Léto umělcovo

V červenci jsem měla svoje westernové období a měla jsem pocit, že jasné barvy amerického západu nejlépe vystihnou fixy. Přestože mi vždycky šla více kresba předměty, které se nedají smazat (pero je můj speciál :D), překvapilo mě, jak snadno to šlo. Přestože to není to nejlepší, co jsem kdy vytvořila, byla jsem s tím spokojená. Hlavně jsem se překvapivě skvěle bavila - skrze plochy a barvy, které se nedají smíchat v jemný stinný přechod jsem probudila vnitřního fauvistu. 
Bylo to skvělé načasování, protožeeee...

Se blížil plenér. 
Letos jsme jeli do Jeseníků. Umíte si představit, že jakkoliv jsme přátelský a přejícný kolektiv, někteří z nás trpí představou, že jsme nejhorší. V prváku jsem každé ráno umírala strachem, že to někomu dojde a okamžitě mě vyhodí ze školy. 
Letos jsem měla poprvé pocit, že kreslím co chci, jak chci a navíc mě to ještě baví. Učitelé mi poradily, ať zkusím kreslit přírodu, (no jo, protože všechno kreslím křivě :D,) a mě to bavilo. Prý mi to i docela šlo. 
Dívka na všech třech obrázcích je Klárka, bruneta která byla obarvena jelikož nemám hnědý fix.

Slíbila jsem krajinku a tady je. Víte, jak dlouho to trvalo? 
Dvě hodiny. 
Nechci tvrdit, že se mi zajídá realistická kresba. To bych kecala. Ale impresionismus a z něho vzniklé styly mi je bližší a tak jsem se jím, s fixem v ruce, inspirovala. Je to moje první skutečná krajinka, a myslím, že jako taková nedopadla špatně. Hlavně mě bavily hory - ráda zkouším vzdušnou perspektivu, zbožňuju totiž gotickou a raně renesanční malbu. Taky bylo zajímavé vymýšlet, jak udělám stromy. 

A samozřejmě pár figurálek. Kája zase s Klárkou, při obědě. Kája má nádherný profil a Klárka výraz. Učitelé mi chválili ten její u nás ikonický škleb, má takový zajímavý úsměv. Mně se zase líbí její vlasy, má je až po zadek, ale to jsem nemohla zachytit. Myslím, že lepší portréty se mi nikdy nepovedly.
Zjistila jsem, že na rozdíl od krajin nejsem schopná dělat portréty na pohlednice. 

Tomuto dílu říkám Zátiší s Vivi, alternativně Vivi jako jedna z mých francouzských dívek s mými Barbie botami na podlaze. Zase perokresba. Když tak nad tím přemýšlím, skoro furt pracuju jen perem a fixy :D. Možná to začne být repetetivní. 
S partou jsme zrovna odpočívaly, ale to neznamenalo, že jsme nepracovaly. Každý večer jsme dostávali známky a hodnocení, takže jsme pracovat museli. 

Dva menší obrázky, pohřební krajina a kostel. Na hřbitově jsem si vypálila kolečko na nohu a mám ho pořád, takže ho budu mít minimálně až do ledna, kdy už konečně budu bílá jak máslo. Netěším se, až přijdu o opálení, ale je to lepší než kolečko na noze. A kolečkem myslím kolco před půlku lýtka, které jde vidět. Fakt hodně vidět.
Kostel je jediná architektura z plenéru, která se mi celkem povedla. Ráda pracuju s rudo-oranžovou paletou. 
Třetí obsahuje moje dvě první práce, které měly úspěch. Proto jsem pak taky začala pracovat z fixy. Černobílý oblouk z naší ubytovny je pak práce, kterou učitelé považovaly za nejlepší. Asi má atmosféru. Bavila mě, navíc není ani tak křivá :D.
Ti šneci nejsou dodělaný, mrchy furt utíkaly.

Tohle je mix prací z plenéru a z brigády. Lipno (Planá) byly super, ale v okolí se toho moc kreslit nedalo, tak jsem pořád dokola kreslila výhled z místa, kam jsme se chodily opalovat. Taky jsem přihodila věžičku, je totiž zcela vzácně kreslená pastelkami.
Myslím, že na některých krajinách z brigády jde vidět, že jsem se propadala hlouběji a hlouběji do spirály úzkosti. Vypadají ještě expresivněji, než ty z plenéru. Taky mi začaly docházet fixy, takže jsem musela být kreativní.

Níže jedna z mnoha figurálek opalující se Petry, zkouška s pastely a další perokresba.

Pár kreseb z dovolené. Mamka mi před ní koupila velký kbelík z fixy, což mě neskutečně potěšilo. Jakkoliv jsem si idealisticky představovala, kolik toho nakreslím, nakonec jsem moc nestíhala :D. 
I dovolená byla na Lipně, takže jsem kreslila hlavně vodu. Na ní byly plachetnice takže ehm jo, přesně to je na první práci. 
Chaotické střechy jsou z Krumlova, pod ním je zeď z Velhartic. Byla by lepší, kdyby mi naši se ségrou nenaznačovali, že by už rádi šli. Vedle je lesní cesta, upoutalo mě, jak děsivě vypadá. Bylo těžké ji vystihnout a úplně se to nepovedlo. 

Další kresba z Krumlova, na tuhle měla trochu víc času. Přesto s ní nejsem spokojená, ale vím, že mě bavila. Ať teď vidím, jak je zase křivá.

Abych sem pořád nedávala jenom krajinky, přidám i pár dalších věcí. Hned, jak jsem se vrátila z brigády, vrhla jsem se na klasické umění. Hodně jsem o něm četla a udělala jsem podle něj hromadu studií.

Tyhle tři mám snad nejradši, anděla kvůli výrazu (chudák se nejspíš neustále ládoval kávou), Bakchus, protože je tak dramatický a Zvěstování od da Vinciho. Já vím, že to není originální, je to jen kopie, ale bavilo mě to. Práce s pastely může být špinavá a zdlouhavá, ale výsledky stojí za to. Tohle se líbilo i mým kamarádům, což znamená, že jsem se nebála jim to ukázat, na rozdíl od jiných obrazů.
Na Vánoce jsem dostala knížky o da Vincim a Majkelandželovi, takže jsem měla dost materiálu. Jestli si za pár měsíců vytáhnu renesanční malbu, budu poměrně spokojená :D.

Tohle je jedna z mála originálních kreseb, se kterou jsem spokojená. Je myslím poměrně hezká, inspirovaná výstavou MEN na zámku Hluboké, klasickou malbou a kamarádkou Kamčou, duchovním otcem všech polonahých andělů s vyšším počtem očí. 

Taky jsem šla na pár výstav, včetně Egona Schieleho. Nevím, co si o jeho odkazu myslet, ale některé z jeho prací se mi dost líbily. Taky jsem zašla na Hlubokou na Pištěka a další výstavy, přičemž jsem musela obdivovat jak nádherně je celý areál postavený. Až budu bohatý osamělý milionář, tohle si dám postavit xD. Nechci se tu však rozepisovat o každé zvlášť.
Na druhou stranu, do kina jsem se dostala jenom jednou, na Mavericka. Je to škoda, ale nemyslím si že toho moc stálo za ty peníze.

 Zítra začíná škola, a já snad ani nejsem moc nervózní. Nervózní jsem celé léto, z různých věcí, ale tahle věc mě nechává klidnou. Jen se mi nechce trávit zase deset hodin učením a vstávat o půl šesté. 
Jak se cítíte vy? :) Snad jste všichni v pohodě. Teda, v rámci možností. A snad se vám všem bude dařit, ať už studujete, nebo jste už šli pracovat.

Jak jsem si v létě zamilovala jaro

Renesanci jsem nikdy nijak zvlášť nemilovala. Ten mix nudné architektury, urážení gotiky a ujíždění na čemkoliv, co vzdáleně připomíná antiku, mě nutil obracet oči v sloup dost vydatně na to, že jsme s kamarády dokonce založili Vasari hate club. Bože chraň každého, kdo se mi snažil vsugerovat, že šlo o jedno z nejlepších období pro umění, vědu a v podstatě úplně všechno.

Teď když jsem starší nemůžu říct, že bych toto období nesnášela. Ne, že bych si ho snad oblíbila, ale už si nemyslím, že jsou všechny jeho výplody otřesné. Především jsem si tedy našla cestu k renesančním malířům a jejich nádherným dílům. 

