nemocná a chybí mi škola a kamarádi :).

Křesťanské  motivy byly v módě odjakživa, od krucifixů po rozkošné outfity papeže a jeho gangu, přesto byly považovány za formální a málokdo by se jimi obklopil v mládí a rozpuku. První užití kříže v populární kontrakultuře se připisuje Madonně v osmdesátých letech, přičemž nedokážu najít dřívější dataci. Po celá osmdesátá léta je ale nosili pankáči a novoromantici, takže by bylo nefér to připisovat jediné osobě.

Maria Manrique de Lara (16. století), Madonna (80. léta 20. století)

Mohlo by se zdát, že kříže najdou uplatnění především v goth lolitě, s nedostatkem taktu a úcty k tisícům až milionům mrtvých křesťanů však můžou tyto nástroje jednoho z nejhorších typů popravy najít využití v každém motivu. 

Horror Candy Shop JSK

Strawberry Emergency Room JSK

Happy Easter ~Easter Bunny's Spring Garden~ Cross JSK

Yolanda Bunny Herbology JSK

Tady je klasičtější ukázka od Mety. 

Cross Print JSK

Velmi populární jsou v poslední době umělecké printy, od rokoka po středověké malby a ikony. Expertem, který na tom založil živnost, je značka L'Esprit de la Noblesse.

Crivelli JSK

Jméno tohoto kousku pochází od autorů původní malby, bratří Crivelliových. Můžete rozpoznat přímo ježíška, stejně tak náznak toho, že šlo původně nejspíše o polyptych. 
Většinu jejich printů bych určila jako románský nebo gotický, v lásce ale mají i byzantské prvky.

A malbami a iluminacemi se dostáváme k místům, která pro ně byla domovem. Nic nezahřeje mé srdíčko tak, jako krásná ukázka architektury, přičemž v tomhle ohledu vede gotika. Je překvapivé, o kolik gotická architektura vede v počtu využití před viktoriánskou módou a rokokem. 
Moitie se dá v tomto ohledu označit za ikonu.

Cathedral Print

Neo-Gothic Arch Print OP

Jen pohleďte na ty fiály (ty vysoké věci), okna s lomeným obloukem, u kterých si nejsem jistá zda je označit za sdružená, a velice zajímavý nápis ve spodu.

Má teorie o tom, proč je gotická architektura tak oblíbená, je jednoduchá - je krásná a zajímavá. Oproti tomu renesance je možná krásná, ale ve zjednodušené podobě byste měli sukni s obdélníkem. A proč ji řadím mezi náboženské náměty?
Gotika nebyla světská. Ano, oproti románské architektuře se trochu obracela i na člověka, čehož je matička Praha krásným a věčným důkazem, ale nejúchvatnější její klenoty jsou katedrály. Od Notre Dame v Paříži po Katedrálu svatého Víta. (Kterou mimochodem dostavěli až v minulém století, což ukazuje oddanost spousty generací jak náboženství, tak čisté estetice.)
Oba tyto printy jsou už klasika, ale chrámy boží si můžete užívat i v moderním provedení.

Duomo di Milano

Mojí nejoblíbenější částí kostelů jsou vitráže, které původně vznikly aby negramotnému obyvatelstvu i bez čtení Bible došlo, o co vlastně v církvi jde. Naštěstí se dají uplatnit všude, takže třeba i v secesi často narážíme na zdobná okna a dveře. Moje škola má jednu takovou mozaiku barev, je to úžasné.

Silk Stained Glass Skirt

Ukázka od Lady Sloth

Byzantium Stained Glass Skirt

A přesně opačné pojetí tématu od Souffle Song. Příjde mi fascinující, že zatímco se polská značka Lady Sloth držela reality, vložil si Souffle Song do gotických oken vlastní stylizované postavy, které pravou vitráž moc nepřipomínají. Přesto působí sukně úžasně.

Tady skončím, protože mám pocit že je už tak článek moc dlouhý. Doufám, že se vám výběr líbil a že to bylo alespoň trochu záživné čtení, zkoušela jsem se v tom moc nerýpat :D.

Fantastická Ostrava

 Zdravíčko! 

