Můj lolití rok 2021 + Plány 2022

Minulý rok byl rokem, kdy jsem konečně začala nosit lolitu. Bylo super vrátit se k lásce z mého mládí, ale taky mě to pěkně vystresovalo, přeci jen, první setkání s clem může být děsivé. 

Ale hezky popořadě.

Skutečně to objednávkou bot, díky kterým jsem byla schopná dát dohromady svůj první plnohodnotný coord. Měla jsem koupené OP, sice repliku, ale to jsem netušila, a přemýšlím, že bych je nosila i přesto. Na místa, kde se můžou zničit, nebo v létě, protože jim nebude vadit pot. To bylo v květnu :D. 

Už před tím jsem měla boty a ladící šaty, ale docela rychle jsem je prodala, protože mi došlo, že tohle není cesta kterou se chci vydat.  Už mám z Alíku objednané další, RHS přeprodej z Bodyline, a chtěla bych k nim přidat i nějaké bílé.

Před rodiči jsem je skrývala víc než půl roku.

Říkám skutečně, protože jsem si před tím objednala spodničku a díky tomu jsem podnikla první nákup na Lace Marketu. Ale to mi nepřijde tak přelomové.

Poté jsem z něj nakupovala ještě dvakrát, ale asi si dám pauzu. Nedělá mi radost clo. 

Přes léto jsem své nadšení nosit hezké věci ztratila, přesto jsem si objednala rádoby halenku z vintedu. Hodila se mi i na jiné věci, v podnapilosti jsem totiž přišla na Helloweenské cosplayování Pána prstenů a mermomocí jsem chtěla být Pippin. Říkám rádoby, ta kvalita je totiž otřesná a nedá se vyžehlit. Stejnou chybu už podruhé neudělám. 

V září jsem se konečně vrátila do milovaného prostředí Ostravy a koupila si kostkovanou látku na sukni, kterou mi mamka ušila. Je jednoduchá, takže mamka pořád netuší nic o mém zájmu o Harajuku, každopádně se spodničkou a krajkou se s ní dají dělat plnohodnotné looky. Navíc je versatilní, zrovna teď plánuji udělat nějaký old school punk outfit, ještě se sandály, které mě letos překvapily pod stromečkem. 

Na podzim už nemůžu pobíhat po venku, protože je stále chladněji a tma přichází o dost dříve, proto mám více času na surfování po online obchodech. Na Lace Marketu jsem snad nejraději, a tak jsem přišla ke dvěma nákupům. 

Díky botám z května, sukni od mamky a hobití košili jsem mohla jít na svůj první sraz. Byla jsem před tím hrozně nervózní, ale pak se z rádia ozvalo Everybody´s Talkin´ a já věděla, že to bude v pohodě. I když jsem doma zapomněla většinu doplňků :D. 
Bylo nás jen pár, ale i tak jsem si to moc užila a letos bych se zase chtěla dostat na nějaký sraz.

Ten první přišel až teď, díky poště, a myslela jsem, že si ho dneska vyzvednu. Ani náhodou, to jenom celní správa České pošty přestala o celním řízení informovat mailem nebo třeba SMSkou, ale začala posílat dopisy. Jo, dopisy. Doporučené, takže jsem neměla tušení o co jde, nikdo to nemohl vyzvednout a navíc si za každý den navíc účtují poplatek. 
Člověk aby se bál na pár dnů odjet. 

Druhou jsem objednávala tak o dva týdny později a co myslíte? Přišla skoro o dva týdny dřív. Ale zase byly problémy s proclením, byly ve výši třetiny ceny šatů. Nemusíte si to vypočítat, ale je to zajímavá rovnice. Je to můj první brand a rovnou Meta, moje neoblíbenější značka.

A protože hezké nové šaty potřebují novou hezkou halenku, koupila jsem si jednu offbrand z House. Píšu o ní už potřetí, ale přijde mi super :D.