Jednou jsem ve snaze udržet se na stabilní mentální úrovni (brigáda mi dala zabrat) procházela e-shop Duchess Milianda. Je to evropská indie značka, která hodně pracuje s potisky klasického umění. Jestli jste někdy snili o tom, že s sebou všude potáhnete své oblíbené dílo, je tohle místo pro vás. Mají dokonce i historickou sekci plnou rób posledních staletí, ale nechci psát analýzu stránky.
Narazila jsem na šaty Primavera a absolutně se zamilovala.

 

Na tom elegantním střihu, dalo by se říct téměř minimalistickém, mě něco uhranulo. Připomíná mi to Diorův New Look. Řekla bych, že je skutečně "statement", kus oblečení který se nosí sám. Doplnila bych ho jen o pár doplňků ve slonovinové/červené, a byla bych spokojená.
Těší mě, že si umím představit outfity. U některých svých vysněných šatů by za bžilion let nic moc nevymyslela. Můj oblíbený je zchudlá šlechtična, přestože by to víc sedělo k Michelangelovi. Zahrnoval by  tuhle halenku a jednodušší černé doplňky. Přesto bych se nejspíš pokusila i o něco OTT, protože to zní jako sranda. 

Navíc, kdybych si v těchto šatech vylosovala u maturit renesanci, byla by to jasná jednička.  
Ale proč mám tak ráda Primaveru? 



Primavera, znamenající jaro, je malba z 80. let 15. století umělce Sandra Botticelliho, který může být označen za tvůrce jednoho z ideálů renesanční krásy. Krom toho je znám především pro svůj osobitý rukopis plný melancholie, drobných detailů a jakési nadpozemské elegance, díky které je jeho dílo skvěle stravitelné pro diváka i po šesti staletích. 
Zobrazuje devět postav na louce s pomerančovým hájem, symbolem rodiny Medici. Postavy patří do antické mytologie. V centru stojí Venuše, oblečená v bílých, propracovaných šatech, označených jako "pouze zlato a světlo". Je namalována jako typická Botticelliho kráska. Přelétá jí její syn Amor, připravený vystřelit na jednu ze Tří Grácií. Jsou to sestry v bílých šatech, tak jemných až jsou téměř nahé. Tancují, protože jsou bohyněmi všeho krásného a okouzlujícího. Není divu, že se staly Venušinými společnicemi.
Vedle nich stojí Merkur, další symbol Medicejských. Odhání tmavé mraky zimy. Skrze způsob, jakým jej sleduje jedna z Grácií (Castita) historici usuzují, že jsou pár, nebo alespoň zamilovaní. Vyvažuje to druhou dvojici, modrého Zefyra a nebohou Chloris. Někteří to považují za drsné dostavení, většina odborníků se shoduje, že se jí chce zmocnit. Přestože je Zefyros popisován jako nejklidnější z větrů, většina příběhů o něm ho líčí jako někoho, kdo nebere ne jako odpověď. Například Hyacyntus. Žena opodál je tak trochu obklopená tajemstvím, ale nejčastěji je vnímána jako Flora. Zepfyr litoval svého činu a měl v ní Chloris proměnit, minimálně tak zní jedna z verzí pověsti.
Obrazy této násilné nátury byly často dávány novomanželům. Hodně to hraje na notu toho, že ženy nikdy neměly toužit po muži a tomu to mělo být jedno. A taky na oblibu antiky a Ovidia, což je podle mě jediný důvod, proč se Boccacio proslavil.

Jde však o mnohem více, než jen pěkný obrázek, jelikož je Primavera nositelkou mnoha vrstev symbolismu. Existuje spousta interpretací tohoto díla a experti jsou stále schopni přicházet s novými nápady.
Existují také výklady považované za nejen oficiální, ale dokonce zamyšlené. Jeden je politický, ukazující na všechny odkazy na moc rodiny Medici, ale také na jejich vnitřní spory. Obraz byl dokonce použit Lorenzem di Pierfrancesco (který nastoupil k moci po smrti Lorenza I., odchodu Piera de Medici, a popravou Fra Giraloma, což byly události které proběhly v rámci zhruba šesti let) jako osobní propaganda.
Ne, že bych ho za to odsuzovala, pro Florencii to bylo velmi bouřlivé období.
Mám ráda teorii o personifikovaných městských státech. Amor je Řím, už jen kvůli faktu že je Roma anagram jeho jména. Florencii, město květin, zastupuje majestátní Flora. Merkur je Miláno, Venuše Mantova, Chloris Bolzano a Zefyros Benátky. Tři Grácie symbolizují Janov, Neapol a Pisu. Odpovídá to výklad obrazu jako alegorii lásky - emoce se mění stejně rychle, jako spojenectví. Přestože tuto myšlenku nevnímám jako příliš pravděpodobnou, oceňuji kreativitu. 
 Další tvrdí, že Merkur byl namalován podle bratra Lorenza I., Giuliana, zatímco Venuše vznikla podle Simonetty Vespucci. Údajně to byli milenci, s jistotou to však nevíme. Stejně tak má být Simonetta Botticelliho velkou láskou, to, ze které se nikdy nevzpamatoval. 
A samozřejmě, je to také alegorie jara a, cituji anglickou Wikipedii, "but it is generally agreed that at least at one level the painting is "an elaborate mythological allegory of the burgeoning fertility of the world.""

Proč se mi tedy tato malba líbí? Většinou propadám modernějším pracím, především víc grafickým, jako je můj drahý Toulouse-Lautrec.
Myslím, že to bude zčásti barvami. Jsou jako mlha nad propastí, jemné a přitom evokují tajemství. Taky se mi líbí stylizace, díky které bylo dílo na dlouhá léta zapomenuto. Nemám nic proti realismu, ale poupravené verze skutečnosti jsou mi bližší. Botticellův svět je plný postav s jemnými rysy a okouzlujících scenérií, díky kterým Leonardo da Vinci prohlásil, že neumí malovat přírodu. Nakolik s ním souhlasíte je na vás.

Mějte se hezky, snad mé psaní nikoho nezmátlo. 

Výkyvy nálady i pracovního nasazení

Už před rokem jsem si říkala, že práce v kuchyni musí být nejtěžší. 

Tenkrát jsem dělala v nejmenovaném "zábavním" parku a vyzkoušela jsem všechny možné pozice, od strašení na strašidelném zámku po točení ledové tříště. Před tím jsem zase byla v pizzerii, ale to popravdě nevnímám jako takovou kuchyň. 
Letos jsem v kuchyni a za barem a musím říct, je to dost náročné. Já vím, asi jste to čekali. Pracuju patnáct hodin, dva dny po sobě, a pak jsou dva dny volno. To přecházím od manických záchvatů melancholie po radost, nadšení, a obavy z dalšího dne celý druhý den volna. Končím tady 5.8., což znamená že tenhle měsíc mám ještě šest směn. Příští měsíc mi možná dají samé trhané, což v praxi znamená že se každý den otáčím kde je mě potřeba s tím, že mě po obědě pošlou na hodinu domů. Stačí mi to dva dny po sobě, a nechci vám lhát, radši bych se hodila marod, než abych pracovala šest dnů v kuse bez pauzy. 
Ale jsou tu i pozitiva. Plat je slušný, s kolegy vycházím, a Lipno je krásné. Už jsem byla na pouti a v Budějovicích, což byly fajn výlety. 
S Petrou koukáme na Černobyl. Připojení blbne, takže se to furt seká, třeba právě teď mi vypadl net. A taky pracuju na přijímačkách a občas kreslím. Chtěla bych i malovat, ale k tomu je těžší se dokopat. 
Takže zatím žiju, pa.