Posledních pár sobot bylo pěkně akčních. Tato nebyla výjimkou, protože byly Fantastické trhy. Jezdím na ně už tři roky (po letošku), pokaždé s jinou partou, ta sobotní byla navíc o tři lidi od normálu chudší. Tato místa doplnili Bert, Stázin kluk, a Mája, ségra od Káji. Jestli duo Kája a Mája vzniklo pro libozvučnost nebo náhodou nevím, ale jejich rodiče asi mají pořádný výtlem.

Cestou ke vstupu jsme zabloudili, že bychom si taky měli zajít pro ty hezké, žluté náramky nám došlo až po chvíli. Pravý vstup, ne ten podchodní, byl označený docela špatně. Na druhou stranu, taky jsme možná jen nevšímavý pozéři, kterým chybí to správné vedení. Jak jinak bych se totiž dostala k tomuhle outfitu?  (obrázek dole)
Ještě před (druhým, právoplatným) vstupem mě zaujalo, kolik bylo na trzích lolit. Bylo to bezva, v životě jsem víc nelitovala, že nemám své (jediné) šaty!
Víte, jedna věc je vidět ostatní na stránkách, jako je LKD nebo Aminu, ale druhá vidět ty nádherné látky, nekonvenční stylizaci a vše, co mě na stopu této módě přivedlo, na živo. Proto jsem si řekla že se sebou něco udělám a zvládnu ušit alespoň jednoduchou sukni. 
To je ale plán do budoucna.

Outfit, jsem ve předu

Chtěla jsem jít ve své oblíbené sukni, ale taťka, navrátivší se z obchodu tvrdil, jaké je tam divné, chladné počasí. Nakonec jsem se pekla v riflích, které sice zbožňuju, ale na byznys, ne na párty.
Na druhou stranu, jízda na zvláštních vozítkách byla díky nim jednodušší. Nevím, kdo je vyrábí, ale bylo tam třeba mohutné kolo stylizované do žáby, Vítkovice na kolečkách a méně zdobená, ale stejně zábavná koloběžka pro dva. 
Tady si ji užíváme se Stázou, zase jsem se obarvila na zrzavou. Není to takový odvaz jako zelená, ale nemusí se to tak udržovat.
Doufám, že hustokola budou na více akcích. (Možná už jsou, jen na není nechodím :D. V tomhle případě se omlouvám a žádám o typy. Brala bych je na oslavě osmnáctin.)

Přirozeně jsem nakupovala. Módních stánků bylo letos více než před lety, což se projevilo na mém utrácení. Bylo docela nezřízené, abych se tak pochlubila.

Jsem fanda štěstíček, miluju ten adrenalin, proto u mě Porcelain Doll zaválel. Pierrette mi přišla milá, nepřekvapivě, proto mě mrzí, že jsem byla nervózní a dost možná červená jako rajče. Dovedu být společenská, jsem agresivně přátelský extrovert, ale pak je na mě moc vjemů a cítím se jak po několika hodinách práce v kostýmu ve strašidelném hradě. (Zvláštně specifická část mého léta.)
Až na prstýnek a náušnice v sáčku je vše ze štěstíčka. 

Naprosto boží dortový prstýnek je od značky Viviana Iris, která vyrábí šperky i oblečení pro lolitu i další styly, jako fairy kei. Jejich stránky stojí za prohlédnutí, i když si nic nekoupíte, protože (minimálně ve mně) budí chuť tvořit a péct. 
Samozřejmě, dělali jsme i jiné věci než nakupovali. Například stáli a tarasili cestu, protože nikdo nechtěl dělat vůdce. Často jsem pak vedla já a řeknu vám jedno - důvod, proč ve skupinovém cosplayi dělám Pippina a ne Aragorna je jiný, než ten, že se o Aragorna Stáza byla ochotná poprat. 

Na Fantastických trzích se nudit nebudete. Co jsem tak viděla a slyšela, tak sice postrádá přednášky a projekce, ale má deskovky, šerm (s ochotným učitelem/trenérem/mistrem, záleží na tom, co máte s nabytými schopnostmi v plánu) a hlavně takové malé, osobité kouzlo. 
Akce je samozřejmě mnohem komornější než Animefest, a malý prostor jí vynahrazuje to, že brzy víte skoro o všem, co se děje a většinu lidí vidíte několikrát, takže si připadáte skoro jako na táboře. Až na to, že tady jste dobrovolně.