K RHS z Alíku jsem přibrala i bílou halenku s krátkým rukávem a až přijdou, udělám wardrobe post. Už by měly být v zemi.

Pro můj šatník to byl fajn rok, ale jinak jsem ráda, že skončil. Nebyla jsem šťastná a projevilo se mi to i na vlasech - začala jsem jako bruneta, to je moje přírodní barva, pokračovala se zelenou hlavou, pak rezavou, následovala další zelená, pak oranžovo-růžová (byl Pride Month a tohle mělo symbolizovat mou vlajku :D), další byla blond, růžová, další blond a teď jsem zpátky u oranžové. Co asi přinese rok 2022? :) Asi červenou, ráda bych ji zkusila. 
Taky se těším na koncert MCR a letošní letní brigádu, tentokrát snad už normální.
A hlavně, snad konečně dotáhnu svou skříň do bodu, který se mi bude zdát ideální.

Doplňky

V předvánočním článku jsem zmiňovala výpravu do Prioru. Koupila jsem tam nejen černou krajku, kterou dnes neuvidíte, ale taky sponky a hvězdičky, takže jsem se mohla hrnou výroby doplňků k mé jediné (mamkou ušité) sukně.
Zbylo z ní dost látky, takže jsem začala dělat mašle.

Ta velká je fakt velká, sežrala by mi půlku hlavy :D. Původně jsem ji chtěla udělat dvojitou, jakože menší mašle přišitá k větší, pokud to dává smysl, ale rozhodla jsem se pro jednoduchý design, na víc si zatím ani netroufám. 

Stejně jako hvězdičky, drží i mašle na sponě. Není nejkvalitnější, rozhodně nezvládne vydržet i přes mé taneční pohyby, ale to nevadí. Já v lolitě stejně netančím :D.

Jak si můžete všimnout, je to levácky ušité. Pořád se učím, dávám do toho veškeré své nadání :D.

K vánocům jsem dostala hromadu korálků, tak jsem si zkušebně vyrobila dva růžence a srdíčko. Všechno při štědrovečerních pohádkách a Někdo to rád horké. Na to jsem se nemohla dočkat. 

Jak využíváte prázdnin vy? :) 

 

Týden předvánoční

 Jsem vysoce vánoční člověk pocházející z vysoce vánoční rodiny. (Až na taťku, zapřísáhlého odpůrce humbuku kolem svátků.) Proto si mě nejspíš dovede představit v tomto jedinečném období. Připadám si fakt jako Buddy z Vánočního skřítka, až na to, že já bych mezi ně zapadla :). Pasivně agresivní smajlík naznačuje, že podobných vtipů na svou výšku jsem si vyslechla dost. No nic, jdeme na to!

Pondělí

Pondělky jsou dlouhé, máme deset vyučovacích hodin. Většina z toho jsou praxe, ale i tak, je to hrozně vyčerpávající. Na druhou stranu, měla jsem hodně času na chlubení se novým hrníčkem od Adi. Je to spíše hrnek, obří keramická obluda ve tvaru vánočního tučňáka.
Po dlouhém dni jsme se s mamkou a sestrou dívali na Vánočního skřítka, což popudilu taťku, který s námi dva dny nemluvil. (Nehledejte v tom logiku.) To bylo v sobotu. Takže v pondělí byl ještě nepříjemný jak ... trdel.

Úterý
V úterý byl Vánoční volejbalový turnaj. Učitel to advisoval jako srandu, pohodu, tak se nás pár srandovních pohodářů přihlásilo. Když to měla být pohoda, proč byl zbytek týmů poloprofesionální, ne-li zcela? :) Mám modřiny. Navíc mě dost lidí vidělo stočit se před míčem do kuličky. Měla jsem flashbacky na vybíjenou na základce.
Náš tým byl zoufale poslední, ale většina z nás byla schopna se smát. Jakmile mi došlo, že už nemůžeme vyhrát (leda tak naši důstojnost), brala jsem to jako srandu.
Kamarádka mi řekla, že nevím jak to dělám, ale vypadám každý den svátečněji a svátečněji. O svých outfitech musím udělat článek.
Po škole jsem šla dokoupit část dárků.