Zase další léto, zase další brigáda

Léto je u mě ve znamení práce, možná to je tím, že na běžné užívání si je stejně moc vedro. 
Nebo tím, že přes školu na práci čas nemám. 
Tak jako tak, dělám teď patnáctky v penzionu na Lipně. Patnáct hodin, to je hodně práce, a to mám za sebou teprve dvě šichty. Tady to chodí tak, že si odpracujete dva dny, další dva dny máte volno a tak dále, ale asi jsem zase nějaká speciální, protože s Petrou jsem za posledních pět dní pracovaly dvakrát a teď máme další dva dny volna. 
Už jsem stihla dělat snad všechny typy kávy bez alkoholu a od dělání koktejlů mé pořád pálí ruce. (Citrusy jsou zlo.)
Když mám volno, snažím se dělat věci na přijímačky. Mám rozepsanou druhou povídku, ale ani po půl roce brainstormingu nevím, o čem bude ta třetí. Nečekaně se mi sešli dvě víceméně fantasy, a teď bych chtěla něco realistického, ale jediné, co mě napadá je sci-fi. To je můj oblíbený žánr co se psaní týče, ale nevím. Většinou to je postapo a to by se teď asi nehodilo. 

To je teď asi všechno. Žiju, i když moc nestíhám psát. 

Lolita 52 Challenge; 14th week

 Nedávno jsem se vrátila z plenéru. Byla jsem tam od pondělka do pátku a musím říct, překvapivě jsem si to užila. Nejsem moc přírodní člověk, ale Branná byla super a začaly mě bavit krajinky. Nejraději je dělám fixy, ale i pastelky jsou fajn. Je to taková pohoda sedět s kamarády a třeba dvě hodiny v kuse pracovat na jediném obrázku.
Navíc jsme se dívali na filmy, například Brain Dead nebo Loganův útek, a většinou to byla sranda, takže mám hlášky na zbytek života. (Ty čůráš na moji maminku!)

┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓

 What my own Lolita lifestyle is like

┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

Moc lifestyleových věcí nedělám. 
Nechodím na čajové dýchánky a nevlastním okrasný porcelán, takže to ani nemůžu předstírat, přestože to vypadá jako zábava. Navíc, stejně jsem spíše na kávu, a tu si na své šaty rozhodně vylít nechci.
Piknik v lolitě by mi nevadil, bylo by to vlastně nehorázně super. Navíc, vím přesně co bych se vzala - tu marmeládovou repliku Jane Marple. 
Navíc nemám ani roztomile vyzdobený pokoj. Jelikož ho sdílím se sestrou, shodly jsme se na cool výzdobě, což zahrnuje hromadu plakátů a fotek.  Jednoho dne bych si přála mít krajkové záclonky nebo více plyšáků. 
Navíc jsem přestala poslouchat japonskou hudbu a sledovat anime. 
Co teda vedu?

Když lolitu nosím, je to obvykle super casual. Minimální objem a jemné doplňky, kterých sice nosím hodně, ale ono se to ztratí. Nosím lolitu když jsem ve stresu, nebo když potřebuju vypadat zajímavě. Samozřejmě chci občas prostě nahodit to nejlepší, co má skříň nabízí, to jsem asi nejšťastnější. Obvykle to jsou modré víly, jako letos na klauzurní obhajoby. Sice to šlo dost jižně, ale ten outfit se všem líbil. 

Jde to dobře se sebepéčí. Což je pěkně ubohý překlad self care, ale jak to lépe popsat netuším. Snažím se starat o své vlasy a pleť, a taky jíst zdravě. Taky hodně cvičím, pomáhá mi to na náladu. V pilates musí být nějaké hormony.

Svůj ultimátní lolití život si žiju skrze ruční práce. Snažím se šít, plést a háčkovat. Miluju háčkování, začínala jsem s amirugumi a teď zvládnu prakticky cokoliv. Dokonce i ten Magicarpí čepec, po kterém jsem pár zim toužila. 
Začala jsem zčásti kvůli lolitě, zčásti protože to působilo jako zábava. Občas dělám i s pryskyřicí nebo s korálky. 
Tyhle DIY jsou nejspíš nejlepším způsobem jak rozšířit šatník. Jednou bych si chtěla udělat i vlastní klobouk, ale do té doby se toho budu muset ještě hodně naučit. 

Velmi starý článek který jsem zapomněla vydat.

My Chemical Romance, Praha, 2022

Jestli byl tohle nejlepší večer mého života, jsem buď hodně šťastná, protože to bylo boží, nebo deprimovaná, protože už skončil. Pořád jsem ještě moc nadšená na to, abych něco skutečně promýšlela a to už je to týden :D.

Nekoncertní část, prolog:
Začalo to okolo roku 2015, kdy jsem zoufale chtěla být emo a každý zroj mě odkazoval k napajedlu všech smutných, zlomených a hlavně cool teenagerů: MCR. Má angličtina byla ještě zoufalejší než dnes, takže jsem si o nich nemohla ani nic najít. Například to, že se sami nevnímají jako emo kapela. Zato jsem se mohla dívat na jejich videa a poslouchat jejich hudbu, a ono mi to stačilo. Bylo to zajímavé, plné energie a tak nějak mi to pomohlo. Ne s emo estetikou (přičemž dnes už vím, že emo není jen o hadrech), ale s tím že jsem byla divná a oni super. Sex Pistols mě nikdy nedokázali uklidnit, ale MCR ano a já to tenkrát nevěděla, ale potřebovala jsem to jako sůl.
A pak jsem zase začala poslouchat něco jiného, Bowieho, Oasis, více Sex Pistols a hromadu dalších britských typů. 
I tak, pokaždé když hráli v rádiu nebo jejich klipy pouštěli v televizi, měla jsem Vánoce.

S Kamčou jsme letos pracovaly v absolutní díře a abychom přežily dlouhé večery a ještě delší dny, bavily jsme se o utrácení naší nadcházející výplaty. Tenhle koncert byl jedna z možností, upřímně mě překvapil. Koho by bylo napadlo, že se dají dohromady? Někteří fanoušci konspirovali, ale od johnlocku se na tyhle věci nachytat nenechám. 

Uplynul téměř rok a vyšel nový song. Byla jsem zrovna na praxích, ale nemohla se dočkat, tak jsem si ho stejně pustila. Fakticky mě to nabudilo, už jsem se nemohla dočkat.

Teď už nastal čas k výběru outfitu, jelikož jsem tak trochu povrchní. Zabralo mi tak měsíc vymyslet něco, s čím bych byla spokojená, bylo to takové červeno růžové kombo. Mám teď červené vlasy, a před dvěma měsíci jsem se začala stříhat na Party Poisona, takže jsem se s tématičností nemusela tolik snažit. Taky jsem si půjčila červenou kravatu.
Kamča zapadala ještě víc, dokonce si ušila Party Poison masku. To bylo boží. Danger Days jsou prostě esteticky někde jinde.

Po výběru ohozu zbývalo už jen dojet na místo. Zní to jednoduše, ale s českými vlaky nikdy není nic jednoduché. Nikdy. Takže jsme skoro hodinu stáli mimo hlavní trať, u domečku nějaké sekty a rybníčku. Alespoň jsme se mohly začít líčit.
Pak byl problém na stanici metra, byl výpadek, tak jsme běžely na Můstek. Není to tak daleko, ale i tak jsme se ztratily. Naštěstí ne na moc dlouho, i tak by ale bylo fajn kdyby jedna z nás byla holub.
V tomhle bodě bylo 16:28 a myslely jsme, že brutálně nestíháme. Další zádrhel nastal na recepci, ale vyřešil se. Už jsem ani nechtěla říkat nic pozitivního, to se pak vždycky všechno sesypalo.
Naštěstí jsme se nakonec dostaly na pokoj, doběhly na zastávku (což mi připomnělo Danger Days, tak jsem byla spokojená) a dokonce jsme i chvíli čekaly. Hrály jsme žluté auto, ale s fandy MCR. Čím blíže jsme byly, tím to bylo jednodušší, tak jsme pak hráli žlutý trabant, což znamená ultra fanda.