Detail na náušnice

Každému bych doporučila, ať sem za rok přijede, nejenže nemáte co ztratit, ale můžete spoustu získat. Navíc se celá akce nachází v Trojhalí Karolina, kam je bezvadný dojezd.
Zní to jako bych do Ostravy lidi lákala až moc zoufale, ale bylo to jedno ze snad nejhezčích odpolední, jaké jsem v poslední době zažila.
A teď akce stranou, přichází vyrábění.

Bára má ve středu osmnáct, což jsme ve čtvrtek oslavily (článek se chystá) a zmínila, že má ráda háčkované Pokemony. Bylo to v den mého velkého projevu. 
Každé pololetí máme mít mluvený projev. Jsem chytrá a spočítala jsem si, že je lepší být první v neznámé vodě, než se měsíce stresovat koho vybere příště, navíc mi nevadí mluvit na veřejnosti, tak jsem to vzala. Naneštěstí je tentokrát tématem Má tvorba, což zní vhodně na uměleckou školu.
Smutná pravda je, že většina z nás nemá vlastní tvorbu, jasné portfolio. Třeba dneska jsme byli ve škole až do pěti, a to je jenom pondělí, to se pak člověku nechce nic kreslit. Naštěstí to nemusí být kreslení. Tak jsem si vzala háčkování.
Není to to nejdrsnější, ale jakmile jsem po týdnu příprav začala mluvit, lidi se smáli. Dokonce i v místech, kde jsem to nečekala, ale nestěžuju si. Prý i učitelce to přišlo vtipné, ale v tom je to divné. 
Nebylo to vůbec vtipné. Prostě jsem jen mluvila tak jak obvykle. A tohle se mi děje od základky. Asi je to tím, že mám vyjadřování Woodyho Allena. A nebo mám Aspergera, protože k němu směřuje většina mého chování, ale to bych si měla vyříkat s někým jiným.

Už pár měsíců mám rozdělaného Poliwaga a Bára byl ten impulz ho dodělat. Mám ji ráda a při příští pařbě mě nechá spát u svého bráchy na gauči, což dokážu ocenit a tady ho máte. 

Nejkulatějšího Pokemona s mírně naštvaným výrazem.
I po třech letech si všímám velkých chyb, například celé té spirály, ale jsem spokojená. Něco tvořit je občas to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.
A posunula jsem se ještě o krok dál. Začala jsem s korálkováním!
Pár let dozadu dostala sestřenka s Dendou 3D stavebnici z korálků. Proč mě babička, jakožto jedno ze tří dětí v rodině, takhle vyčlenila nevím, zato vím že Denda svého psa nikdy nepostavila. Já jo, po letech, a byla to zábava. 
Chytilo mě to. 

Když jsem se šla pochlubit k babičce, dala mi radostně i set od sestřenky, Natky, v růžové. Ironicky má teď Natka svou černou fázi, respektive To není fáze, mami, což je sranda sledovat.

Docela závidím lidem s mladšími sourozenci, když jste z dvojčat, není fáze toho druhého taková sranda, protože většinou si sami něčím procházíte. Snad i proto miluju příběhy se Stázinou ségrou. Ta holka je učiněná chyba mládí, a to personifikovaná. 
Protože i po tom psovi mě to bavilo, a baví, udělala jsem si  i svoje oblíbené zvíře, želvu. 
Podle návodu v cizím jazyce a v písmu, které nepřečtete je to snad ještě větší sranda. Je to stejně náročné jako sudoku, ale můžu u toho sledovat filmy. Spojuje to dvě z mých nejoblíbenějších aktivit. 

A protože už nemám co napsat zdar a hezký večer (ɔ◔‿◔)ɔ ♥. 