S taťkou jsme mrkly na Spáče. Už je zase v pohodě, ale i tak si přijdu vydíraně. 

Středa
Byla besídka (っ＾▿＾)۶🍸🌟🍺٩(˘◡˘ ). Na tu jsme měli naplánovaný pyžamový den a překvapivý počet lidí skutečně přišel. Já byla v žirafím overalu.
Rozdala jsem tak 13 dárků a bylo to super, protože jsme se taky dohodly a s kamarádkami si udělaly kávový dýchánek. Se šlehačkou a se vším.
Stáza si to musela nalít do kelímku a stálo mě hodně práce jí hned nepodat její dárek, hrníček s tygrem.

Po škole jsem si šla do Housu koupit halenku a s Kamčou a Bárou jsme ještě chvíli procházeli obchody. Od těch jsem se moc nevzdálila ani po příjezdu do Karviné, ségra je totiž kávový snob (no dobře, je milovník) a chtěla speciální mlíko. No, a mléčné dary nekoupíte měsíc předem, že?
Neodolala jsem a koupila si i obří plyšovou želvu. Mám z ní radost, i když odtáhnout ji po námraze domů bylo složité.
Mléko jsem odnesla babičce, sebe domů a po odpočinku a psaní článku přišla sestra s Petrou. Ségře konečně sundali rovnátka, pravý vánoční zázrak.
Když pak na mě dohlížela při úklidu, otevřela jsem skříň, ve které mám dříve koupený dárek, což ji hrozně rozesmálo. Letos nebude moc překvapená.

Čtvrtek
Prázdniny by měly být o relaxu, ale já ho moc nepociťovala. V Kaufu jsem chtěla koupit i třetí část dárku pro Dendu (má ještě takové speciální rozpustné cosi do koupele), ale neměli ho, karamelový topping, tak jsem ráno vyšla do Tesca Expres s tím, že se rovnou podívám do Prioru pro krajku. Měli byste se smát, Prior je na druhé straně města, nevím, jak mě vůbec napadlo dát to do souvislostí. 
Ouha, v Expresu nic. Až na chaos, málem jsem se začala modlit ke svému stvořiteli.
Busem jsem dojela k Prioru a pod ním je Billa. Tam taky toppingy nevedou.
Na třetí opačné straně Karviné je normální Tesco, a podle iTesco bych tam měla mít větší úspěch. S nákupem z Prioru (uvidíte nejspíš zítra) jsem chytila spoj k Tescu a doufala, že uspěju, protože pak bych trotlovsky musela vracet kousek za Billu do Alberta (není to tak malý kousek, abych to riskovala rovnou).
A tam nejenže měli topping, ale také koření do kávy Chai a Slaný karamel. Tato krabička vyhrála, už jen protože nemám tušení, jak zabalit topping. Ještě jsem si koupila náušnice a hrdinsky se vrátila.
Po obědě následovala návštěva babičky a dědy, kteří dělali tataráček. Já na maso moc nejsem, ale tatarák si dám ráda. 
Za naší nepřítomnosti taťka zabil kapra, moc se u nás neohřál :(. Ale chápu to, ten minulý se celou noc snažil utéct. Hlavně že k vaně přinesl morče, které z návštěvníka moc nadšené nebylo.
Večer jsme se dívaly na Lásku nebeskou.

Pátek
Je ráno. Moje lolití (snad) kamarádka si založila blog, mám objednané RHS a novou halenku a naši chystají sváteční snídani, jednu ze dvou (spolu s velikonoční), kterou jíme spolu. 
Jsem spokojená a těším se na vše, co má přijít.
Jen mě mrzí, že jsme nestihly žádnou klasickou pohádku, dokonce ani Anděla Páně nebo O dvanácti měsíčcích. Ale co, máme ještě dost času.