A teď skutečný koncert. 
Hned jak jsme se dostaly dovnitř, Kamča si zašla pro tričko. Měli super věci, tak jsem podlehla a taky si nakoupila. Myslím, že nás ceny opravdu vyděsily, jelikož jsme se pak ještě dlouho nervózně smály. Na druhou stranu, bylo téměř osvobozující zbavit se většiny peněz. Tenkrát mi to tak přišlo. Teď si díky tomu nemůžu dovolit ani vodku s džusem. Ale i tak, stálo to za to. Obě jsme si koupily Bravo tričko, jednou ho sem budu muset hodit. Je bezva. 
Ostatní fanoušci se mi taky líbili, hlavně jejich outfity. Jedna týpka se mě zeptala, jestli je Kamča moje kamarádka, asi chtěla její číšlo,a další nás zastavila, ukázala na Kamčinu masku, řekla "Party Poison" a odešla. Vypadala šťastně. Bylo fajn cítit se zase jako součást komunity, jako na Animefestu. Nikoho z nich ani znát nemusíte, ale víte, že jste jedním z nich. 
Pak jsme potkali Kamčinu kamarádku s její kamarádkou, chvilku se poflakovaly s předraženým pitím a hlavně čekaly. Původně jsme měly lístky na stání, ale pak se změnil stadion ze Sinoby na O2, tak jsme skončily na nejvyšším patře. Moc jsem toho neviděla, ale dost jsem slyšela, takže jsem ke konci večera byla téměř hluchá.
Manon Meurt byli zvláštní volba. Jsou super, určitě jde o kvalitní hudbu, ale atmosférou se dost lišili od všeho, co přišlo po nich. Bylo fajn vidět českou kapelu, ale popravdě, zvolila bych jinou. Ale jakou? Mirai? Nemáme moc s čím pracovat. 
Po nich přišla pauza a po ní Eclipse. Byli super! Sice mi neustále někoho připomínali, (většinou mix Twister Sister a Die Ärtze), ale líbila se mi jejich energie. Všechny to probudilo, a zdálo se že si hraní užívají, alespoň myslím. Moc často se na koncerty nedostávám.

Pak přišla další pauza. Diváctvo mohlo stěží dýchat, vše nás donutilo k jásotu. Má skupinka žertovala o tom, že stačil letmý závan vzduchu a šíleli jsme, ale byla to zábava. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, a to už mě bolely od samého tleskotu ruce. I když, nemyslím si, že by to bylo moc slyšet, měla jsem rukavice.
Čekali jsme, jásali, a pak zas, zas a zas, a pak fakt přišli. Nepamatuju si toho z těch prvních minut moc, ale vím, že začali s The Foundations of Decay a pokračovali s I´m Not Okay. Každý zpíval nebo řval, já rozhodně zplna hrdla řvala. Možná to není nejoriginálnější volba, ale tohle je moje oblíbená. Jasně si pamatuju, jak jsem jako děcko sledovala to video. Jedna z prvních alespoň trochu queer reprezentací v mém životě. 
Zpočátku bylo audio dost funky, takže jsem nerozeznala jednotlivá slova, ale pak se to srovnalo. Navíc vedle mě seděla Kamča, tak jsem mohla poslouchat něco málo i od ní. Sedadla přede mnou byla prázdná, tak jsem občas skočila dolů pro lepší výhled, ale když vedle mě nebyla kamarádka, nebyla to taková zábava.
Bylo to vysoce spirituální, stačilo mi jenom sledovat kapelu a zpívat. Nejlepší ovšem bylo vědomí, že přesně tenhle okamžik nás všechny přivedl na jedno místo. Překvapivě hodně míst bylo volných, ale i tak nás bylo dost. Myslím, že jsme to docela rozjížděli.
Bohužel nemůžu popsat všechny písničky, protože by to vyšlo na novelu, ale některé zmíním. Zbožňuju Ghost of You, což přišlo před jedním z největších bangerů, Na Na Na (Na Na Na Na Na Na Na Na Na). Vyřvávání mělo největší účast, snad pro svůj "jednodušší" refrén, nebo protože to je sakra úžasné. Ta energie by stačila na pohon celého města. 
Celou dobu jsem netušila co se děje, ani mí kamarádi, ale bylo to boží. Došlo na dramatické pití vody, myslím teda, s rudým blikáním a se vším. Bylo to skoro až vtipné.
Asi vám nemusím říkat co se dělo když začalo Welcome to the Black Parade, ale prošlo to skrz mě jako Wolverinovi drápy. Říká se tomu drápy? Jde mu to z kloubů, původně to je kostěné... dejme tomu drápy.
Všchny písničky byly rychlejší a syrovější, než jak jsem zvyklá z nahrávek. Představte si to u Teenagers, lidi při tom šíleli snad ještě víc než u přechozích, a už to před tím to bylo divoké.
Až mě bolí, jak málo se toho ve skutečnosti dá popsat slovy. 
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Byla bych tam schopná sedět hodiny, naslouchat celé jejich diskografii., dokonce i když mě začal bolet žaludek. Tohle se stane, když během dne sníte jen dva tousty.
Následovaly další super songy, ale ty už si tolik nepamatuju. Na rozdíl od atmosféry, ta se z hlavy vytěsnit nedá. Bylo trochu divné veselit se a dokonce tančit Macarenu na Mama nebo Helena. Uháčkovala jsem potkana, chtěla jsem ho hodit na kapelu, ježto to vždycky vypadá jako sranda, ale měla jsem z těláku trojku (jednou, ne letos), tak si to umíte představit. Doufám že má teď Krystof hodného majitele.
Příště si zaplatím za lepší místo. Sice to byla nejúžasnější noc mého života, z části díky ostatním fanouškům, mezi kterými jsem si zase přišla jako velký kolektiv, ale fakt bych toho chtěla vidět víc. Tohle je část appealu, oni a cokoliv z toho co dělají na pódiu.
Vždyť oni ani nemají důvod být tak cool, ale prostě jsou. 
Po The Kids From Yesterday show dokončila a všichni jsme šli domů. V obří skupině. Představte si že jste normální týpek, jedete domů z práce, a najednou k vám naskočí armáda pankáčů, gotiků a další chamradi. Bylo nás tolik, že jsme se ani nevešli do metra, tak jsme museli čekat.

Fun fact o mém osobním životě - na jedné fotce z Instagramu to vypadá, jakože je Frank v Museu Lega. Víte, kdo pro ně dělal hromadu práce na praxích? 
Ano, člen MCR možná viděl výsledek mé neplacené práce. Co je váš životní úspěch?

Kapela byla absolutně úžasná. Líbí se mi Gerardův nezpívací hlas, je zvláštní. Kamča mi říkala, že Mikeymu začaly ustupovat vlasy, ale osobně jsem si ničeho nevšimla. Její jediný problém byl, že by snesla více I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love. 

Rozhodly jsme se nejít hned spát, místo toho jsme koupily levné drinky a hrály chlastačku na Comeback. Nedopadlo to dobře, byly jsme moc unavené, tak toho většina zbyla na druhý den. Navíc jsem umírala hlady, křeče od žaludku byly k nevydržení. Naštěstí mi ještě zbývaly dva tousty. 
Ráno se nám povedlo prošvihnout vlak, tak jsme čekaly na nádraží. Přišla za námi týpka a ptala se, jestli si může vyfotit naše trička. Chtěla si je koupit, ale nakonec zvítězil selský rozum, popřípadě placení nájmu. Byl to zvláštní pocit validace.
Takže ano, možná jsem teď na mizině, ale získala jsem skvělou vzpomínku, úžasný kus oblečení a něco zajímavého do svého nudného života. 
Nemůžu se dočkat dalšího koncertu, i kdyby měl být až v příští dekádě. 

So long and good night, tohle mi trvalo napsat týden. Ale byl to těžký týden. Na anglickém blogu to visí od pondělí, píšu tam dřív protože v opačném pořadí mentálně překládám z češtiny a to není má silná stránka. 
Hezký víkend.

Konec klauzur a světa tak, jak ho známe

O dnešku toho můžu říct hodně, ale jen málo hezkého.

A to začal tak dobře, škola totiž začínala až ve 12:45. Sice jsou ve čtvrtek fajn hodiny, ale mít půl dne sama pro sebe je vždycky fajn. 

Po brzkém obědě jsem musela doslova utéct z domu, sestřin pes Rambo mě totiž nechtěl nechat zavázat si tkaničky, ale to jsem přešla. Na Hranečníku jsem pak potkala Stázu a šly jsme spolu do Billy, kde jsem si koupila Kofolu, v plechovce jako každý správný frajer, samozřejmě. Samé hezké věci. 

Pak jsme dorazily do školy a co se mohlo pokazit se pokazilo. Úplně nás zradila technika, tiskárna tiskla křivě, práce se špinily a venku začalo dramaticky hřmít. To se dá přejít. Učitelé mizeli a přicházeli, většinou když jsme je potřebovali, ale sami měli práce nad hlavu, druháci totiž taky dodělávají klauzury. 