Core, aesthetic a subkultury; úvod do nepopsatelného

 Když jsem chtěla být mladý, alternativní edge lord, googlila jsem si subkultury. Líbila se mi lolita, měla jsem punk fázi a scene se mi zdálo naprosto mimo dosah, což byl snad jediný důvod, proč jsem se nepustila i do něj, a s každou subkulturou přicházela nová hudba, filmy a, protože musím použít tohle slovo podruhé, kultura. 
Punk má vlastní filozofii. Ale co taková Dark Academia? A co že to vůbec je? 
Termín aesthetic znamená v doslovném překladu estetika, estetický, ale používá k popsání jednotného stylu skupiny, v doslovné definici: 

(Aesthetic) znamená zájem o to, jak něco vypadá a jaký z toho jde pocit. (Vibes, feels, energie)

Neřekla bych, že je to jednoduchý, všeobjímající popis, ale můžete si získat představu o tom, o co jde, a to je móda, stejně jako celkový image. Nemusíte být fanoušek žádné kapely (jako u gotiky), stačí když si oblečete nějaké šaty a pak děláte to, co ostatní. Sbíráte šišky v nabírané sukni, například.

Rozdíl subkultura x aesthetic:

první je myšlenka, podle té pak móda x nahoď hadry a ty ti ukážou cestu

Ve výsledku je tak sbíraní obilí Cottagecore zájem, ale když vás to nebere, nic se neděje a hezké fotky si seženete jinde. V punku naopak bez odporu k systému (rodičům, škole, ...) moc daleko nedojdete. Může to znít jako srovnávání hrušek a jablek, obilí a anarchie se k sobě ani neblíží, ale s příklady bych mohla pokračovat do nekonečna. Aesthetic pravděpodobně vznikly jako odpověď na dobu, kdy je důležité produkovat outfity pro celý svět, nejen pro skupinu kamarádů a známých, minimálně to tak některým z nás přijde (do jisté míry jsem tím vina), přičemž vzniká potřeba skrýt se pod tagy a označení, aby si vás ten celý svět mohl najít. Proto za nimi stojí minimum myšlenek a ty, které přeci jen existují jsou velmi fotogenické. 
Známé styly jsou Dark Academia (tmavé tlumené barvy, internát v Anglii), E-girl (Tik-Tok alternative, průměrný prvák na umělecké škole) a Art Hoe (víceméně umělec). 

Dark Academia

 

E-girl

Art Hoe

Je na čase vrhnout se na core. Core a aesthetic jsou často používány jako synonyma, na Aesthetic Wiki potom zároveň jako synonyma a jako pojem nadřazený (aesthetic) a podřazený (core), pod který spadá skupinka stylů jako Kidcore, Cottagecore a Goblincore. Pro ty  rádoby vtipné popisky nemám. Jaký je tedy rozdíl? 
Myslím, že jde o jeden z těch případů, kdy jde o rozdíl pocitový. Outfity jednotlivých core sdílí především barvy a motivy, můžou tak vyzařovat rozdílnou energii, nebo si naopak můžou být tak podobné (u Goblincoru a Hobbitcoru, například), že jde o pouhé detaily, které je řadí do dané kategorie. 
Když se vám zalíbí nějaký kousek, máte možnost přístupu ke spoustě outfitů, které vás inspirují, přičemž Core většinou napodobíte i s běžným oblečením ze sekáče či obchodu, v čemž je asi největší síla. Ve většině skupin se přijímá diverzita, a to i tělesná, takže i bez mír jako modelka (od Twiggy po Kim, vyberte si ideál) můžete zazářit. 
Teda u většiny, Twilightcore je známý tím, jak špatně na lidek s náznakem křivek vypadá. Ale o tom příště.

Core

Cottagecore

Goblincore

Možná to tak mohlo vyznít, ale proti žádnému z těchto pojmům nic nemám. Ba co víc, zajímají mě a tohle je jen začátek dlouhé série, který pouze osvětlil (snad) o co gou. Přesto musím říct, že tohle je jen můj osobní pohled na věc a každý si na to musí udělat vlastní názor, protože i pouhé definice pojmů jsou na tomhle poli sporné.
Taky jsem se nesnažila nikoho urazit, takže prosím mějte hezký den - večer - okamžik před odchodem do školy! >:D 
(Nostalgiacore smajlík)
(Styly a anglismy píšu velkým, protože jde o v češtině málokdy používaná slova, ale subkultury malým, protože už se uchytily.)