A na Silvestra budu letos konečně pryč, s Petrou a sestrou v Táboře. Nesnáším Silvestra, vždycky to je únavně tragické, takže i za tohle jsem vděčná.

Krásně svátky vám všem!

Velveteen Frill JSK (2003) je konečně doma

Když jsem od babičky dostala k osmnáctinám peníze, chtěla jsem šetřit na výlet, koncert, nebo řidičák, který nechci, ale budu si ho muset udělat. Pak se objevily nádherné šaty, které nestály zas tolik a byly od Mety a já věděla, že řidičák má smůlu. 

Fotka od prodejce

Po nákupu jsem se zoufale snažila najít o Velveteen Frill nějaké informace, ale nedařilo se mi to. Jsou dost staré (stejný ročník jako já :D), takže mě to nepřekvapilo, BTSSB naštěstí vydalo podobné, tak jsem našla alespoň nějakou coordovou inspiraci.

Přes peripetie hledání dalších fotek jsem byla dokonale šťastná, dokud mi nedošlo že existuje clo.
Jakmile na něco dost usilovně myslíte, vesmír vám to dá. Nechci mluvit o častce, kterou si DHL vyžádala jako výkupné, proto tuhle část přeskočím.

Ten balíček byl divně malinký, až jsem nevěřila, že se tam něco vešlo, ale mé obavy byly zbytečné. Uvnitř byly ještě dva balíčky, trochu jako matrjoška. Ale vnitřek stál za to.

Neumím fotit sebe ani šaty :D.

Tyhle JSK mají částečný shirring, díky čemuž mi zvláštně sedí přes prsa. Byla jsem z toho nešťastná, ale dneska jsem zkusila zatáhnout za tu červenou stužku u lemu a co se nestalo? Ono se to dá utáhnout. Ale bylo to překvápko, jsem zvyklá že přes prsa je mi všechno malé.

To utahování jsem vykutala až po dokončení fotek a převlečení, takže to tu vypadá zvláštně. tady je detail na moji novou halenku z House, kterou jsem si stihla koupit. Až dneska jsem se dostala k focení. Jsem líná a nechci, abych musela rodině vysvětlovat, v čem chodím :). Ale sestra o tom ví a přijímá to. 

Tenhle detail není potřebný, ale můj obličej tu vypadá oválněji, než je zvykem. Vzácný to okamžik.

Velveteen Frill jsou tak boží, že můj foťák nebyl schopen zachytit detaily. Ta krajka vždycky divně svítila, takže se nemůžu pochlubit, ale krajka je háčkovaná, což mi jakožto háčkofilovi vyhovuje. Chtěla bych si k tomu vytvořit bolerko, jen budu potřebovat vhodný odstín bílé. 

V popisu předmětu bylo zmíněno, že je mám před nošením vyčistit. Je pravda, že dny slávy už mají dávno za sebou, krajka je trochu zažloutlá a samet se osahal, ale myslím, že s trochou péče budou moc hezké. Jen musím sehnat kvalitnější spodničku. 
Nevyznám se v šití, ale řekla bych že je zde kvalitní. 
Až budu příště objednávat Old School, dám se asi zase na Metu, což je známka nejvyšší spokojenosti :). Nebo Moitié, ale to snad až za pár let :D.
Brzy musím napsat o sobotním minisrazu! Takže zatím pa, začínají mi prázdniny, takže budu mít čas na blog.

Můj první autorský snímek

 Pondělí začalo brutálně tím, že mě vzbudila rýma ve tři ráno. Díky tomu jsem se po kávě a energeťáku cítila zbytek dne jako na speedu. Ale to nevadí, pondělí je stejně každotýdenní rozmazaný flek.
Nedávno jsem udělala skvělý kauf, když jsem za devět polívek a tři energy drinky dala jen jednu stravenku. Není to zdravé, ale do vánoc to přežiju a pak uvidíme.