Víte, oni se druháci dokážou bavit dost na hlas, o věcech kterým nerozumím a člověka z toho začne bolet hlava, hlavně když už potřetí zmrvil ořezávání. 

Když už byla většina věcí jakž takž hotových, přišlo na řadu vázání. Poprvé jsem zvolila špendlení koníkem a byla to děsná volba. Všechny tři přestali fungovat, tak jsme to musely dělat manuálně. To už jsme byly (já, Vivi a Andy) na pokraji sil, protože jsem toho hodně vynechala. Jakože fakt hodně zbytečných tisků, hledání a čekání na někoho kdo zná heslo od tiskárny a zbytečné ořezy, a to je například. 

Alespoň jsme měly důvod pouštět I'm Not Okay. A Kája nám mezitím vytvořila složky, což od ní bylo moc hezké.

Ta brožura nedopadla moc dobře a to jsem s návrhem spokojená. Už toho moc nenadělám, v pondělí instalujeme a v úterý budeme prezentovat. Držte mi palce, budu to potřebovat. 

Inspirace byla secesí a Pánem prstenů.

Tohle jsou zvětšeniny písma, dost se mi povedlo. To je samozřejmě osobní názor, musí ho potvrdit i komise :D.

Hezký den, přátelé, a úspěšné závěrečky drazí studenti..

Návrat z Belgie

Ahoj, 

Včera jsem se vrátila z Belgie a byla to nádhera.  

Ale hezky postupně. (Tyhle věty jsem psala v úterý, ale už je středa.)

Čtvrtek

Vyjeli jsme s taťkou ve čtvrtek, po té co jsem se vrátila od doktorky. Můj cholesterol klesl, volejte sláva! Bylo to prášky, nikoliv poctivou prací, ale radost si vzít nenechám. 

Po chvíli čekání jsme v Praze nastoupili na autobus. Pro tenhle výlet jsem si nastahovala hromadu literatury, ale ke čtení jsem se ve skutečnosti dostala až v posledních dvou dnech. 

Překvapivě, film který pouštěli byl klasicky otřesný. S taťkou jsme se shodli, že řidiči soutěží v tom, kdo pustí horší snímek. Takhle jsme se dostali například k Waterloo po Česku, to byl zájezd do Itálie. 

Pátek

 

Miluju cizokrajné benzínky, ale co já v zahraničí nemiluju, že? 

Ráda sleduju cizí produkty, i když jde jen o Německo, porovnávám ceny a naslouchám rozhovorům, ze kterých chytám tak každé desáté slovo. Dokonce i přes ty ceny.

Po ranní zastávce jsme v brzkých hodinách dorazili k Waterloo. Už teď bylo jasné, že průvodce Milda bude chodící encyklopedie. Byl to takový starý pán, až se jeden ptal jak se po celém dní chození stále drží. Samozřejmě se držel líp než já.

Waterloo bylo prázdné, ale při počtu zatím zavřených muzeí bylo jasné, že se tu během normálních hodin dveře netrhnou. 

Přesto se mi líbilo, i když se tam dalo jen procházet. V ruce jsem měla Tiger, protože jsem věděla že si po večeru v autobusu budu připadat jako přejetý ježek. Navíc ještě přejetý ježek s mastnou hlavou, zapomněla jsem na suchý šampón. 
Po procházení následoval Brusel a to byla taky paráda, je to skutečně krásné město. Přesto se nestalo mým oblíbeným, bylo krásné, plné gotiky, ale nenazvala bych ho malebným. I tak je tam spousta hospůdek, barů a hlavně muzeí, já se naneštěstí dostala jen do jednoho, a to do Starých mistrů. Viděla jsem naživo Maratovu smrt, obraz který máme i u maturity. 
Je to obří galerie, tak velká, že jsem se v ní úspěšně ztratila. Bloudila jsem zcela špatnou expozicí a navíc jsem si se svou angličtinou přišla jako trotl. Psanému projevu rozumím, ale mluvit? Jsem v podstatě Pavel Čechov.
Je teda Stáza Sulu? To patří někam jinam.
Od rána jsem se křížili s komiksovou stezkou, v jejímž rámci byly některé domy pomalované belgickými kreslenými hrdiny, jako jsou Tintin nebo Šmoulové. Dokonce jsme zahlédli i obřího Šmoulu skákajícího přes obří houbu, což je jedna z těch vět, které by nikoho nejspíš nenapadli že je kdy vysloví.
Den jsem zakončila OBŘÍ sněhovou pusinkou.

K hotelu se radši vyjadřovat nebudu, měli jsme s taťkou spojenou postel. Byla sice obří, ale i tak, od tohoto zájezdu budu všude do závorky psát dcera. 
Žertovali jsme o tom, že určitě budou dávat jenom To je vražda napsala, ale naladila jsem nějaký western v angličtině, tak to bylo fajn.

Sobota

Tento den byl rozdělený mezi dvě krásná města, Antverpy a Gent, za kterým jsme pak i přespávali. 
Antverpy působily jako vrchol urbanismu. Plně funkční město, ve kterém se všechno hodí ke všemu. Právě zde se nachází Rubensův dům, ke kterému směřovaly naše první kroky. S taťkou jsme jako jediní zapomněli na audio průvodce, nebo alespoň na brožuru a tak jsme si museli hodně domýšlet. To byla docela sranda, přesto mi přijde trochu zvláštní, jak technický je Brusel stát. Na některých místech už berou jedině karty, a to i v pralinkárnách. 
Pak už jsme se jen procházeli. 

Gent byl mírně akčnější, tam jsme po okruhu s panem průvodcem zamířili na trhy. Tatík si vybral chobotnici, přesněji chobo kostky, a bylo to překvapivě dobré. V tomhle bodě jsme už měli vyzkoušené všechno - klasické hranolky, vafle, čokoládu a teď už i mořské plody. Zbýval gentský nos a káva, tak jsme skončili v kavárně. 

A po kavárně byl další okruh s průvodcem a další sezení, tentokrát v hospůdce Comic Sans. To je místo jako dělané pro většinu nerdů, včetně mě, protože je to tématické (komiksy, většinou se superhrdiny), je tam pinball a v pohodě ceny. Něco takového by se mi v Ostravě dost líbilo. 
Gent byl plný gotiky, jak jsme mohli vidět z věže Belfry. Spletli jsme si jí s jinou a když jsme už zaplatili, využili jsme vyhlídky na město. A byla to dlooouhá vyhlídka, ti lidi před námi se hodně flákali a a zpátky jsme se vrátit nemohli., tak trvala tak patnáct minut.

Na dalším hotelu byly postele dvě, což bylo super, a v televizi jsem fakt chytla To je vražda napsala v originále, tak jsem se dívala. 

Neděle

Neděla byla zasvěcena Brugám a že bylo na co koukat, i přes déšt. Nejkrásnější, nejmalebnější místo v Belgii, chcete-li znát můj názor. Všude byly labutě a kačenky a dokonce i velké lysky. Jednou jsem sledovala rodinku lysek na kanále a ta jedna byla vůči svým nepříbuzným dost agresivní. Bylo to super.

Už vím, kdo byly (a jsou) bekyně, byli jsme v jejich kostele. Kolem byly jejich obydlí, takové bílé domky a jednoho by až napadlo, že je super mít možnost i když rupne při maturitě. 

Brugy jsou chráněny UNESCEM, takže se z jejich centra nezměnila ani cihla a je to dobře. Cihlové zástavby a štíty, to je podle mě skvělý důvod k návštěvě. A nezapomínejme na hospůdky, v jedné mají přes 600 druhů piva. Dala jsem si ovocné, ježto nic jiného nečepovali a nebyla jsem zklamaná a to jsem nepivař. Taťka byl nadšený, dokonce jich několik koupil na doma a dědovi. 

A co teprve ty kýčovité obchůdky, vánoční, hračkářské a s krajkami. 

Když vás omrzí utrácení, můžete zajít do Kostela Naší Paní mají jediného mimo-italského Michelangela. Pohled na jeho jemnou práci vás jistě uchvátí, ale není v kostele jediným uměleckým dílem. Od raného středověku po baroko je skvělým průřezem několika generacemi malířů.