Když jsem se překvapivě pozdě dostala do školy, tramvaje si teď dělají co chtějí, měli jsme mít figurálky. Většinou děláme nákresy jedné dámy, dochází už několik týdnů, ale tentokrát jsme dělali pohybovky. To je několik obrázků, každý za krátký časový úsek a v nějaké póze, kterou by jinak nevydržela. Technika byla volná, tak jsem skončila u pera a parádně jsem si to užila. Možná pak něco přidám, ale málokdy si fotím práce, i ty povedené, tak to teď nemám u sebe :/. 
Učitelka mi to chválila. To bylo lepší, než jablečný Crazy Wolf po ránu.

V dévékáčku (Dějiny výtvarné kultury), si to užívám vždycky, ale dneska mi jeden z mých top tří učitelů řekl, a to před celou třídou, takže to nebylo divný, že jsem dneska roztomilá a má z toho radost. Celý advent nosím jedině vánoční outfity, takže mi to udělalo ohromnou radost. Navíc, je to jeden z mála komplimentů mimo rodinu a blízké kamarády, a hned od tak super zajímavé osoby☆(❁‿❁)☆. A počkejte si, až jednou nahodím Velveteen Thrill, co mi už visí ve skříni!

Následoval oběd, z čehož mám obvykle radost, protože se s kamarády zažíváme v nějaké prázdné třídě a tropíme vylomeniny. (Luštíme křížovky.)

Dnes se ale šlo natáčet, musíme si udělat reklamu na imaginární bufet. Jsem režisér, scénárista a jediná mluvící postava, což z toho dělá autorskou reklamu a ze mě Woodyho Allena :D.
Mám takový talent, že jsme z toho nakonec udělaly němý film. Přepadla jsem druhou Andreu se slovy: Proč si kupuješ svačinu tady? Víš, že máme ve škole bufet? A tak jsem pasivně agresivně pokračovala. Snad to bude sranda, má to půl minutu a hudbu si asi budeme dělat samy :D. Kameramanka Adéla to později zeditovala. 

V grafice jsme dělali vánoční potisk, něco pro mě.

Domů jsem se dostala po šesté, taťka mě tohle pondělí nesvezl, byl doma. Já však neměla čas cvičit nebo se učit k té čarodějnici do Nauky o materiálech, psala jsem totiž ještě prezentaci Unsere Cafeteria. Tak to vypadá, když si celý úkol necháte na poslední dva dny.

Přihodím vtipnou historku z minulého týdne. 
Šla jsem čekat na Most pionýrů a tím, že bylo po páté a byla tma jsem se bála, že si mě nevšimne, tak jsem si stoupla dál od zastávky a blíž ke křižovatce.
Když v 17:07 skutečně přijel a já se za ním rozběhla, minulo se to s účinkem. Už už jsem si sundávala batoh a natahovala se po klice, když se rozjel. 
Byl to šok, ale řekla jsem si, že to byla asi mýlka a že jsem nevinného civilistu vyděsila k smrti. Tak jsem čekala. A čekala. A nic, nakonec jsem jela domů busem. Ten pocit zrady byl k neuvěření.
Doma jsem smutně zařvala ,,Ahoj," a taťka na to odpověděl ,,Ahoj, proč si nebyla na zastávce?"
Ukázalo se, že to byl on, jenom mě přehlédl :D. Tenkrát jsem byla vytočená, ale věděla jsem, že na druhý den se tomu mé kamarádky zasmějí a já s nimi.

Francouzská depeše a šaty cestovatelky

 Nevím, kdo to řekl, ale: ,,Je to krásné, i když tomu vůbec nerozumím." Tak se dá shrnout Francouzská depeše Wese Andersona, jejíž celý název si nejsem schopna zapamatovat, ale na tom nesejde. Na ničem nesejde, skutečně, jen na tom, že je to doslova dortík s šampaňským pro oči.
Wes je svou estetikou, většinou převažující nad příběhem, pověstný, a je schopen vtisknout ji i do filmu, který je minimálně z poloviny černobílý. To je možná jeden z důvodů ke špatným recenzím, čtu více o vzhledu filmu, než o příběhu. Prý je infantilní (citace), nebo fantasmagorický. Proč by ale film nemohl být prostě hezký už nezmiňují.
K příběhu se skutečně objektivně vyjádřit nedá. Je to několik článků v francouzské depeši deníku Liberty, Kansas Evening Sun. Začíná Owen Wilson s krátkým poetickým popisem města, pokračuje vznikl fresky na stěně věznice, mladí rebelové, kteří si nepřiznávají že jsou stále děti a konečně gurmánské okénko s únosem syna náčelníka policie. Nechci toho psát moc, protože to se musí vidět. 
Letos to je asi nejlepší zážitek z kina, byly jsme tam ve třech samy. V CinemaCity jsme si s Vivi a Kamčou přišly jako králové :D.
Nejvíce obdivuji to množství skvělých herců, někteří se objeví na sekundu, pak zmizí a vy si jich ani nevšimnete. Vyhlížet je je skoro jako lovit Pokémony.
Když se budete dívat pozorně, všimnete si i intenzivní osamělosti. Nebo si ji tam domyslíte, ne každý ji tam cítí. Třeba to je jenom konspirace.

Následoval večer po barech. S partou, která se přidala po kině, jsme chtěli do Ikara, ale otevírá až v sedm, tak jsme šli někam k Domu umění. Dala jsem si griotku s džusem, jmenuje se to Píďalka. Bylo to moc dobré :D.
A v Ičku byla potom taky sranda, v těhle chvílích mám pocit, že jsem skutečně šťastná. Konečně jsme splnili Kájin sen a dali si Maxipsa Fíka, netuším, co v tom je. Nevěděl to ani barman, tak ho musel navigovat cizí štamgast. Chutnalo to jako čirý alkohol říznutý s žíravinou. Už nikdy víc.
A nakonec jsem jela přes Orlovou domů, ke kamarádce u které jsme se ségrou byly celý víkend. Naneštěstí jela sestra na taneční nějaké své známé, takže jsme na ni až do půlnoci s Petrou čekaly a hrály PokéPexeso. V přiopilém stavu to bylo jako hrát šachy.
Taky taky chtěla do baru, moc se k paření nedostane, ale to byla zcela jiná výprava v pátek. Alkohol  nikdo neměl, ale šly jsme na Stodolní (v Karviné se nám moc pít nechtělo), a dala jsem si sushi, takže jsem spokojená. 
Já stejnak alkohol moc nemusím, ale baví mě ta atmosféra. A ti lidi. To mi docela chybí z brigády, tam jsme měli boží hospodo-bar. My brigádníci tam chodili pořád, cucala jsem si nealko, a jsou z toho jedny z mých nejlepších vzpomínek na léto.

Dlouho jsem nepsala o lolitě, minimálně ne o svých pokrocích. Neexistovaly. (Až na to, že jsem šla v coordu do školy. O tom bych měla napsat(. Až do teď, na cestě mám dvoje šaty. Jedny z Evropy, jen nevím odkud přesně, a druhé z Taiwanu, za ty jsem dnes zaplatila. Nemůžu se na ně dočkat, jsou z druhé ruky a dalo by se říci, že jde o přesné opaky. 
Ty první snad do příštího týdne dojdou. 
A 18. snad bude menší sraz v Ostravě, snad to vyjde. Moc se těším :).

Rudé horko; vše co milujete na béčkové produkci

 Ne, že bych se tím na potkání chlubila, ale béčkové akčňáky jsou můj nejoblíbenější žánr. V osmdesátých letech v tomto oboru vznikly ty nejvtipnější filmy, což je přesně to, co mi imponuje. Komedie se rychle stává trapnou, zato vážně natočený propadák... 
Prosím. Víte, proč se na půlnočních projekcích promítá The Room a ne Blbý a blbější? 
To protože humor se rychle mění a vyvíjí, zato škodolibost tu bude navždy.
Navíc se mi nikdy neomrzí americko-sovětské stereotypy. A o to přece jde.