Když jsem se dostatečně pokochali, museli jsme se už vrátit, ale cestou jsem si ještě koupila bubble tea a vafli, absolutně skvělou. Byla na ní hromada šlehačky a marshmallow. 
Cesta byla zase unavující, do Karviné jsme pak jeli s přestupem. V pondělí ve tři jsme už byli doma, ale oba poněkud neveselí. Zkuste si porovnat betonovou džungli se zemí kde se schází gotika, renesance a secese, s příměsí baroka a dalších slohů. Pak se naproti nám rozběhl ségřin pes, ve dveřích čekaly ségra s mamkou a nebylo to zas tak špatné. 
Jsem ráda za tyhle euro víkendy. Tohle byl náš pátý pokus, čtyři předchozí z různých důvodů zrušili. Trvalo to tři roky, ale stálo to za to.

A co budu dělat o víkendu? Koncert My Chemical Romance! Je to jako sen, dneska se mi o tom i zdálo. S Gerardem jsme měli dlouhý a důležitý oční kontakt.

Co jsem dělala v tiskařské firmě

 O praxích jsme se už bavili, ale nevím, jestli jsem zmínila celé své trápení. 
Musela jsem pustit k vodě divadlo, protože školní komise má pravdu. Fakt to nemá moc co dělat s grafikou. Tak jsem si domluvila praxi v Hollarovi, odkud mi po zařízení téměř všeho dva týdny před odjezdem napsali, že právě teď na mě nemají čas. 
Tak jsem skončila v jediné firmě, která stále brala studenty a popravdě vám nemůžu říct, co jsem tam dělala. Není to konspirace, ale já to fakt nevím. 
Dělala jsem toho hodně, hodně jsem toho i pokazila, ale to byly především drobné práce. Nic, co bych označila za své dílo, nebo co bych mohla vyfotit na prezentaci. Naneštěstí do dotazníku musíme mít fotky našich prací, takže jsem musela využít jediné dvě věci, na kterých jsem se podílela alespoň z poloviny :D.
Takže jo, ruku jsem k dílu přikládala často, ale ne moc kreativně. 
Přestože jsem se málokdy nudila, moc naplněně jsem se po práci necítila, ale na konci dne, je to asi pořád práce. 
Řezala jsem papíry, jezdila pro velké tisky do jiného studia, vybrala jsem papír na vizitky, provedla menší práce v Illustratoru a InDesignu a uvědomila si, že skutečně nechci pracovat ve svém oboru. 
Grafika je sranda, ale ne kariéra, alespoň v to budu doufat. 

Mějte se fanfárově a hezký týden.

Lolita 52 Challenge; 13th week

 Jestli mě znáte, víte, že jsem věčně nespokojená. Je to má snad nejnešťastnější vlastnost, ale alespoň ji uplatňuji jen na sebe a své prostředí. S lidmi jsem spokojená téměř vždy. 

┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓

 How satisfied I am with my current wardrobe

┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

Jak to teda mám se svým šatníkem? 

Než jsem si koupila nové šaty, byla jsem poměrně šťastná. mimo mé každodenně nošené vílí šaty jsem měla téměř vše v rudé nebo s rudými detaily, takže jsem se všemi mohla nosit některé ze svých červených bot, a zároveň jsem měla dostatek cardiganů a bílých halenek, abych z nich mohla vytvořit outfity. 
Pak přišly mé nádherné, úžasné nové šaty, které jsou kromě nádhery a úžasu taky především krémové. A taky byly velice levné, ale to je vedlejší. V krémových odstínech toho moc nemám, vlastně nic, a vedlější námořnickou modří disponuji snad ještě méně.
Přesto tohoto nákupu nelituju, beru to spíše jako připomínku ke zlepšení. Je to jako kdybych považovala ochranný systém svého domu za dokonalý a stejně mě pak někdo vykradl. Teď vím, jak si zlepšit alarm a taky co přidat do skříně. 
(Tímhle vás nenabádám k vykradení mého bytu, toho se prosím zdržte.)

Mimo ty šaty mám stále rozporuplné pocity. Ano, sice mohu vytvořit několik coordů, je to velmi omezený výběr. Mám dva páry rudých platform a jedny modré střevíčky, ale co třeba bílé polobotky? Nebo modré teaparties? Ty si rozhodně musím přidat na nákupní seznam. 

Taky by mě nezabilo vlastnit nebílou blůzu. Nebo nějaké bolero.
Takže ne, nejsem spokojená, ale to mě právě motivuje. Líbí se mi, že mám možnost se posunout. Právě teď mám ideální šanci se rozhodnout, kterým směrem se má skříň posune a je to skvělý pocit.

To jsou ony

Děkuji za přečtení a přeji vám hezký zbytek dne.

Lolita 52 Challenge; 12th week

Vrátila jsem se z Prahy a mám chuť psát. Konečně se vrátím k pravidelnému psaní a to jen, protože se mi skutečně chce. No ne ní to super?

┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓

 My favorite Lolita print

┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

 Tohle byla těžká volba, protože jsem Váha a mám hromadu oblíbených printů. Většina je od Mety, ale nakonec vyhrál takový černý kůň.
Je jím Cesky Krumlov od značky Innocent World. Pochází z rukou Yumi Fujiwary, kterou Krumlov okouzlil natolik, že dostal vlastní sérii.

Musím uznat, že jeden z důvodů proč jsem si vybrala zrovna tento print je, že hraje na vlasteneckou strunu. Kolik zemí může říct, že inspirovaly světovou značku? Bude jich dost, ale určitě to nejsou všechny. 
Krumlov by nebyl Krumlovem bez architektury, proto je zde zobrazeno náměstí s něčím, co připomíná zámeckou věž. Je to pár jednoduchých domků, které jsou však příjemně zabarvené. Řekla bych, že tuto barevnou kombinaci nevidíte v lolita často, což ovšem může být i potencionální nevýhoda. 
S čím tento potisk kombinovat? Můžete se ptát. Sama nevím, ale šla bych do červené. Řekla bych, že šaty jsou v tomto případě tak výrazné, že je lepší to s ničím dalším nepřehánět

Z nebe prší srdce a holuby, což je vskutku výrazná stránka našich turistických lokalit. Buďme rádi, že tam nejsou také taxikáři připraveni podvést nevinného cizince. Popravdě, nevím, proč tam jsou srdce, ale líbí se mi. Je to takový další prvek.
Přijde mi to jako takový surrealistický proud myšlenek, čemuž možná přispívá i motiv nebe. 

Krom toho, že je print naprosto úchvatný, existuje v několika střizích.
Dva typy JSK, Just Waist (normální pas) a High Waist (vysoký pas). Osobně preferuji první možnost, ale jen protože mi přijde přirozený pas elegantnější. Třetí je OP, také s vysokým pasem. Vypadá jako empírové pyžamo, ale v dobrém. Asi. Není to můj šálek čaje.

K šatům jsou i ladící štrample a mašle.

Líbí se vám Cesky Krumlov? A ne, nepřídám háčky a čárky, protože mi to přijde vtipné :D.

Tak zatím, brzy napíšu něco dalšího.

Zítra mizím na praxe

 Zdravím, možná jste si všimli, že jsem posledních pár týdnu nic nepřidala do týdenní výzvy. Je to protože jsem stresem nemohla spát, natož psát. Proč?
Protože mám věci ráda složitě a zařídila jsem si praxi v Praze. Já vím, z Karviné geniální nápad. To bylo relativně v pohodě, budu v tiskárně. Tam snad nemůžu nic pokazit, ne?
Tiskárny by neměly být moc hořlavé, že?
Problém byl s ubytováním. S kamarádkou Bárou jsme každá jiná, proto jsme k němu přistupovaly každá jinak. Nakonec se její metoda čekání na poslední chvíli vyplatila víc než moje bydlení u kamarádčiny moc milé mamky, a budeme spolu bytem na Starém městě. 
Já vím, terno :D. 
Tak jako tak, nemohla jsem pro problémy s praxemi nic moc dělat, ale teď bych se ráda vrátila do normálu. 
Zítra odjíždím a doufám, že mě to velkoměsto neudolá. Tohle jsem chtěla vždycky, vypadnou do středu dění. Přesto jsem teď trochu nervózní, ale to je vedlejší produkt mé výchovy. 
Tak zatím.
Budu doufat, že se nic nepokazí.

Lolita 52 Challenge; 11th week

Mám plno zájmů které přímo nebo nepřímo souvisí s Ostravou a historií, a jeden z nich je architektura. Zbožňuju krásné stavby a je mi do breku z funkcionalismu, takže tady máte nálož budov a míst, ve kterých si člověk vybuduje skvělou atmosféru. 

1. ┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓
2.  Best places to wear lolita
   
3. ┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

1. Vítkovice

Začínám industriálním královstvím protože mi přijde krásně jedinečné. Nehodí se jen ke steampunku, ale i k dalším stylům, jelikož dobře kontrastuje s lolitou, která je všechno jen ne strohá, rovná a funkční. Děda tam pracoval, což je pro mě milý rodinný bonus :D.
Nyní zde můžete narazit na ateliéry, galerii a pár kaváren, navíc se zde pořádají i koncerty a festivaly.

2. Versailles
Já vím, revoluční, ale nemohla jsem to vynechat. Ať už chcete super classic fotku ze Zrcadlového sálu, sweet z francouzského parku, a nebo záběr na fontánu s žábo-lidmi, kapry a želvami (těmi kamennými), je tohle místo pro vás. Ovšem, jen pokud máte náhodou cestu Francií, což bude nejspíš menšina populace. 

3. Sainte Chapelle v Paříži

Ach ano, má nejmilejší budova z mého nejmilejšího slohu. (Co se Francie týče.) Exteriér může být strožší, než některé z jiných gotických staveb, v tom však spočívá jeho kouzlo a mírná nadčasovost. V interiéru se pak na ničem nešetřilo a není snad krásnější místo, kde na vás dýchne historie. 
(Tedy, ano, například takový dóm v Kolínu nad Rýnem, ale historie střední Evropy mě občas silně deprimuje.)
Vitrážové šaty a sukně nikde nevyniknou lépe, než právě v domovu barevných sklíček, ale to platí pro veškerou gotiku. Vlastně bych se v lolitě vydala do kterékoli gotické kaple a určitě bych nelitovala výsledku.

4. Kuks

Barokní perla naší krásné země je skvělý výlet v pohorkách i v tea parties. Má docela vtipnou historii, jsou to vlastně takové lázně bez zdravé vody, přesně na tom chtěl totiž hrabě Špork vydělat. Navíc se zde nachází sochy neřestí a ctností Matyáše Brauna, což znamená spousta muziky za málo peněz.

5. Kterékoli divadlo
A samozřejmě bych nebyla schopná vás opustit bez kulturní vložky. Na historických kouscích, nebo na avantgardní tvorbě, egl móda krásně vynikne. Nejspíše bych doporučila i půlnoční promítání Rocky Horror Picture Show, tím se však naše země honosit nemůže, proto to tady radši utnu.

Tak zatím a užijte si další týden! 

Lolita 52 Challenge; 10th week

 Super, když jsem měla čas napsat o své poslední brigádě, můžu teď dohnat resty a odpovědět na další otázku z této výzvy. Tentokrát se připravte na:

1. ┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓
2.  Most versatile Lolita item I own
   
3. ┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

Ráda míchám lolitu s mým ,,běžným" šatníkem, což je taky důvodem, proč si mohu dovolit tolik bot. Dají se nosit ke všemu, jsou v podstatě kořením každého outiftu. V poslední době jsem si oblíbila i halenky, ale ty jsou o dost obyčejnější, takže o nich psát nechci. 
Boty, které bych přirovnala k tomu nejsilnějšímu pepři, které jsou stoprocentně boží a rozhodně se mi hodí ke všemu jsou vínově rudé RHS z Alíku/Bodyline.

Myslím, že jsem se za poslední měsíc zlepšila v pózování :D. Alespoň v to doufám.

Dalo by se říci, že se dají nosit s každým z mých hlavních kousků (i když, u Fairies OP s nutnout dávkou odvahy) a s překvapivým množstvím mých civilních šatů. Úspěšně jsem je spárovala například s:

Černou sukní se spoustou volánků ze Sinsay
Tartanovou sukní od mamky (černo-červená, nejčastější oběť mých občasných návratů k punku)

Úplou saténovou sukní zděděnou po sestře
Dlouhou šedou sukní ze Sinsay

Tělo-obepínající party róbou, opět ze Sinsay
... a tak dále, nebudu vás mučit výčtem svého šatníku :D. Pointa je, že se tenhle nákup fakt vyplatil. A taky že mám hodně černých věcí, což je divné, když si většinou přijdu jako oběť výbuchu duhy. 

Navíc, jsou téměř všemi oblíbeny a zapamatovány. I když se s někým moc nebavím, pamatuje si na ně, a občas se mě pak na něco zeptá. Například jak se v nich chodí, jestli jsou pohodlné a tak. Sice je to běžné, ale jejich zájem mě hřeje u srdíčka. 
Taky zaujaly mé některé učitele, především teda platformová část. Minimálně tři se ptali na to, z jakého to je materiálu a jestli to je dřevo. Mám pocit, že naše škola vybrala ty nejlepší profesory. Většina jich je super, a navíc mají upřímný zájem o nás, studenty. Neměla bych být překvapená, že se k nám chovají jako ke skutečným lidem, ale jsem a už teď vím, že mi budou po maturitě dost chybět.

Čímž přicházíme k další položce. Jsou teda pohodlné?
Na stání a jemné pochodování jo. Ale sotva vylezete na ulici, nebo stanete na novém povrchu, popřípadě se rozhodnete sejít schody, zjistíte, že to nebyl dobrý nápad. Tyhle boty jedou na sebevědomí, ne rovnováhu, a to by se měl každý pamatovat. 
Pokud chcete praktickou obuv na dlouhé, romantické procházky v okolí kopců, sehnala bych si něco jiného. Na druhou stranu, tohle v lolitě dělá málokdo, takže vám můžu říct - tyto boty jsou hodně peněz za málo muziky a rozhodně je můžu doporučit. 

V kůži maskota

Znají je všichni. Chodí ve velkých, chlupatých kostýmech, baví děti a ve volném čase dělají spoustu vtipů na furríky. Někteří lidé je mají rádi, proto jsou na spoustě fotek, aniž by je bylo poznat. Jiní se jich bojí, protože (cituji) jen úchyl by dělal něco takového. 

Jsou to maskoti, a přesněji řečeno je to moje poslední brigáda. 

Jak se dostat k takové práci? U mě to byly známosti. Teta od kamarádky ze školy pracuje v Karolině, kde byla otvíračka nového hřiště, a kostýmy zjevně nedodávají s brigádníky. 

Mělo mi hned dojít, že je to moc dobré na to, aby to byla taková pohoda. Dvě stovky na hodinu? Kvůli tomu jsem byla schopna zrušit na poslední chvíli všechny plány (výlet do zoo) a přemluvit Petru, aby šla taky. Nakonec jsem si odnesla zážitek úplně jako ze zoo, nicméně z pohledu zvířete. 

Sešly jsme se v Káje a už tam skupina budoucích maskotů. Řekla bych, že jsem měla nejpozitivnější přístup k dětem, a to jsem na ně pořád nechtěla sahat. Přijdu si jako úchyl, když pracuju s dětma a ostatní mě kvůli tomu celý víkend popichovali :D. Nakonec jsem z toho však vyšla snad nejneúchylovatěji, jelikož jsem dostala silové pole, čili Červeného ptáka z Angry Birds. Přímého kontaktu s dětmi tak bylo minimum, a druhý den v Mimoňovi to samé. Oproti tomu chudáka Majdu v Minnie některá děcka vyloženě ošmatrávala. 

Rozdání kostýmů předcházelo školení. Naneštěstí jsem zaslechla jen to, že nám nesmí být vidět kůže a ať nezvedáme děti že země, že nám můžou spadnout. Přišla jsem si jako úplný profesionál, co vám budu povídat. 

Pták měl zapínání zezadu, takže mi vždycky musel někdo pomáhat se zapínáním a rozepínáním. A později i s chůzí, ukázalo se totiž, že nic nevidím :D. Ta hodina, kterou jsem strávila bez pomoci vypuštěná do divočiny Karoliny byla ta nejděsivější v mém životě. Tohle je přesná ilustrace mého zraku. 

Jak už jsem říkala, to buď chůze, nebo omezené vidění. Později, když mě vodila Maky, jsem to měla vyřešené, ale furt jsem se bála že třeba nějakého chudáka zašlápnu. Navíc, i s pomocí to bylo fyzicky náročné. Většina z nás musela trávit hromadu času v nepříjemných pozicích, aby nám nepadaly hlavy, abychom něco viděli, nebo čistě protože nás kostým nutil k určitým pohybům. Daisy a Minnie byly nějak speciálně ušité, že jste v nich skutečně museli chodit jako dámičky.