Malá citace z filmu:

(znechuceně) Kapitalismus 

Arnie v tomto snímku hraje poněkud netypicky sovětského vojáka. Poprvé se s ním setkáme ve chvíli, kdy si nahý prochází saunou a hlavní záporák naváže oční kontakt s jeho pozadím. Já scénář nepsala, takhle se to vážně stalo. V tomhle bodě je veškerý dialog rusky, ba co víc, následující scény jsou první Hollywoodské scény z Rudého náměstí. Díky tomu vám dojde, že to nebude bezduchá řežba ve stylu Rudého škorpiona. 
Musíte si uvědomit, že Arnold je, a na konci stále bude, komunistou oddaným vlasti. Film poukazuje na chyby obou zemí, na jejich rozdíly, ale i na to, že je můžou přejít a spřátelit se. Něco jako proslov na konci Rockyho IV., protože v tomhle bodě už bylo jasné, že budoucnost není ve válce a nevraživosti. Sly a Arnold si to uvědomili, a to na masakrování nepřátel z jiného bloku založili kariéry. 
Na druhou stranu jde taky jasně vidět, koho od malička krmili propagandou.
Oproti naší drahé hoře svalů stojí jeho budoucí parťák, snad nejdeprimovanější policista Chicaga, ztvárněný Jimem Belushim. Je to ten typ akčního hrdiny, který hrdinou není a taky nemá co ztratit. Vzniká tak docela typická akční dvojka, oproti ostatním okořeněná jen kulturními rozdíly. 
Jejich cílem je narkobaron z Ukrajiny, což není zrovna výrazný záporák, ale funguje.
V těhle filmech ve stylu odlišná dvojice po stopách zlořádu, je vždycky velké No Homo. Ve snímcích se Schwarzenegrem jsem to však ještě neviděla, snad jenom v Predátorovi. Tenhle film je zkrátka aromanticky asexuální, vždyť Ivan (hlavní hrdina) se přiznává k absenci současných nebo minulých romantických vztahů, což je další věc která se mi líbí. Přesto jsou ve filmu ženské postavy, jen bez romance. Je to možné, šok.

,,On nemá žádnou úctu k autoritě policejních činitelů."

,,To mi povídej."

Kontrast není jenom v chování ústřední dvojice, ale i v jejich zkušenostech jakožto policistů. Jedna z mých nejoblíbenějších scén je ta výslechová. Nějaká pochybná existence v ní nechce vydat informace, tak se na něj Ridzik (Bellushi) pokusí vyzrát lstí a strčit mu do kapsy kokain, aby na něj měl páku. Ani to s gaunerem nehne, tak mu Ivan zlomí prsty na ruce. Informace dostanou, ale Ridzik je v šoku a individuum se je rozhodne žalovat.
Čeká je rozhovor o tom, co je a co není formou útlaku. Opět, nejde o kritiku ani jedné země. Měla jsem pocit, že k tomu děj nebo dialog nikdy nesklouzl, což mě nepřestane udivovat. Zpočátku jsem měla pocit, že by Sověta měl hrát Dolph Lundgren, ale když nad tím teď přemýšlím, nebyl by to dobrý nápad. 
Ivan má být sympatický, i přes odlišnou ideologii. To by Dolph, a říkám to jen nerada, mám ho jako herce upřímně ráda, po Rockym IV. a celkově své historii s hraním Rusů, zvládl jen s obtížemi. 
Až na tuto pointu je to vlastně průměrný film. Hudba byla v pohodě, přišla mi vánoční, herectví typicky komediální z Jimovi strany, akční ze strany Arnolda, a to je vše, na co vzpomínám. 
Proto ho doporučuju na nudné odpoledne. Nezabere moc času a pobaví vás bez jakéhokoliv emočního nebo myšlenkového vkladu. A o to by přece ve filmech mělo jít :). Doporučuji pustit po nebo před Není čas zemřít. Je to fascinující srovnání.