Ale stálo to zato. Děti byly fakt šťastné, rodiče taky a byla tam i hromada cizinců, takže jsme si mohli připadat jako delegace, protože na to, jak Červený pták vrazí nejprve do mimoně a pak do sloupu musí být silné vzpomínky. Myslím, že všechny ty okamžiky, když jsem vrazila do stěny, tajemného silového pole (gumy ohraničující zónu kam už se nesmí chodit) a nebo do lavičky byly vtipnější, než všechny vtipy, co mě kdy napadly. A nepokračovaly trapným tichem.

Osobně mě zase pobavilo, když nějaký hošík mlátil Maky a jeho otec řekl „Opatrně, ať ho nepraštíš do pipíka." Smíchem jsem se ohla v kolenou, což v masce vypadá jako záchvat. Divili byste se, jak násilné můžou děti být. Teda, jestli to čte někdo starší nebo pracující, asi to ví až moc dobře. Z dětí mám větší strach než ze svých vrstevníků.

Vnitřek z druhé strany

Měli jsme pauzy, podle náporu jednu až dvě za hodinu. To jsme první den seděli nahoře, u výtahu a kdykoliv přišlo dítě, zase jsme se rychle oblékali. Druhý jsme už jsme už jezdili do magického zázemí, s tím, že už byly přestávky o dost delší. 

Na poslední pauzu jsem odešla vskutku památně – sebevědomě a úplně špatným směrem :D. Chudák Maky za mnou v kostýmu musela běžet.

Večer byl zakončen u Zrzavé Mary, kde jsem se popálila štrůdlem. Přišla jsem si jako úplný pařmen, když jsem byla obdařena nejobsáhlejší znalostí barů a drinků. Naneštěstí i bez masky nemám zrovna nejlepší orientaci, a tak jsem párkrát zabloudila. Neohrožený vůdce bez bázně a hany že mě asi nebude ᕦ( ᐛ )ᕡ.

Spala jsem u Petry, takže by si jeden mohl myslet, že bude ranní výjezd větší pohoda. Nebyl. Šly jsme spát až okolo jedné, ségra taky přišla, a ráno jsem musela být opatrná, ať nikoho nevzbudím. To je prokletí lidí, co vstávají s kokrháním. Posnídala jsem kávu, takže jsem neměla nic k lékům. (Její rodiče byli  z domu a Petra má speciální dietu, takže neměli moc jídel bez vaření.) Pak jsem si koupila skutečnou snídani v Albertu. Bílé pečivo, se sladidly. Byla to sebevražda cholesterolem, skutečně jsem musela ocenit jak je těžké jíst zdravě. Až jednou budu bydlet bez mamky, asi do dvou týdnů zemřu :D. Nebo se konečně naučím zapnout sporák.

V zázemí nás bylo o dost méně, než den předem, ale to bylo i dětí. Většinu dne mi přišly i klidnější, až k večeru zdivočely. 

Jeden gang nás s Petrou div nesvlékl z kostýmu, bylo to jako v béčkovém akčňáku. Když se mi pak povedlo prodrat se ven, musela jsem se vracet pro Petru, ten den se mnou chodila ona. V molitanovém Woodym se recidivistům špatně utíká. Přesto musím ocenit, že vypadal poměrně dobře, o dost líp než traumatizující Shrek :D.

Jinak si to ale musím pochválit. Mimoň byl skvělý kostým, i když v něm ostatní trpěli. Naštěstí jsem vhodná velikost :D. Přesto, musela jsem dost vypínat ramena a pořád mi nešlo dělat moc pohybů. 

Ve výsledku tak nevím, jestli bych si to zopakovala. Byla jsem fyzicky úplně na dně a ještě teď mě bolí krk. Navíc, repetitivní práce se po pár hodinách dost zají. Mávat a občas tancovat zní jednoduše, ale člověka to moc nenaplňuje. 
Ale zase, poprvé mi někdo zaplatil za to, abych se oblékla.

Samozřejmě, i tento večer skončil skleničkou. Přišla jsem si už skoro jako v Buffy, nebo v Pokrevních bratřích, výběr je na vás. První dvěma, ale na třetím nás bylo víc, tak jsem navigovala a doporučovala :D. V Riu mají snad ty nejlepší Piña Colady jaké jsem kdy pila. Původně jsem chtěla jet v osm domů, ale nejela žádná tramvaj, tak jsme se s Petrou vracely k partě. Ta už ovšem v baru zaplatila, tak jsem nás vedla zpátky k Mary. Jenom já dovedu zabloudit cestou z Nádražní na Elektru. Ale došli jsme a to se počítá. 
Na večeři byla pizza, kterou Matěj obětavě přinesl, a víte, kolik stojí pizza? Přes 300 Kč. Nechci ani vědět, o kolik zdražilo chupito. 
Mám ráda tyhle večery, po lockdownu a dalších problémech si díky nim skutečně přijdu jako normální puberťák.

Co byla vaše nejdivnější, nebo nejtěžší brigáda? Popravdě, už jsem dělala horší věci za míň, nicméně je tohle snad nejneobvyklejší práce, ke které jsem se kdy nachomýtla.

Lolita 52 Challenge; 9th week

Vítejte v mém varieté, jmenuje se Nejsem schopna pravidelně přispívat do této výzvy. Naštěstí nad ní i tak dost přemýšlím, takže jsem byla schopna přijít s něčím alespoň trochu hodnotným.

1. ┏━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┓
2.  Predict the next Lolita trend!
   
3. ┗━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━┛

S nárůstem obdivovatelů stylu old school, a s tím že se stále dost drží OTT sweet, i s přihlédnutím k další hromadě trendů, bych se nedivila, kdyby se do módy dostaly obří, jakože až zbytečně, pokrývky hlavy. Headdressy se vrátily, to jo, ale nejde jen o ně. Vsadím se, že brzy uvidíme hromadu klobouků.
Spousta lidí chce lolitu nosit každý den, anebo mít alespoň pohodlný outfit, který by byl schopen ustát každodenní situace, zatímco by si rády udrželi extravagantní auru. Navíc se blíží léto, a přestože se dá nahodit lehčí oblečení, od úpalu vám to nepomůže.

Tento klobouk není jako nic, co jsem před tím viděla a přesto skvěle doplňuje look. (Který zbožňuju to té míry, že bych nejradši vytáhla z obrázku a utekla s ním ( ˘⌣˘)♡(˘⌣˘  ).) Na internetu je dnes větší hromada návodů a střihů než kdykoliv před tím a každý den přibývají, takže bych se nedivila, kdyby si lidi začali šít čepce speciálně k některým kouskům. 
Chci si taky nějaký udělat, ale musím se nejdřív dostat k nějaké hezké látce. Snad o tom budu schopna něco napsat :D.

Headdressy byly dlouho vnímány jako cejch ity, což chápu. Moc dobře si vzpomínám na obdélníky nevalné kvality z Aliexpressu. Ani nevím jak se to stalo, většina jich najednou zmizela a narážím na samé kvalitnější. Taky už nejsou tak malé, ale stále větší a větší. Přesně jako ve starých časácích. Miluju tenhle trend a chci si taky nějaký ušít, tentokrát mi ovšem v cestě stojí lenost xD. A taky cardigan, který si háčkuju a u kterého když si dám pauzu, už ho nikdy nedodělám.

A co bonnety?
Nemám nejmenší tušení. Bylo by zbytečné tvrdit, že nabydou na popularitě, protože už hodně oblíbené jsou.
Co vím poměrně jistě je, že jsem dlouho neviděla miniaturní kloboučky a jsem za to ráda. Připomínají mi Oncelera, i když jeho klobouky byly normální velikosti :D.

Dneska jsem použila skeny z Pinterestu. Je to rozhodně můj nejoblíbenější zdroj, protože vím že to bude vždycky zajímavé a originální. Má to duši, což je důvod proč nerada používám fotky z webovek různých značek. (Indie i těch velkých.)

Navíc mi velké klobouky připomínají rokoko a edwardiánskou éru, ze kterých lolita docela dost čerpá.

Tak hezký týden a zase někdy!